„Staré knihy?“
„Z větší části hlouposti,“ mávla rukou Sandra. „Stránky, které se, bůhvíproč, zachovaly, obaly shnilých knih. Jenom to dělají ještě neproniknutelnějším, než to je. Představ si, že tam můžeš přečíst: Muž přijde domů opilý a bije ženu! Muž bije ženu! Ještě aby tam napsali, že muž taky rodí!“
Natálie se zvonivě rozesmála.
„Ty nejprostší pojmy jsme zapomněly. Kolikrát jsem četla, že ženy dřív nosily „šaty“. Sundávala šaty. Šaty až na zem. Šaty pod kolena. Šaty nad kolena. To musí být něco podobného košili, ale k čemu by byla košile až na zem na kalhotách?“
„Móda?“
„Chru to ví! Slavní Předkové, slavné Sekretářky… Co to jsou Sekretářky? Proč byly jenom První, Druhé a Třetí a ne třeba Čtvrté, Páté. Milion otázek. Například Národní výbor, tedy Gorkom, podle některých pramenů, nebyl opevněným hradem baronky nebo rytířky, ale něčím úplně jiným. Čím? Miliony otázek… Je ti to samotné jasné, že ano?“
„To znamená, že jste… V Opozici?“ zatajila Natálie dech a jen tak tichounce ze sebe vykoktala zakázané slůvko.
O záhadné Opozici kolovaly ty nejdivočejší zvěsti. Že je to tajné společenství zasvěcených rytířek, které místo Kodexu vyznávají heretické učení o Úchylce a nejen uchovávají zakázané vědomosti, ale znají i odpovědi na všechny otázky.
„Kecy mladých zbrojnošek při večerním popíjení vína,“ nesouhlasila Sandra. „Neexistuje žádná Úchylka. Veškeré pokusy založit Opozici skončily krachem. Všechny tak nějak potichounku umírají samy od sebe, nikdo neví proč. Nejspíš je v tom nedostatek vědomostí, než aby bylo možné postavit pořádný základ seriózní vědy nebo odporu. A k čemu je spolek odpůrců bez základny, na níž lze stavět?“
„A proč se tedy nevydat k Západnímu moři?“
„Právě o tvé přísaze chci mluvit. Doufám, že si nemyslíš, že jsi první koho to napadlo? Samozřejmě že se už našli takoví odvážlivci, ale ani jeden z nich se nevrátil. Za prvé letopisy nelžou. V západních zemích je určitě velké kvantum neznámých, záhadných a smrtelných nebezpečí. Za druhé předpokládám, že se jako správná rytířka chystáš nejdřív domů, abys o všem řekla rodičům, dostala požehnání, sebrala oddíl a vyzbrojila ho. Je to tak? Díky tomu však může tvoje cesta skončit ještě dřív, než opustíš Šťastnou Impérii.“
„Kněžky?“ zeptala se Natálie.
„Samozřejmě. Šedé Kardinálky, bůhvíproč, všechny co existují, nesnášejí rytířky, které putují k Západnímu moři. Možná, že díky tomu se ani jedna z nich nevrátila…“
„Chcete mi naznačit, že nemám šanci? Že všechno je předem odsouzené k nezdaru?“
„Jak to mám vědět? Když vyjedeš už zítra a nepojedeš domů, ale přímo na západ… Jestli se budeš držet dostatečně daleko od Hlavní silnice? Kdo ví? Než se vzpamatují, než se rozhodnou, než připraví oddíl k pronásledování… Budeš mít několik dní náskoku. Chce se mi věřit…“
„Chce se mi věřit…“ opakovala Natálie. „Avšak… Mylady Sandro, jste přesvědčená, že cesta, kterou mám před sebou, je k něčemu?“
„Tím chceš říct co?“
„Předpokládejme, že zjistím a nezvratně dokážu, že život před Temnotou není mýtus, že Předci opravdu žili. A zahynuli. Je pravděpodobné, že zahynuli a zanechali po sobě hrstku těch, které si moc nepamatují, a ty potom založily svět, v němž my žijeme. A co když vědomí o jejich životě a smrti nás neobohatí, ale ochromí hrůzou? I tohle je možné!“
Zastavila se uprostřed pokoje v rudé záři Měsíce napnutá jako struna, připravená zareagovat na lehký dotyk, nebo jakýkoli zvuk. Sandra ji pozorovala unaveně a se smutkem v očích.
„Tak co?“ zeptala se Natálie.
„Jsi chytrá,“ tichounce řekla Sandra. „Umíš se podívat věcem na zoubek. Na prstech jedné ruky se dají spočítat ty, které se zabývaly touhle otázkou. Obvykle přemýšlejí jenom o Vědomostech. Žízeň po nich je tak silná…“
„Já vím,“ řekla Natálie, „a proto pojedu. Ostatně, já jsem… když jsem přísahala…“
„Takže se nezdržuj!“
„Nebudu,“ řekla Natálie. „Mám pocit, že jsem se dostala do sporu s Šedou Kardinálkou.“
„Cože?“
Natálie jí v krátkosti povyprávěla celou historii. Pak dodala: „Mohla jsem se i splést…“
„Jestli ses nespletla, tak se ti nezdálo její nepřátelství podivné?“
„Jasně. Její výpady na moji mužnost jsou jenom záminka.“
„Vypadá to tak,“ řekla Sandra. „Možná, že tvoje spojení s Archeology.“
Zřejmě ho ještě nedokázaly, jinak bys tady neseděla tak klidně. Ale něčeho se už musely domáknout. A kromě toho ta tvoje Olga…“
„Co je s ní?“
„Ty o tom nevíš?“ Sandra vypadala, že je doopravdy překvapená.
„Pochop, o tvé zbrojnošce kolují už pěkně dlouho nepříjemné řeči. Podezřívají ji z mužnosti, co se týče vztahu k mužům.“
„Co to je?“
„Taková zvrácenost, nebo zvrhlost,“ řekla Sandra. „Ženy, které mají jemnou mužskou postavu, jako například Olga, si vybírají silné muže, plné ženskosti. Říká se, že taková žena je dokonce ochotna se při tom ocitnout dole.“
„Žena dole?“ odfrkla si Natálie. „To je totální nesmysl. Žena musí být vždycky nahoře, když už pro nic jiného, tak pro svou roli silného pohlaví.
„Nicméně taková zvrácenost existuje. A tvoji Olgu opravdu podezřívají. Kromě toho má spojení s Heretiky a Disidenty. Veliký Bre ví, čím to je, že nejčastěji muži, plní ženskosti, jsou v jejich řadách. Polínko k polínku a hranice je připravená… Víš kolik je potřeba přiložit polínek, aby se 'otýpka' změnila v 'hranici'?“
„Ne,“ řekla Natálie a cítila, že má sucho v ústech.
„Tak vidíš… Nikdo to neví. Kromě Šedých Kardinálek. Přesněji řečeno to ony mohou jakoukoli otýpku prohlásit za hranici.“
„Chápu,“ řekla Natálie. „To znamená, že musím vyjet nejpozději zítra ráno, nejlíp ještě před úsvitem. Jestli tomu dobře rozumím.“
„Myslím si, že to tak bude nejlepší,“ sklonila Sandra hlavu. „Není nutné riskovat. Zvlášť teď. „
„Ale já…“
„Všechno, co budeš potřebovat, máš už ve vacích,“ řekla Sandra. „zásoby, šípy a všechno ostatní… Děkovat mi nemusíš. Poděkuješ mi tím, že se vrátíš. Jdu. A přeju ti štěstí.“
„Počkejte! Já…“ Natálie mučivě hledala potřebná slova, ale v hlavě měla prázdno.
„Nemusíš. K čemu jsou zbytečná slova a všechna loučení?“ Sandra sebrala ze stolu kožené rukavice s širokými manžetami a vstala. „Ničím ti to nepomůže, ani tě to nepozdvihne. A já se budu zase trápit tím, co jsem si nechala v mládí utéct, že jsem se nikdy neodhodlala… Mnoho štěstí.“
Prudce se otočila, až nad podlahou zavířil její černý plášť s vyšitým mýtickým oranžovým slonem. Za okamžik už nebyla v pokoji. Dveře se zavřely plavně a nehlučně. Zdálo se, že tu nikdy žádná Sandra nebyla, že to byl sen, noční můra.
Natálie stála v rudém měsíčním světle se spuštěnýma rukama. Teprve teď jí došlo, že to všechno je doopravdy, že už se to nedá změnit, že zítra, až vyjede z městských bran, zatočí doprava, směrem k západu. Jejím osudem je teď cesta za Tváří Velikého Bre sklánějící se k obzoru. Neměla strach, ale zdálo se jí, že se vznáší nad podlahou, aniž by ji cítila, letí vzhůru jako lehký a hořký dým hranice.