Výsměšek zamával kloboukem před hromadou. „Odporný biosajrajte!“
„Ubohý zelený odpade?“ snažil se mu pomoci lektor Zaniklých run.
„To je ono!“ povzbuzoval ho arcikancléř. „Musíme tu srágoru nahnilou pořádně rozzuřit.“ (Kousek za ním se ze vzduchu vynořil nepříliš odlišný model vose podobného stvoření, které mágové zahlédli v chodbě, a odbzučelo.)
Hromada se vrhla na klobouk.
„Smrdutý hnuse!“
„Oh, no tohle!“ řekl lektor Zaniklých run v šoku.
Děkan s kvestorem se opatrně připlížili k hromadě ze strany, chytli každý jednu zahradníkovu nohu a zatáhli. Afekt vyklouzl z hromady.
„Prožralo se mu to skrze šaty!“ konstatoval užasle děkan.
„A je v pořádku?“
„No, každopádně ještě dýchá,“ zjistil kvestor. „A jestli měl trochu štěstí, tak přišel o čich,“ přikývl děkan.
Hromada chňapla po arcikancléřově klobouku. Ozvalo se puk. Špička klobouku zmizela.
„Hej, tak to tedy pozor! Ta flaška byla ještě z poloviny plná!“ Arcikancléř se teď doopravdy rozzuřil. Starší pAsák ho chytil za rukáv. „Pojďte, arcikancléři!“
Hromada se otočila a vrhla se ke kvestorovi. Mágové ustoupili.
„Nemůže to být inteligentní, že ne?“
„Jediné, co to dokáže, je potulovat se pomalu kolem a požírat věci,“ odpověděl pohrdlivě děkan.
„Hoďte na to špičatý klobouk,“ ohrnul arcikancléř rty, „a můžete to prohlásit za člena fakulty.“
Hromada se pustila za nimi.
„Tak tomuhle já bych zrovna ‚pomalu’ neříkal,“ měřil si děkan hromadu nedůvěřivě.
Všichni se s očekáváním podívali na arciděkana.
„Utíkejme!“
I když byla většina představitelů přítomného mágstva, mírně řečeno, mocných postav, dokázali vyvinout v chodbách velmi pěknou rychlost, nakonec se jeden přes druhého prodrali dveřmi, zabouchli je za sebou, zastrčili závoru a s úlevou se o ně opřeli. Velmi brzo se z druhé strany dveří ozval těžký, vlhký náraz.
„Tak toho jsme se přece jen zbavili,“ řekl kvestor spokojeně.
Děkan sklopil pohled k zemi.
„Obávám se, že se to na nás mačká dveřmi, arcikancléři,“ řekl velmi nejistým a tichým hlasem.
„Nebuďte blázen, člověče, vždyť se o ně opíráme.“
„Já nemyslel otevřenými dveřmi, chtěl jsem říct… zavřenými…“
Arcikancléř zavětřil.
„Co se to pálí?“
„Vaše boty, arcikancléři,“ informoval ho děkan.
Výsměšek se podíval na nohy. Kolem prahu se šířila žlutozelená kaluž. Dřevo hnědlo a černalo, dlažební kameny syčely a kožené podrážky Výsměškových bot byly, jak se zdálo, v pěkné bryndě. Zřetelně cítil, že pomalu klesá.
Rychle se sehnul, rozvázal tkaničky a dokonalým stylem sounož vyskočil z nebezpečných bot na suchou zem.
„Kvestóór!“
„Ano, arcikancléři?“
„Dejte mi své boty!“
„Cože?“
„K sakru, chlape, já vám přikazuju, abyste mi dal své boty!“
Tentokrát se nad Výsměškovou hlavou zhmotnila podlouhlá obludka s jedním párem křídel na každém konci a třema očima a přistála mu na klobouku.
„Ale to —“
„Já jsem váš arcikancléři.“
„Ano, ale —“
„Mám dojem, že povolují závěsy,“ oznámil jim lektor Zaniklých run.
Výsměšek se zoufale rozhlížel kolem.
„Přeskupíme se ve Velké síni,“ vypravil ze sebe nakonec. „Takticky se stáhneme do předem připravených pozic.“
„A kdo je připravil?“ zeptal se děkan.
„Připravíme si je sami, až se tam dostanem,“ procedil arcikancléř mezi zaťatými zuby. „Kvestore! Vaše boty! Hned!“
Doběhli k dvoukřídlému vchodu Velké síně ve chvíli, kdy dveře v chodbě za nimi se napůl rozpadly a napůl vypadly ze závěsů. Dveře Velké síně byly mnohem pevnější. Závory a petlice byly zasunuty.
„Ono se to ale určitě tím dřevem nakonec prožere,“ zachmuřil se děkan.
Malé Afektovo tělo se pohnulo a z trpasličích úst unikl sten. Afekt, kterého mágové posadili do židle, kde až dosud nehybně spočíval, otevřel oči.
„Rychle!“ vrhl se k němu Výsměšek. „Jak můžeme zabít hromadu kompostu?“
„Hm. Já myslím, že to nejde, pane Výsměšku, ctihodnosti,“ odpověděl zahradník.
„Co takhle oheň? Možná že bych dokázal udělat malou ohnivou kouli,“ navrhoval děkan.
„To by nebylo k ničemu, je to moc vlhké,“ zavrtěl hlavou Výsměšek.
„Je přímo za dveřmi! Už se prohlodává! Prohlodává se dveřmi!“ ječel vzrušeně lektor Zaniklých run.
Mágové takticky ustoupili do předem připravených pozic u nejvzdálenější stěny haly.
„Doufám jenom, že to nesežere příliš mnoho dřeva,“ řekl stále ještě mírně omámený Afekt s ustaraným výrazem. „To pak dokáže teprve nadělat nepříjemnosti, prevít! Račte prominout mou klačtinu. Když do sebe kompost dostane větší množství karbonu, začne strašlivě hicovat.“
„Tak teď je opravdu ta pravá chvíle na přednášku o základech chemických procesů při výrobě kompostu, Afekte,“ ušklíbl se děkan.
Trpaslíci neznají význam slova „ironie“.
„Tak dobře. Hmm. Jak bych… Správné vyvážení jednotlivých složek, které se musí pravidelně střídat v určených vrstvách, přesně podle —“
„A dveře se poroučejí,“ vyrazil ze sebe lektor Zaniklých run a přitiskl se k ostatním.
Hora dřeva a rozbitého nábytku se začala pomalu sunout vpřed.
Arcikancléř se zoufale a marně rozhlížel síní. Pak jeho oči přitáhla známá těžká láhev na odstavném servírovacím stolku.
„Uhlík,“ řekl a v očích mu zablesklo. „To je jako uhlí, ne?“
„Jak to mám vědět? Nejsem alchymista,“ zasténal děkan.
Ze spleti trosek se vynořila hromada kompostu. Vystupovala z ní pára.
Arcikancléř se toužebně zadíval na láhev své milované omáčky „Ohó-Ohó“. Pak ji odzátkoval. Zhluboka k ní přivoněl.
„Zdejší kuchaři ji nedokážou udělat pořádně, abyste věděli,“ řekl. „Bude trvat celé týdny, než dostanu z domova novou.“
A hodil láhev na postupující hromadu. Zmizela v pěnící hmotě.
„Vždycky je dobře přidat tam nějaké kopřivy,“ pokračoval Afekt, který stál hned za ním. „Dodávají směsi železo. A kostival. Kostivalu nikdy není dost. Kvůli minerálům, víte? Já osobně jsem vždycky zastával názor, že trocha řebříčku je naprosto —“
Mágové vyhlíželi přes vrcholek převráceného stolu. Hromada se zastavila.
„Je to můj dojem, nebo se opravdu zvětšila?“ ozval se starší pAsák.
„Jo, a taky vypadá šťastnější,“ přikývl děkan.
„Smrdí strašně,“ ošklíbl se kvestor.
„To ano. Ale uvědomte si, že ta láhev byla skoro plná,“ odpověděl mu arcikancléř smutně. „Sotva jsem ji načal.“
„Když tak o tom uvažujete,“ řekl starší pAsák, „příroda je úžasná věc.“ Rozhlédl se kolem sebe. „No, nemusíte se na mě všichni tak dívat, abyste věděli. To byla jen poznámka na okraj.“
„Jsou chvíle, kdy bych —“ začal Výsměšek a v té chvíli hromada kompostu vybuchla.
Nebylo to prásk ani bum. Bylo to to nejvlhčí, nejsilnější prsknutí v historii ohraničeného nadýmání. Ke stropu vyrazil tmavě červený, černě melírovaný plamen. Kusy hromady se rozletěly síní a vlhce zapleskaly na zdech.