„A krucifixnámol,“ ušklíbl se Pípa. Vilém Klika se zdlouha napil.
„Jo a taky lítají nízko vlašťovky,“ řekl Voda. „A křepelky táhly k lesu. Taky se vyrojilo velkých slimáků — jéjej. A ještě nesmím zapomenout, že —“
„Nemyslím si, že ta drobná pakáž má tu nejmenší potuchu o základech meteorologie,“ zavrtěl hlavou Pípa.
„Těm by bylo podle mě potřeba to vždycky spíš říct. Hej, žouželáci! Blíží se pořádná bouřka, takže, pane pavouku, neudělal byste něco klasicky tradičního?“
Vilém Klika si znovu přihnul.
JAK SE JMENUJE KOVÁŘ VE VESNICI?
Pípa pokýval hlavou. „To je Ned Rozinka, u střelnice, tam co byly lukostřelecké závody. Jenže teď neví, kam dřív skočit, znáš to, jsou žně a všechno možné k tomu.“
MÁM PRO NĚHO NĚJAKOU PRÁCI.
Vilém Klika vstal a vykročil k průchodu v plotě. „Viléme?“
Zastavil se.
ANO?
„No, jestli jdeš, tak bys tady ale mohl nechat tu pálenku.“
Vesnická kovárna byla temná a zalykala se vedrem. Jenže Vilém Klika měl oči, které by mu mohl každý smrtelník závidět.
Pod podivnou směsicí železných součástí se něco pohybovalo. Jak se ukázalo, byla to spodní polovina člověka. Jeho horní polovina mizela někde ve stroji, odkud se tu a tam ozvala nějaká kletba.
Když se Vilém Klika přiblížil, vystřelila z jednoho otvoru stroje ruka.
„Fajn. Když už jsi tady, podej mi korunkovou osmnáctku.“
Vilém se rozhlédl kolem. Po kovárně bylo rozeseto nepřeberné množství nářadí.
„No tak, mrskni sebou!“ ozval se netrpělivý hlas odněkud z útrob stroje.
Vilém Klika vybral z předmětů, které viděl kolem sebe, namátkou jeden vytvarovaný kus železa a vložil ho do napřažené ruky. Ozval se kovový skřípot a pak vzteklé zavrčení.
„Řekl jsem korunkovou! Tohle není —“ ozval se skřípavý zvuk povolujícího kovu, „— auvajs, sakra, můj palec! Můj palec! Tys mě málem zmr —“ ozvalo se zadunění, „— hergot, to byla hlava! Taák, koukni se, cos udělal. Ta pérová podložka je v tahu, zase mi vyskočila z toho výklopnýho čepu! Uvědomuješ si jak dlouho jsem se s tím babral?“
NEMÁM PŘEDSTAVU. VELMI SE OMLOUVÁM. Rozhostila se chvilka ticha.
„Jsi to ty, mladej Egberte?“
NE. TO JSEM JÁ, STARÝ VILÉM KLIKA.
Ozvalo se několik tlumených plechových nárazů a zadunění, a ze stroje se komplikovanými pohyby vysunula horní polovina člověka, která, jak se vzápětí ukázalo, patřila urostlému mladému muži s černými kudrnatými vlasy, černou tváří, v černé košili a ještě černější zástěře. Utřel si obličej kusem hadru, po kterém mu v ní zbyla růžová čmouha, a zamrkal, aby se zbavil potu, který mu zaplavoval oči.
„Kdo jste?“
DOBRÁK VILÉM KLIKA. PRACUJU U SLEČNY ZAHOŘALÉ.
„Aha, už vím. Ten člověk z ohně. Hrdina okamžiku, jak jsem slyšel. Sem s ní!“
Napřáhl k němu začerněnou ruku. Vilém Klika na ni nejistě zíral.
MOC MĚ TO MRZÍ, ALE JÁ OPRAVDU NEVÍM, CO JE TO KORUNKOVÁ OSMNÁCTKA.
„Já myslel ruku, vaši ruku, pane Kliko.“
Vilém Klika zaváhal, ale pak vložil svou ruku do mládencovy dlaně. Oči v olejem umazané tváři na kratičký okamžik zesklovatěly. Bylo to na tu chviličku, než se mozku podařilo přesvědčit hmat o tom, že se mu něco zdá. Vzápětí se kovář usmál.
„Jmenuju se Rozinka. Co tomu říkáte?“
JE TO VELMI PŘÍJEMNÉ JMÉNO.
„Ale ne, já myslím ten stroj. Pěkně mazaná mašinka, co?“
Vilém Klika si prohlížel stroj s uctivým, ale bohužel nic nechápajícím zájmem. Na první pohled to vypadalo jako přenosný větrný mlýn, na který zaútočil obrovský hmyz, na druhý pohled jako pojízdná mučírna Inkvizice, která se rozhodla, že práce ve městě už bylo dost a teď že si vyjede trochu na čerstvý vzduch. Z kovového fundamentu vyčnívaly na různé strany železné paže s několika klouby. Ta věc obsahovala řemeny a dlouhá pera. Celá pak byla umístěná na velkých kovových kolech opatřených ostrými bodci.
„Samozřejmě takhle, když není v chodu, nevypadá zdaleka tak dobře,“ vysvětloval Rozinka. „Musí ji táhnout kůň. Alespoň prozatím. V tomhle směru mám ale taky jednu nebo dvě velmi zajímavé myšlenky,“ dodal zasněně.
JE TO TEDY JAKÉSI ZAŘÍZENÍ?
Zdálo se, že jeho otázka Rozinku poněkud zaskočila.
„Já dávám přednost názvu stroj,“ řekl. „Díky jemu dojde k revolučnímu převratu v polních pracích a právě tenhle stroj zažene staré metody práce se zděšenými výkřiky zpět do století Ovocného netopýra. Naše rodina sídlí téhle kovárně tři sta let, ale Ned Rozinka nemá v úmyslu strávit zbytek života přitloukáním ohnutých kusů železa na koně, to vám říkám rovnou.“
Vilém na něj upřel prázdný zrak. Pak se sehnul a nahlédl pod stroj. K velkému, vodorovně položenému kolu bylo připevněno několik srpů. Několik důvtipných převodů přenášelo kruhový pohyb z předních kol na excentrická ložiska kovových paží.
Najednou měl z té věci před sebou velmi ošklivý pocit, ale přesto se zeptal, o co se jedná, protože cítil, že se to od něj čeká.
„Tak podívejte, srdcem celého stroje je tady ta vačková hřídel,“ začal mu vysvětlovat Rozinka, vděčný za zájem. „Pohyb se přenáší prostřednictvím tady těch táhel a vačky uvádějí do pohybu výkyvná ramena — to jsou tyhle věcičky. Vpředu se spustí žací lišta, která je ovládaná protichodným mechanismem a uvede se do pohybu ve chvíli, kdy tady ta ramena přihrnou klasy semhle. Současně se rozeběhnou tyhle dvě mosazné koule, které budou neustále rotovat v tomhle prostoru, a tím vlastně mlátit obilí. Nekonečný pás odnese vymlácenou slámu a tady v tom místě propadne čisté zrní dolů, do násypky. Jednoduché.“
A OSMNÁCTKA KORUNKOVÁ?
„Dobře, že jste mně připomněl,“ Rozinka zalovil ve zmatku na podlaze a zvedl malý, napůl kulatý a napůl hranatý předmět a našrouboval jej na jednu z vyčnívajících částí stroje.
„To je velmi důležitá součástka. To zabraňuje tady tomu oválnému výstředníku sklouznout po ojnici až nahoru a zachytit o tuhle přírubu, což by mělo nedozírné následky, jak si jistě dovedete představit.“
Rozinka poodstoupil a otřel si ruce do hadru, který měl zastrčený za zástěrou, čímž si je o něco více zamastil.
„Říkám tomu univerzální žací a mlátící sklizňový stroj, zkráceně sklizňostroj,“ sdělil Vilémovi pyšně.
Vilém Klika se najednou cítil velmi starý. Po pravdě řečeno, on byl velmi starý. Ale ještě nikdy to necítil tak jako dnes. Hluboko ve stínech své duše cítil, že ví docela přesně, aniž potřeboval kovářovo vysvětlení, co se od sklizňostroje čeká.
OH.
„Dneska odpoledne s tím chceme podniknout zkušební jízdu na tom velkém poli starého Podbory. Zatím to vypadá vyloženě slibně, musím říct. To, na co se právě díváte, pane Kliko, to je budoucnost.“
ANO.
Vilém Klika přejel rukou po lesklém povrchu stroje.
A CO TAKHLE SAMA SKLIZEŇ?
„Cože? Jako to myslíte?“
CO TA SI O TOM POMYSLÍ? POZNÁ TO?
Rozinka nakrčil nos. „Pozná? Jak pozná? Nic nepozná. Obilí je prostě obilí.“
A ŠESTIPENCE JE ŠESTIPENCE.
„Správně.“ Rozinka zaváhal. „Potřeboval jste něco?“
Vysoká postava znovu přejela nešťastnými prsty po naolejovaném povrchu stroje. „Pane Kliko?“
PROSÍM? AHA, ANO. MĚL BYCH TADY PRO VÁS JEDNU TAKOVOU PRÁCI —
Vyšel z kovárny a vzápětí se vrátil s předmětem zabaleným do hedvábí. Opatrně balíček rozbalil.
Udělal k čepeli i nové kosiště — ne rovné, jaké užívají v horách, ale těžké, dvakrát prohnuté kosiště z rovin.
„Chcete ji naklepat? Nový kosíř? Nebo vůbec novou čepel?“
Vilém Klika zavrtěl hlavou.
CHCI, ABYSTE JI ZABIL.
„Zabil?“
ANO. NAPROSTO. ZNIČIT KAŽDÝ KOUSEK. TAK, ABY BYLA DOKONALE MRTVÁ.
„Krásná kosa,“ poznamenal Rozinka. „Připadá mi to škoda. Máte ji pěkně nabroušenou —“
NEDOTÝKEJTE SE JÍ!
Rozinka si rychle vstrčil prst do úst.
„To je psina,“ řekl. „Byl bych přísahal, že jsem se jí ani nedotkl. Měl jsem ruku kolik centimetrů od ní. No, prostě je pěkně ostrá.“
Máchl kosou ve vzduchu.
„Ano. Pěk / / rá, to je vi /
/ně ost/ /dět.“
Odmlčel se, strčil si malíček do ucha a prudce s ním zatřásl.
„Jste si jistý, že chcete, abych tu kosu zničil?“
Vilém Klika zachmuřeně opakoval svou žádost.
Rozinka pokrčil rameny. „Dobrá, můžu ji roztavit a kosiště spálit.“
ANO.
„Dobrá, jsme dohodnutí. Je to vaše kosa. A v podstatě máte samozřejmě pravdu. Už je to zastaralá technologie. Zbytečná.“
OBÁVÁM SE, ABYSTE NEMĚL PRAVDU.
Rozinka ukázal palcem ke sklizňostroji. Vilém Klika věděl, že je zařízení vyrobeno jen z kovu a řemení, a proto nemůže číhat. Ale ono číhalo. A co víc, ten stroj to dělal s mrazící kovovou samolibostí.
„Možná že byste mohl přemluvit slečnu Zahořalou, aby si taky jeden koupila, pane Kliko. To je přesně ta správná věcička pro takovou farmu, kde si nemůžou dovolit najmout moc lidí. Už vás vidím tam nahoře, v takovém tom slabém vánku, řemeny pleskají a přihrnovací ramena krouží —“
NE.
„Ale jděte! Mohla by si to dovolit. Říká se o ní, že má plné bedny peněz ještě ze starých časů.“
NE!
„No —“ Rozinka zaváhal. To poslední „NE“ obsahovalo hrozbu mnohem jistější než praskot slabého ledu na hluboké řece. Říkalo, že zajít jen o krůček by mohla být ta nejhloupější věc, kterou kdy Rozinka v životě udělal.
„No, věřím, že sám víte nejlíp, co a jak,“ zamumlal.
ANO.
„Tak to bude, hm, no řekněme čtvrťák za tu kosu,“ vysypal ze sebe Rozinka. „Je mi to líto, že po vás chci peníze, ale bude na to třeba dost uhlí, víte, a ti mazaní trpaslíci šroubují ceny pořád výš a výš —“
TADY. MUSÍ TO BÝT ALE HOTOVO JEŠTĚ DNES VEČER.
Rozinka se nepřel. Kdyby to udělal, znamenalo by to, že by Viléma Kliku zdržoval v kovárně, a teď už jen toužil po tom, aby byl ten člověk pryč.
„Dobrá, jistě.“
ROZUMÍTE?
„Samozřejmě, je to jasné.“
TAK SBOHEM, řekl Vilém Klika zachmuřeně a vyšel z kovárny.
Rozinka za ním zavřel dveře a opřel se o ně zády.
Fí.
Je to příjemný stařík, to ano, každý o něm mluví, ale po několika minutách rozhovoru jste v jeho přítomnosti měli takový bodavý pocit, že vás obchází smrt, že vám někdo šlape po hrobě, a přitom jste ho ještě neměli ani vykopaný.
Přešel po podlaze polité olejem, naplnil konvici vodou a zaklínil ji do rohu výhně. Potom zvedl velký klíč, aby dotáhl poslední šrouby na sklizňostroji a oči mu padly na kosu opřenou o zeď.
Začal se k ní opatrně a po špičkách přikrádat a hned si uvědomil, jak nesmyslnou to dělá věc. Vždyť nebylá živá. Neslyšela. Prostě se jen tvářila ostře.
Zvedl klíč a cítil se při tom dost provinile. Podle toho, co pan Klika řekl — no, pan Klika se vyjádřil velmi zvláštně, protože použil naprosto nesprávná slova, když o té mrtvé věci mluvil. Ale co proti tomu mohl on, kovář, namítat?
Rozinka se napřáhl a udeřil klíčem.
Nepocítil žádný odpor. Byl by znovu přísahal, že klíč se rozpadl na dvě poloviny, jako kdyby byl z chleba, a to už několik centimetrů od čepele.
Napadlo ho, zda může být něco tak ostré, že to nemá jen ostrou čepel, ale že se to stane výtažkem, prapodstatou samotné ostrosti, vytvoří to kolem sebe pole absolutní ostrosti, které zasahuje dál než poslední atomy kovu.
„U pekel / / ně!“
/ né výh /
A pak si uvědomil, že je to velmi sentimentální, pověrčivé a nadmíru nevhodné myšlení na člověka, který si umí poradit se zalomenou hřídelí a pérovými závlačkami. Zvládl jsi nakonec i protichodné převody, pomyslel si. Buď fungovaly, nebo ne. Ale v žádném případě pro tebe nepředstavovaly žádnou záhadu.
Podíval se pyšně na sklizňostroj. No, pravda je, že potřebujeme koně, aby ho táhl. To dokonalost celé té věci poněkud kazilo. Koně náleželi Včerejšku; Zítřek náležel kombinačkám a jejich potomkům, kteří udělají ze světa čistší a mnohem lepší místo. Důležité bylo vyloučit z téhle rovnice koně. Zkusil hodinový stroj, ale ten nebyl dost silný. Možná že kdyby ho nahradil natočenými —
Za ním se ozvalo hlasité zasyčení, z konvice odletělo víko, voda přetekla a uhasila část ohniště.
Rozinka se prodral oblakem páry. V tom byla ta největší potíž. Pokaždé, když se člověk pokoušel vymyslet něco smysluplného, vyrušila ho z toho nějaká nesmyslná maličkost.