Pamatuji si dokonce ještě ze školy na názorný příměr, který nám aspoň trochu pomáhá představit si tuto úžasnou vzdálenost.,Zmenšeme si naše Slunce, mající v průměru 1,4 milionu kilometru, na velikost malého míčku o průměru osmi centimetrů,‘ říkal nám tenkrát náš milý profesor Svozil.,A stejně tak si zmenšeme našeho nejbližšího hvězdného souseda — stálici Proximu Centauri. Zmenšíme-li ve stejném poměru i vzdálenost mezi těmito dvěma hvězdami, náš míček, představující Slunce, bude v Praze — a Proxima až na pobřeží severní Afriky.‘
Vidíte, drahý Cahéne, že o těch čtyřiceti bilionech kilometrů vím dost — a přece věřím, že se jednou na Proximu podíváme zblízka. Zatím vám nic bližšího neprozradím, vy nevěřící Tomáši. Jedno vám však poradím už teď: počkejte si na referát akademika Navrátila na jednom z příštích zasedání Světové akademie — a pak si na mne vzpomeňte. A na shledanou — na planetě X!“
9. OTŘES
„Natašo, jste chlapík,“ usmál se akademik Tarabkin a pokynul dívce, aby si sedla do křesla.
„První Seversonova vycházka potvrdila naše předpoklady — a hodně pacientovi otevřela oči. Jsme zase o kus blíž okamžiku, kdy mu budeme moci nalít čisté víno. Potvrzují nám to i jeho dopisy. Stále však je třeba velké — přímo mateřské jemnosti a opatrnosti. V době, kdy Severson zmrzl mezi ledovci, západní vědci ještě ani nesnili o možnosti obnovování života u klinicky mrtvých. Neznali Bruchorenka ani Něgovského a podobné pokusy by považovali za spiritismus. Mnozí vědci v kapitalistických státech si tenkrát dělali větší starosti s tím, jak nejlépe hromadně vraždit lidi v imperialistických válkách, než jak jim prodlužovat a vracet život…“
Tarabkin mávl rukou.
„Nu, ta nešťastná doba je již dávno za námi. Chtěl jsem tím spíše říci, že nejen západní vědci, ale v daleko větší míře také Severson byl době své smrti dalek toho, aby mohl výsledky dnešní vědy jen tak lehce pochopit. Stále se ještě obávám, že po zjištění pravdy upadne náš milý pacient do náboženských bludů.
Proto také stejně jako včera — požádal jsem i dnes všechna moskevská televisní studia, aby o druhé Seversonově návštěvě informovala obyvatele města a požádala je o výjimečnou šetrnost vůči vzácnému hostu.“
Nataša se Seversonem opustili metro a vstoupili do rozlehlého parku. Vzduch byl nasycen vůní květin a jehličnatých stromů. Na cestách, v trávě i tam někde vysoko v modři oblohy koncertovali ptáčci hymnus vrcholícího jara.
„Svět je tak krásný, Natašo,“ vzdychl si Severson po delším mlčení. „Možná, že je to ode mne nevděčnost a skoro troufalost, ale k plnému štěstí mi přece jenom něco chybí. Nezlobte se, říkám vám to jen proto, že vám důvěřuji…“
Nataša se ulekaně podívala na společníka.
„Ne, nebojte se, nic mi nechybí,“ usmál se. „Jen cigareta. Ku podivu, nikoho tu nevidím kouřit — a přece jsem zatoužil po vonném kouři.“
Nataša se rozesmála.
„A já už měla strach, že nejsme dobří hostitelé. Samozřejmě vám splníme i toto přání. Jste však ukázněný pacient a jistě budete souhlasit s tím, abych si vyžádala svolení od soudruha Tarabkina…“
„Jistě, zavolejte mu laskavě a znova mne omluvte, že vás tak obtěžuji.“
Dívka kývla hlavou a mrkla očima na souhlas. „Počkejte na mne, budu tu za chvíli,“ zvolala. A již se jí v běhu rozevlály černé vlasy. Za okamžik se ztratila Seversonovi z očí.
Na tuto příležitost pacient dlouho čekal. Probudil se dnes brzy ráno, ještě před svítáním — a v tu dobu přišel na zvláštní myšlenku: Při druhé vycházce průvodkyni uteče a sám se podívá, jak vypadá život v obdivuhodném městě. Možná, že mu ukazují jen to, co chtějí — a že kdesi za hranicemi přepychu se skrývá holá bída. Kolik takových zdrcujících překvapení zažil pacient při studiích v Londýně! Na jedné straně tam byly nádherné domy — a v docích na periferii živořili lidé bez možnosti výdělku…
Severson dlouho neváhal. Sotva dívka vstoupila do paláce, rozběhl se napříč parkem. Probíhal klikatými cestami a rychle zahýbal za kolosy paláců. Mnozí z těch, kteří ho potkali, dívali se na něho překvapeně. Ale Severson toho nedbal.
Když se mu zdálo, že utekl dosti daleko a že ho Nataša nemůže najít, sedl si na lavičku a nabíral dech. Zdálo se mu, že svěže zelený trávník mu dobrosrdečně nabízí: Pojď, lehni si tu a užij na chvíli prosté přírody. Vstal, popošel pár kroků a jak dlouhý tak široký roztáhl se naznak mezi keři do pestrého koberce lučních květin.
Teď je mu blaze u srdce. Blahoslavený úskok s cigaretou. Toto je skutečnost, která je mu tak blízká jako starostlivá máma. Tak krásné chvíle sladké pohody prožil již víckrát — tam doma v Norsku, když drsná příroda se rozezpívala přicházejícím létem…
Na obloze mezi tiše šumícími stromy pomalounku pluly bílé obláčky. Jen občas se tu zatřepetaly vrtule pestré helikoptéry.
Odkudsi přilétla babočka a důvěřivě si sedla na koleno nehnutě ležícího hosta. Tykadly prozkoumala základnu — a zase odlétla. Také cvrček se osmělil a zmáčkl housličky.
Ještě tu chybí jediný zvuk — a budu doma. Ozvi se jen, ty milý zvone našeho kostelíčka! Přileť sem s teplým vánkem od fjordů a vrať mne do šťastného dětství…
Náhle něco zašumělo vzduchem a Severson ucítil náraz do podrážky pravé boty. Rychle otevřel oči a ulekaně si sedl.
U nohou mu leželo podivné letadélko.
Nervosně se otřásalo a z dvou oválných otvorů vyprskával narudlý kouř.
Uprchlík se sklonil a opatrně vzal letadélko do ruky. Rozhlédl se, a když nikoho neobjevil, dal se do podrobnější prohlídky záhadné hračky.
„Vtipně řešeno.“ přemýšlel. „Létá to — a přece to nemá vrtuli. Nešlo by téhle myšlenky využít i pro skutečná letadla?“
„Sláva, tady je!“ ozval se znenadání dětský hlas. Severson se polekaně ohlédl. Na trávníku mezi křovím se objevil chlapec s červeným šátkem kolem krku. Rozběhl se k Seversonovi, ale najednou se zarazil.
„Vy jste Severson, viďte,“ řekl nesměle.
„Ano, říkají mi tak. A jak jsi mne poznal? Vždyť jsme se ještě — pokud si pamatuji — neviděli.“
„Jsem Dimitrij Petrovič Zajcev a doma mi říkají Míťo,“ představil se chlapec a pomalu popošel blíže. „A vás znám velice dobře. Kdo by vás dnes na světě neznal! Často jsem vás viděl v televisi, jako třeba tenkrát, když vás našli zmrzlého na Ledovém ostrůvku, nebo když vám tarabkinovci opět vrátili život. Bylo to úžasné, když jste po prvé vydechl, nebo když jste se zájmem sledoval programy v televisi! Věřte, soudruhu Seversone, skoro jsem vám to fantastické dobrodružství záviděl — to bych chtěl prožít také…“
Severson se díval na chlapce překvapeně. Marně vzpomínal, při které příležitosti ho mohli filmovat nebo fotografovat. Vždyť žádnou kameru nikde neviděl.
„O vás nám často vyprávěl také náš soudruh učitel,“ pokračoval chlapec. „Ptali jsme se ho, jak na vás působí dnešní svět, ale soudruh učitel to nevěděl. Za těch mnoho let, co jste ležel zmrzlý mezi ledovci, tolik se toho přece změnilo! Je to pro vás překvapení, viďte?“