Severson s úžasem sledoval poslední chlapcova slova. Pak náhle vyskočil, jako by jím projel blesk.
„Co to říkáš, chlapče nešťastný! Jak to, že jsem ležel mezi ledovci mnoho let? Vždyť bych tam zmrzl na rampouch! Kdo ti tohle nalhal?“
Chlapec se rychle probral z prvního úleku.
„Vy to, soudruhu Seversone, ještě nevíte? Vy si pořád ještě myslíte, že žijete někdy v roce 1928?“ divil se. „Ale proč vám to vůbec už dávno neřekli? Proč vám to zapírají? To mně nejde do hlavy! Takhle vás okrádat o to nejlepší na vašem dobrodružství! Já bych za to dal nevím co, aby mne také probudili k životu až po mnoha letech. Kdoví, jak budou potom vypadat letadla a kam se všude ještě dostaneme do vesmíru. A jak se zas změní celý svět!“
Statnému muži se najednou podlomila kolena. Klesl do trávy a chytil se za hlavu.
„Je to sen, mámení — asi blouzním,“ zašeptal.
Chlapec zbledl. Rychle si klekl vedle Seversona a objal ho.
„Není vám dobře, soudruhu? Hned tu bude náš lékař.“
Severson zachytil chlapce za ruku.
„Počkej, nechoď nikam, to nic nebylo, jen trochu nával krve do hlavy — už je zase dobře,“ pokoušel se o úsměv. „A prašť mne — pořádně mne prašť!“
„Proč bych vás měl bít? Vždyť jste mi nic neudělal,“ divil se opět chlapec.
„To já jen tak — abych se přesvědčil, zda skutečně nespím,“ trpce se usmál. „Víš, nerad bych se opět probudil mezi ledovci. Není to žádná legrace — umírat tak sám — tak opuštěný od všech lidí…“ Nepřítomně se zahleděl do svěže zeleného křoví.
Chlapci vyhrkly slzy z očí.
„Ne, ne, nebojte se, soudruhu Seversone. Co vás to vůbec napadá?
Jste už přece docela zdráv. A jak byste se teď mohl dostat do ledových plání? Ty tam už přece ani nejsou. Ledový ostrůvek, kde vás loni našli zmrzlého, není už vůbec ledový. To bysto měl vidět, jak je teď krásně zelený a jak tam vesele rozkvétají jarní květiny. Viděl jsem to zrovna včera v televisi,“ snažil se chlapec uklidnit zdrceného muže.
Severson mlčel. Zpytavě si prohlížel chlapcův upřímný obličej.
Napjaté ticho přerušily hlasy zpěváků, které sem dolétly s teplým vánkem odněkud z dálky. Vrabec, který před běžícím mužem polekaně odlétl, vrátil se opět na trávník a vesele se rozštěbetal…
„Tak nevím, kdo z nás je vlastně blázen, řekl posléze Severson spíše pro sebe. „Mám dojem, že sis to všechno popletl a že máš nějak moc bujnou fantasii. A já už málem bral tvá slova vážně! Ty mi tu vyprávíš, že v Arktidě kvetou květiny. A kde jsi nechal ledovce? Je vidět, že jsi nikdy Arktidu neviděl, jinak bys mi tu nemohl vyprávět takové pohádky.“
Pohladil chlapce po světlých vlasech a v duchu ho politovaclass="underline" „Chudák, má sotva něco přes deset let — a tak se mu pomátl rozum…“
„Opravdu to nejsou pohádky, soudruhu!“ bránil se chlapec. „Já zásadně nelžu — to mi můžete věřit. Světová akademie věd skoro všechny ledovce rozbila — zůstaly už jenom některé kolem severního pólu. Vždyť jsme se o tom učili ve škole! A já se učím dobře — mám samé jedničky…“
„Nu, dobrá, dobrá, já ti tedy věřím —“ zasmál se Severson a ještě jednou chlapce pohladil.
„Já se vám ani nedivím, že vás tak všechno překvapuje. Vždyť před vaším letem s Amudsenem jste toho ještě mnoho neměli. Říkal nám to soudruh učitel. Neměli jste prý ještě ani televisi, ani raketová letadla, ani hvězdárnu na Měsíci, ani atomové elektrárny — prostě nic. Lidé prý tenkrát poháněli vlaky čmoudivým uhlím, strašně se dřeli v továrnách — a tisíce dělníků dělaly na jednoho boháče, který se měl dobře. A jak jste strašně bydleli! Modely vašich měst a domů jsem viděl v museu. A potom se nedivím, že tenkrát byly ještě na světě nakažlivé nemoci. A ty války! Ani tomu nechci věřit, že kdysi byli lidé tak hloupí a pro zlato se zabíjeli. To neměli nic kloudnějšího na starosti?“
Severson opět zpozorněl. Že by si tohle všechno chlapec pouze vymýšlel? Vždyť ty paláce okolo jsou skutečně pohádkové… A ten zvláštní telefon… A Robert mi také pořad nepíše — ani Roald… Ale — vždyť je to všechno nesmysl! Kde bych se tu vzal? Copak jsem spal někde v konservě…?
Severson ohrnul dolní ret a citelně se zaškrábal na levé tváři.
„Říkají ti Míťo, viď,“ řekl pomalu. „A umíš opravdu pěkně vyprávět. Pověz mi tedy, co se se mnou stalo v Arktidě. Jsem na to strašně zvědavý.“
„To nevím, soudruhu Seversone, o tom nám ve škole nic neříkali — to víte lépe vy — já u toho přece nebyl,“ zasmál se Míťa.
„No, vidíš, a přitom mi říkáš, že jsem zmrzl. Dobře. Ale zmrzlého člověka už neprobereš, to snad chápeš. Copak se na světě dějí zázraky? Polozmrzlého ještě snad probudíš, to bych připustil… Počkej, teď mi napadlo: Oni mne našli polozmrzlého a já následkem toho na několik let ztratil paměť a schopnost myslet, přestal jsem vnímat… Že je to tak? Mnoho let jsem však v tom stavu nemohl být — vždyť jsem nijak nezestárl. Když se podívám do zrcadla, připadám si dokonce mladší, než když jsem startoval v Tromsö.“
Míťa stiskl Seversonovi ruku.
„Vidím, že mi stále nevěříte, soudruhu Seversone. Ale já opravdu nikdy nelžu — vážně! Jak bych vám to měl všechno vysvětlit? Všiml jste si někdy, že když je velký mráz, zmrzne voda v malém rybníce až na dno? Vidíte — a v tom rybníce zmrznou i ryby a žáby, to přece víte. A jen se podívejte na ta zmrzlá zvířátka na jaře! Když se voda zase oteplí, rozkoukají se a frrr — a už jsou zase čilá.“
„Tak ty si myslíš, že jsem také ryba a mám tak studenou krev, abych si mohl klidně zmrznout mezi ledovci a pak se nechat rozmrazit a zase pěkně běhat, viď?“
„To ne, to vám neříkám,“ ohrazoval se Míťa. „U vás to nebylo tak jednoduché. To si nedovedete ani představit, co to dalo tarabkinovcům práce, než vás po tolika letech znovu přivedli k životu. Schválně jsem se šel na ten vědecký film podívat do biografu.“
„Nedělej si ze mne legraci,“ smál se Severson. „Říkám ti už po druhé, že zmrzlého člověka neprobudíš, člověk přece není žába.“
„To vám také netvrdím, že člověk je žába, to vím dobře. Ale vy asi ještě nevíte, že vědci rozdělili smrt na dvě. Jedné smrti říkají klinická — a druhé biologická.
Ta klinická smrt, to ještě nic není. To člověk sice umře, ale pořád ho můžete ještě znovu oživit, protože i ten nejjemnější organismus zůstal v pořádku. Soudruh učitel nám říkal, že slavný lékař Něgovský oživoval klinicky mrtvé už v roce 1944. Vyprávěl nám, že v tu dobu byla Velká vlastenecká válka s německým fašismem a že lékařské brigádě Něgovského předali jednou zemřelého vojáka, který se jmenoval V. D. Čerepanov. Zemřel při operaci následkem šoku a prudké otravy krve. Brigáda Něgovského se ho ujala několik minut po smrti. Vyměnila mu krev — a po chvíli už se Čerepanovovi slabě ozvalo srdce. Po třech minutách začal dýchat a za hodinu se mu vrátily první záblesky vědomí.
Soudruh učitel říkal, že ještě nebylo vyhráno, Čerepanov se ještě nakolik dní potácel mezi životem a smrti. Celý první den vůbec neviděl — a dokonce dostal i zápal plic. Ale nakonec se po čtrnácti dnech uzdravil. Sám jsem si v museu prohlížel zažloutlý výtisk moskevské „Pravdy“ z 11. září 1944, kde byla zpráva, že Čerepanov odjel domů zdráv.“
„Vyprávíš mi tu úžasné věci a skoro ti začnu věřit. Ale sám přece říkáš, že Čerepanova začali křísit několik minut po smrti — a já podle tvých slov jsem byl zmrzlý mnoho let,“ namítal Severson.