„To je pravda,“ přisvědčil ochotně Míťa. „Ale pořád jste byl mrtvý jenom klinicky. Ve velkých mrazech přece nemůže přijít biologická smrt, která už organismus rozkládá, to vám dosvědčí náš soudruh učitel. Neslyšel jste náhodou o ruském vědci Bachmetěvovi? Ten přece žil už tenkrát, když jste byl takovým chlapcem, jako jsem teď já. A Bachmetěv právě dělal první pokusy s oživováním zmrzlých tvorů. A dařilo se mu to. A brzo po něm velký ruský vědec Kaptěrev dokázal oživit mikroorganismy, ráčky a řasy, které byly zamrzlé v ledu několik desítek tisíc let. Jaký je v tom zázrak? Žádný!“
Severson, který napjatě poslouchal, přikývl.
„Dobrá, zdá se to pravděpodobné. Ale pořád mi nejde na rozum, jak je možno oživit mrtvého — byť i jen klinicky mrtvého, jak říkáš.“
„I to vám mohu vysvětlit,“ řekl ochotně Míťa. „Už jsme to ve škole probírali. První pokusy s oživováním klinicky mrtvých psů dělal moskevský lékař S. S. Brjuchonenko někdy v roce 1935. Vždycky psovi vypustil všechnu krev a tím ho vlastně zabil. Ale organismus psa zůstal takto neporušený. Potom počkal čtyřicet minut — a zase psovi krev vrátil. Brjuchonenko dokázal také oživit useknutou psí hlavu. Už tenkrát tvrdil, že bude možno vrátit život i zmrzlým lidem. A vidíte, měl pravdu. Jinak bych tu teď s vámi nemluvil. Už mi věříte, soudruhu Seversone?“
Užaslý Severson si přejel rukou po čele a pokrčil rameny.
„Nevím. Je to pro mně opravdu těžké — jen tak uvěřit, i když si nemyslím, že bys mi teď lhal… Ty tedy říkáš, že jsem spal mezi ledovci mnoho let. A kolik?“
Míťa se zatvářil šelmovsky.
„Hádejte! Kolik byste řekl?“
„Nemám o tom ani zdání,“ řekl zamyšleně Severson. A najednou se prudce otočil k chlapci.
„Ale chtěl bych nějaký důkaz, Míťo, nějaký hmatatelný důkaz, že jsem opravdu zaspal. Máš snad při sobě noviny s dnešním datem?“
„To nemám,“ zaváhal Míťa a chvíli přemýšlel.
„Počkejte — už to mám! Pojďte se se mnou podívat do universitní knihovny, není odtud daleko. Tam vám všechno ukážu černé na bílém…“
Severson souhlasil a hned se vydali na cestu. Šli zrovna směrem, odkud zaznívala hudba a zpěv.
„V přírodním divadle dávají právě Prodanou nevěstu,“ vysvětloval chlapec, „nechcete se tam na chvíli podívat?“
„Děkuji, až snad později,“ zavrtěl zamyšlený muž hlavou. „Jsem teď příliš zvědav na to, co mi ukážeš v knihovně…“
„Buďte zdráv, Vasile Vladimiroviči! Podívejte se, jakého vám vedu vzácného hosta!“ zvolal Míťa hned u vchodu do jedné z čítáren.
Starší muž, který byl právě skloněn u dlouhého regálu s knihami, se obrátil k příchozím. Když spatřil Seversona, překvapeně zamrkal očima.
„Vítám vás, soudruhu Seversone,“ zakoktal a přísně se hned podíval na chlapce. „A ty bys zasloužil menší záhlavek, nezbedo! Nataša Orlovová už přes dvě hodiny lomí rukama, kde se jí ztratil společník — a ty nám zatím vzácného hosta vodíš bůhvíkde po Moskvě. Což jsi neslyšel hlášení?“
„Ne,“ zasmál se Míťa. „My se zatím dobře bavili. Vysvětloval jsem soudruhu Seversonovi, jak se z Arktidy dostal k nám…“
Starší muž zmateně zamával rukama.
„Ty jsi tedy už všechno vybrebtal? A víš ty vůbec, co jsi učinil?“
„Nebojte se, pane,“ zastal se chlapce Severson. „Vím už všechno — nebo téměř všechno — a jak vidíte, netruchlím. Přiznám se — byla to pro mne silná dávka, ale už jsem se s tím vyrovnal. Mám k vám teď jen jednu prosbu. Nemáte tu náhodou norské noviny z července 1928?“
Muž se zkoumavě podíval na Seversona a pohladil si prošedivělou bradku.
„Okamžik, prosím, podívám se. Posaďte se u nás…“ pobídl návštěvníky a odešel do vedlejší místnosti.
Sotva se starší muž octl sám, přistoupil rychle k televisnímu telefonu a vytočil číslo. Na obrazovce se objevila Natašina tvář. „Máte pro mne něco nového? Viděl jste snad Seversona?“ zeptala se.
„Ano, je právě u mne — v čítárně. Ale potěšena z toho moc nebudete. Představte si, že Severson ví už všechno…“
„Toho jsem se nejvíc obávala. A jak se pacient chová? Je klidný? Hned k vám přijedu.“
„Je zatím klidný — a chce po mně noviny z roku 1928. Co mám dělat?“
Nataša zaváhala.
„Už nic nezachráníme — půjčte mu je. Za chviličku jsem u vás…“
Když dívka vstoupila do čítárny, Severson byl tak zabrán do prohlížení novin, že ji ani nezpozoroval. Chvějící se rukou listoval ve svázaném ročníku časopisu a pozorně pročítal každý článek, ve kterém se objevilo slovo Amundsen. Teď právě mu padl do oka velký titulek na první straně „Norges Folku“ z 19. června 1928:
Amundsen odletěl na pomoc Nobilemu.
Severson četl zprávu se zatajeným dechem.
„Včera, 18 června, odletěl na letadle „Latham“ náš veliký polární badatel Roald Amundsen. Na palubě letadla jsou dále jeden náš důstojník a francouzští letci René Guilbaud a de Cuverville, radiotelegrafista Valette a mechanik Brazi. Stejně jako to už učinil vícekrát, ani tentokrát nechtěl Amundsen sdělit našemu zpravodaji, kam zejména letí. Všichni čtenáři však vědí z našich včerejších zpráv, že cílem Amundsenova záchranného letu je právě ta skupina výpravy Nobileho, kterou odnesl obal řiditelné vzducholodi. Jak nám právě hlásí náš zpravodaj z Tromsö, Amundsen se brzy po startu telegraficky dotázal na stav ledu u Medvědího ostrova. Zítra přineseme podrobnější zprávu…“ Noviny z dalšího dne však o Amundsenovi mlčely. Na třetí den přinesly krátkou zprávu, že Latham nedává o sobě žádných zpráv.
O několik dní později psaly o záchranných výpravách na pomoc Lathamu. Amundsen byl stále nezvěstný.
Severson pozorně obracel stářím zažloutlé stránky časopisu a marně se snažil zakrýt prudké rozechvění.
„Norsko ztratilo svého velkého genia,“ oznamoval titulek „Norges Folku“ z 1. září 1928 „Včera, půl druhého měsíce po odletu Amundsena, našla rybářská loď,Brodd‘ poblíž Funglö plovák letadla, který nepochybně patří Lathamu. Žel, dnes už tedy nemůžeme pochybovat o tom, že náš velký a nesmrtelný Amundsen zahynul i se svými věrnými druhy někde uprostřed Arktidy. Na vládních budovách byly vyvěšeny smuteční prapory…“
„Amundsen tedy zahynul,“ zašeptal Severson a sklonil hlavu. „Jen já byl zachráněn… A našli jste aspoň jeho mrtvolu?“ zeptal se se slzami v očích. Nataša stála již těsně u něho a hladila ho po vlasech.
„Ne, dosud jsme ho nenašli. Spí asi ve věcném ledu, který ještě zůstal v Arktidě. Ale nalezneme ho určitě — i Valetta a ostatní vaše přátele. A možná, že se s nimi ještě setkáte…“
Seversonovi se zatočila hlava. Tady je tedy vysvětlení pohádkových paláců i marného čekání na dopisy! Proto mi tak odkládali jakékoliv vysvětlení! Jsem tedy sám — beze všech příbuzných a starých přátel, opuštěn — mezi cizími lidmi… Co však se vlastně stalo se světem? Jak žije má rodná víska? Co je doma nového? Jak mne přijme tak úžasně změněný svět? Chci domů — domů — zpátky mezi blízké…
Z horečnatých myšlenek ho vyrušil příjemný hlas Nataši.
„Nevracejte se už do minulosti, náš drahý Seversone. Minulost se už nedá vrátit — a určitě ji rád oželíte, až poznáte, jak rádi jsme vás přijali mezi sebe a jak krásný a bohatý život se otvírá právě teď před vámi.“