Míťa, který se dosud tiše krčil v koutě, přiběhl k Seversonovi a objal ho.
„Mám vás moc rád — a nezlobte se už na mne… Viďte, že budeme dobrými přáteli? A zítra se pojďte se mnou podívat do atomové elektrárny — pracuje tam můj tatínek.“
Severson zarytě mlčel. Nepřítomným zrakem hleděl někam do země a zdálo se, že chlapce vůbec neslyšel.
„Raději jste měli najít Amundsena. Víc by si to zasloužil… A také pro vás by měl větší cenu…“ zašeptal konečně a otočil se k Nataše.
„Chtěl bych domů. Nataško — domů — do Norska,“ řekl prosebně a jeho tvář opět znehybněla. Nataša si přisedla bliž k pacientovi a vzala ho za ruku.
„Ještě trošinku strpení, drahý Seversone. Ještě šest týdnů léčení — a budete docela zdráv. Uběhne to jako voda — a pak vás sama doprovodím až domů — budete-li ovšem o mou společnost stát. A ty černé myšlenky vypusťte z hlavy. Věřte, bude nám tu bez vás velice smutno. Vždyť jsme si na vás zvykli — jste prostě náš. Všichni vás máme opravdu rádi a já — já — já si připadám jako vaše máma, i když jsem o kapánek mladší než vy.“
Severson stiskl Natašinu ruku a vděčně se usmál.
„Máte se mnou starosti, viďte? Tak nevděčného pacienta, jako jsem já, jste jistě už dávno neměli.“ Obrátil hlavu k oknu a zahleděl se na bohatě ozdobené vrcholky sousedních paláců. Aniž se podíval na své společníky, pomalu a s obtížemi pokračoval v řeči:
„Mám toho všeho plnou hlavu — a všechno samý otazník! Kdybych aspoň věděl, co se vlastně se mnou událo a jak jsem se k vám dostal… Můžete mi o tom vyprávět, Nataško?“
Míťa jako by na tuto otázku čekal.
„Vasile Vladimiroviči, nemohl byste soudruhovi Seversonovi půjčit několik živých knih o něm?“ zeptal se rychle a hned dodaclass="underline" „Vždyť proto jsme sem přece přišli.“
Vasil Vladimirovič zamával rukama.
„Ještě málo jsi toho popletl, uličníku? Neumíš chvíli mlčet? Počkej jen! Všechno povím tatínkovi! Ten ti to už spočítá! Nedejte na řeči nerozumného děcka,“ obrátil se k Seversonovi a pak se s němou otázkou podíval na Natašu.
Nataša chvíli váhala. Citelně se kousla do dolního rtu a zhluboka se nadechla.
„Půjčte nám ty knihy, Vasile Vladimiroviči. Snad to bude tak lepší… Soudruhovi Tarabkinovi pak všechno vysvětlím…“
Severson zpozorněl. Se zájmem sledoval počínání staršího muže.
Vasil Vladimirovič si sedl za velký půlkruhový stůl a stiskl jeden z knoflíků. Na protější stěně zazářilo písmeno S. Pak jako u telefonu vytočil nějaké číslo. Pod svítícím písmenem třikrát bliklo zelené světlo a na levém křídle stolu se otevřela zásuvka. Starší muž do ní sáhl a vytáhl několik kulatých kovových krabic.
„Copak tohle jsou knihy?“ myslel si překvapený Severson a nevědomky si popotáhl křeslo blíž k záhadnému stolu.
„Vše v pořádku. Začneme prvním dílem?“
„Samozřejmě,“ pokusila se o úsměv Nataša a chvějícími se prsty si pohladila vlasy na spáncích. Vasil Vladimirovič vložil krabici do další zásuvky a opět stiskl jeden z knoflíků. Na protější stěně se objevil obraz Seversona.
„Syn severu — živá kniha Alexeje Čerepanova a Nataši Orlovové,“ ozval se odněkud neznámý hlas — stejně jako v televisi, kterou už pacient znal.
„Psal se rok 1928…“ pokračoval hlasatel, zatím co se obraz pomalu měnil.
„Tromsö,“ zašeptal užaslý Severson při pohledu na snímek přístavního města a povstal.
„Zůstaňte jen pohodlně sedět, Seversone, jsou to pouze dokumentární snímky z vašeho odletu,“ řekla tiše Nataša, která nespouštěla oči se svého společníka.
Následovaly fotografie Amundsena a letadla Lathamu — a pak mapka s pohyblivým letadélkem, které letělo směrem na Špicberky.
Za skupinou ostrovů se pojednou ztratilo a místo něho se objevil červený kroužek.
„Zde — někde nedaleko Ledového ostrůvku — Latham havaroval,“ vysvětloval hlasatel. „Pozorovatel letadla Severson se dostal — neznámo jak — na břeh ostrova, kde zmrzl… Běžely roky, běžela desetiletí. Přišly slavné dny osvobození celého lidstva. Slova Marxe, Engelse, Lenina a Stalina se naplnila. Kapitalismus a imperialismus — stejně jako dříve feudalismus — odešly s jeviště dějin. Navždycky skončilo nebezpečí válek. Obrovská tvůrčí síla, plýtvaná dříve na vymýšlení ničivých zbraní, uvolnila se nyní pro to nejkrásnější: pro boj za šťastný dnešek a ještě krásnější zítřek. Nastal netušený rozmach vědy a techniky. Již za dvacet pět let po odstranění nebezpečí válek mělo lidstvo takovou sílu, že se mohlo pustit do gigantického boje se Saharou a s Arktidou. Během pěti dalších let jsme zatlačili ledovce až k severnímu pólu. A na této slavné, vítězné cestě byl objeven Severson…“
Před široce rozevřenýma očima Seversona se rozvinul úchvatný děj.
Berger hlásí Světové akademii a Tarabkinovi, že v jednom z ledovců na Ledovém ostrůvku nalezl neznámého člověka v oděvu pilota prvních letadel. Leží schoulen v průhledném ledovci, jako by spal. Hlavu má položenu na levé ruce a pravou rukou si svírá kožený kabát s kožešinou, aby chránil teplotu svého těla před větrem.
Na ostrov přilétá veliká helikoptéra. Zatřepetá vrtulemi a přistává mezi ledovci. Na scénu přichází skupina lékařů — tarabkinovci. Zvláštními nástroji opatrně vyřezávají z ledovce velkou krychli s tělem člověka a pomocí jeřábů ji vsunují do trupu letadla.
Objevuje se Moskva — a pak střecha paláce, který už Severson zná.
„V kapse neznámého člověka byl nalezen vojenský průkaz,“ říká hlasatel a na obraze vyvstává snímek rozevřené knížečky. Delší dobu byla zřejmě ve vodě, neboť písmena psaná inkoustem jsou rozmazaná a proměněná v šmouhy. V rubrice pro jméno jsou znatelná pouze čtyři písmena:
– e — — son.
Obraz knížky vystřídá záběr z laboratoře. Usměvavá černovlasá dívka (Severson v ní ihned poznal Natašu) říká: „E — son, e — son —, to se mi zrovna nelíbí. Našli jsme ho na Severu — říkejme mu tedy zatím Severson…“
„Rok těžké a odpovědné vědecké práce — rok úporného boje s neúprosnou přírodou,“ ujímá se opět slova hlasatel. „Ale nakonec vítězí věda — a život!
Severson začíná dýchat… Severson po prvé mluví… Věda slaví jedno z největších vítězství —! Smrt je na ústupu!“ Živá kniha končí. Sálem zní hudba, která uchopí člověka do náruče a dá mu křídla. Mohutná kantáta života…“
Severson je dojat.
„Jste zlatí lidé,“ šeptá. „Natašo — Vasile Vladimiroviči — Míťo…“ Hlas mu vázne v krku.
Nataše září oči štěstím. Nejraději by Seversona políbila. Vždyť krise je překonána. Nyní se může směle postavit před starostlivého Tarabkina a hrdě hlásit: „Náš drahý Severson už žije v přítomnosti!“
10. V ZEMI DIVŮ
Při rozhovoru s Tarabkinem byla Nataša překvapena. Akademik nebyl ani zdaleka tak nadšen, jak mladá lékařka očekávala. Naopak projevil velké obavy o pacienta.
„Neříkejme hop, pokud nepřeskočíme, Natašo,“ řekl vážně. „Vám mladým přece jen někdy chybí rozvaha. Vím, vím, byla jste v těžké situaci a nakonec jste na přemýšlení neměla mnoho času. Nu —“ pokrčil Tarabkin rameny — „uvidíme, co nám přinese zítřek. Doufejme, že jenom věci dobré. Přiznám se vám, že i já jsem v tomto případě v koncích. Copak mám zkušenosti s lidmi, kteří se bez přípravy rovnou probudí do dnešního života?“