„Budu dávat pozor, soudruhu Tarabkine,“ řekla tiše Nataša. „A postarám se o to, aby pacient spal dobře. Zítra ho připravím na spánkovou therapii, souhlasíte?“
Tarabkin přivřel oči a zahleděl se na obrázek zasněžené krajiny, který visel na zdi. Konečně přikývl na souhlas. „Rozhodně mne při sebemenší změně vzbuďte. Dobrou noc…“
Severson spal dobře, díky neškodnému uspávacímu prostředku, který mu Nataša přidala do večeře.
Probudil se svěží. Rychle se oblékl a postavil se k oknu. Pohádkové město se mu nyní zdálo docela jiné, než před několika dny.
„Lidé dnes žijí nádherně — ale kdy vlastně pracují?“ napadlo mu náhle. „Kdo vytváří ten blahobyt kolem? Dosud jsem neviděl nikoho pracovat…“
S radosti uvítal příchod Nataši.
„Přicházíte jako na zavolanou. Už jsem se na vás těšil. Mám k vám totiž velkou prosbu. Mohla byste laskavě nějak vyřídit Míťovi, že jsem nezapomněl na jeho slib? Pozval mne totiž včera do elektrárny, kde pracuje jeho tatínek. Vzpomínáte si?“
„Ano, vzpomínám, přikývla Nataša. „I tam se podíváme. Mám pro vás připravený bohatý program. Ale nejprve bych vás chtěla o něco poprosit. Buďte, prosím, docela upřímný. Jak na vás teď všechno působí? Nejste už nešťastný?“
Severson zvážněl.
„Nevím,“ řekl po chvíli „Zatím jsem pouze zvědavý. Chtěl bych se teď rozběhnout po světě a podívat se, jak se změnil.“
„A cítíte se pro to dost silný? Nebylo by lépe pokračovat ještě v léčení?“ zeptala se dívka starostlivě.
„Proč byste mne měli léčit, vždyť se cítím docela zdráv a svěží,“ divil se Severson. „Ani hlava mne už nebolí.“
„Vím, vím,“ přisvědčila rychle Nataša. „Ale velké rozrušení by vám mohlo uškodit. Možná, že by vám prospěl ještě spánek…“
„Spánek,“ podivil se ještě více Severson. „Snad nechcete abych prospal celý den jako kojenec? Vždyť se mi ani spát nechce!“
„A vidíte — právě spánek to byl, který vám pomohl na nohy. Jak jistě víte ze zkušenosti, po dobrém spánku jste vstal vždy svěží a veselý. Ale po probdělé noci jste byl nevrlý a malátný. Člověk vydrží měsíc bez jídla, ale beze spánku nanejvýš deset dní. Nedostatek spánku totiž působí škodlivě na mozek. A ten proto také potřebuje daleko víc odpočinku, než kterýkoliv jiný orgán.
Jediným odpočinkem pro mozek je spánek, protože při něm skoro vůbec nepracují mozková centra a smyslové ústroje. Velmi dobře to objasnil velký ruský fysiolog I. P. Pavlov. Dokázal, že při spánku se zastaví činnost nervových buněk. Abyste tomu lépe rozuměclass="underline" V mozku člověka se odehrávají dva procesy — podráždění a útlum. Podráždění — to je aktivní projev mozku, který nutí jednotlivé orgány člověka, aby pracovaly. A útlum — ten vypíná procesy podráždění, jako když otočíte vypínačem a zhasnete elektrické světlo.
Útlum tedy brzdí činnost nervových buněk a zabraňuje tomu, aby se nevyčerpaly a nezahubily. Při útlumu mají buňky dost času, aby se občerstvily. Pavlov přišel na to, že útlum má nejenom ochranný význam, ale i léčebný. Dokázal, že mnohé nemoci u člověka vznikají přepětím a vyčerpáním mozkové kůry a že se tyto nemoci nedají léčit jenom působením na nemocný orgán, ale že je třeba odstranit původce nemoci — přepětí. A tu přišel lékařům na pomoc spánek. Pavlov po mnoha pokusech zjistil, že některé uspávací prostředky působí příznivě na organismus.
Teď snad mi už budete věřit, že právě spánek vás natolik posílil, že se dnes cítíte zdráv…“
„Věřím vám. Vždyť jsem vám vždycky věřil. Ale spát se mi opravdu nechce, věřte mi také. Raději bych se šel podívat do té Míťovy elektrárny. A ze žádného rozrušení nemějte strach. Zažil jsem už mnoho dobrodružství — třeba jen na výpravách s Amundsenem — a vidíte, jsem tady — a dokonce docela veselý… Nejsem přece pápěrka.“
„V tomto paláci bydlíš, Míťo, viď?“ zeptal se Severson, když naši tři poutníci přicházeli k velké budově, porostlé divokým vínem a vyzdobené sochami.
„Ne, tady pracuje můj tatínek, soudruhu Seversone,“ vysvětloval chlapec. „To je naše atomová elektrárna.“
Severson nevycházel z údivu.
„Takhle přece továrny nevypadají! Tu by mohl bydlet anglický lord! A kde jsou komíny? Čím se tu topí?“
„V našich elektrárnách se dnes už netopí,“ vysvětlovala Nataša. „Vědci zjistili, že atomy, z kterých se skládá všechna hmota, ukrývají v sobě obrovskou energii, kterou je možno uvolnit a využít ve prospěch člověka. Pojďme jen dovnitř, uvidíte sám.“
Návštěvníci prošli ozářenou chodbou a vstoupili do prostorné místnosti.
„A, vzácná návštěva je už zde,“ vítal příchozí statný muž v bílém plášti. „Vítám vás, soudruhu Seversone, v naší továrně na energii. Co byste chtěl vidět nejdříve, příteli? Dispečera, reaktor, nebo expedici elektřiny?“
„Pomalu, pomalu, soudruhu Zajceve,“ smála se Nataša „Nemluvte na nás sanskrtem. Vždyť náš host vám vůbec nerozumí. Jistě bude se mnou souhlasit, když vám navrhnu, abyste to rozhodl sám.“ Zajcev se poškrábal za uchem.
„Tož dobře, přátelé. Ale kam dřív? Co takhle k dispečerce?“
Hosté souhlasili. Na pobídku Zajceva vstoupili do výtahu a sjeli o několik poschodí níž, do podzemních místností.
Seversona překvapovala vzorná čistota a krásná výzdoba stěn. Maně si vzpomněl na papírnu, ve které pracoval kdysi jeho strýc. Bylo tam plno špíny, haraburdí a hluku. A zde — zde je ticho jako v kostele.
Jedny z dveří dlouhé chodby se otevřely a před návštěvníky se objevil podivný obraz. Uprostřed sálu byl upevněn obrovský model krajiny, který zářil mnoha různobarevnými světly. Mezi miniaturními horami a řekami byla postavena stejně malá města, označená různými značkami. Také světla byla očíslována.
Teď teprve si Severson povšiml, že sál není tak docela liduprázdný, jak se na první pohled zdálo. Ve skleněném pavilonu, zavěšeném na stěně nedaleko stropu a vyzdobeném pestrými květinami, seděla světlovlasá dívka a pozorně sledovala svítící model. Jednou rukou byla opřená o lenoch křesla a druhou měla položenu na šikmé desce stolu před sebou. Deska bvla vyplněna knoflíky a obrazovkami.
Dívka ve skleněném pavilonu se na okamžik podívala dolů na návštěvníky, usmála se na pozdrav — a znova se věnovala desce s obrazovkami a knoflíky.
Zajcev jí pokynul pravicí a obrátil se k hostům.
„V práci s ní není žádná zábava. Je to takový náš malý Perun, který vládne hromy a blesky nad celým moskevským krajem. A jak je na nás přísná! Dopisy přijímá jenom s plným titulem: Naděžda Molodinová — atomo-elektrárenský dispečer moskevského kraje. Na to si potrpí.“ Zajcev ztlumil hlas a naklonil se k uchu Seversona.
„Dobře, že nás tu neslyší. Musím vám na ni totiž něco prozradit. Náramně by se zlobila, kdyby mne teď poslouchala. Ona je totiž taková hračička. K tomu, aby měla přehled o spotřebě elektřiny v jednotlivých městech a budovách, stačily by jí až až přístroje na kontrolní desce, kterou má před sebou. Ale to by nebyla ona!
„Tu práci je třeba nějak zpříjemnit,“ prohlásila, sotva se naučila aspoň trošinku rozumět kontrolní desce. A za krátký čas nato se objevila v mé pracovně s velkou stočenou rolí kreslícího papíru. Když ji rozvinula na stole, kroutil jsem nad tím hlavou. „Saprloty,“ povídám, „od kdy se zabýváš kreslením a ptačí perspektivou? Hádám, že je to moskevský kraj z rakety. Na co se trápíš s takovou mravenčí prací, atomo-elektrárenský dispečere?“ Podívala se na mne rozhořčeně — až jsem se lekl. „Copak budu pořád koukat jenom do obrazovek a světýlek?!“ řekla. „Proč bych si nemohla svou práci zpříjemnit? V dispečerské centrále si postavím plastický model celého kraje — a signály měst, závodů a obytných domů si umístím na jejich modelech. Přehled budu mít stejně dobrý — a pěkně se budu dívat do rodného kraje!“