Nu — a teď to začalo. Od té chvíle ji přestali zajímat i chlapci. Každý den mi přinášela ukázat nové domečky, stromy a mosty. Po měsíci zjistila, že tak složitý model neudělá ani za dva roky. A ona se té krásy nemohla dočkat! Co myslíte, že udělala? Nu — jednoduchou věc: pozvala si na pomoc pionýry z technických kroužků. I tuhle náš Míta se přihlásil. To je také takový kutil. A teď to letělo jako v pohádce. Jednou vám přijdu do haly — a koukám, div mi oči nevypadnou. Na velkém podiu se přede mnou rozprostírá celý kraj — i s řekami a parky. Koukám se pod podium — a co nevidím: Naděžda sedí na zemi s nějakými náčrtky a uděluje pokyny. A kluci i holky z kroužku radioamatérů lezou sem a tam a montují něco nad hlavou. Ten den navečer se po prvé rozzářila tahle světla,“ ukázal Zajcev na velký model krajiny. „Co tomu říkáte? Není to hračička, ten náš malý Perun?“ zasmál se a podíval se znova na dívku.
„Ty čerte,“ zahrozil prstem. „Ale spolehnutí na ni je, to se musí přiznat. Při její směně nemáme nejmenších poruch v dodávce proudu.“
Severson si se zájmem prohlížel model a chvílemi zalétl zrakem k skleněnému pavilonu.
„Kteroupak část jsi vyrobil ty?“ obrátil se k Míťovi.
Chlapec se rozhlédl po modelu.
„Tak třeba zrovna támhle ten automat, na kterém se rozsvítilo červené světlo. Podíveje se — Naděžda už světýlko uviděla a zapíná silnější proud.“
„Vysvětlím to srozumitelněji, Míťo,“ zasmála se Nataša. „Ta miniaturní budova představuje velký automatisovaný závod,Srp a kladivo,‘ kde se vyrábějí helikoptéry. Takovým závodům říkáme zkráceně automat.“
„A červené světlo hlásí, že automat potřebuje zvýšenou dodávku proudu,“ pospíšil si hned Míťa. „Nepůjdeme už dál, tatínku?“
„Dělám tu průvodce tobě nebo hostům?“ zlobil se naoko Zajcev. „To víte, — jako každého kluka ho nejvíce zajímají mašiny. Do výrobní části se dostane málokdy a tož by rád využil teď příležitosti… Ale nakonec je možno s jeho návrhem souhlasit, co říkáte? Nu — napřed však malé občerstvení, abych se neprohřešil povinnostem hostitele…“
Návštěvníci se vrátili do Zajcevovy pracovny a pohodlně se rozesadili do křesel kolem nízkého konferenčního stolku.
„Než ještě vstoupíme do dílen, bude třeba několik věcí objasnit,“ ujal se slova Zajcev, sotva skončil telefonický rozhovor se závodní kuchyní.
„Elektrárna, ve které jste dnes vzácným hostem, soudruhu Seversone, vyrábí elektrický proud z uvolněné atomové energie. Jak jsem slyšel, jste povoláním letec — tedy technik — a techniku jste také studoval v Londýně. Nemusím vám proto vysvětlovat všechno od píky.“
„O atomech toho moc nevím,“ řekl nesměle Severson. „Pamatuji si jenom, že se skládají z protonů, neuronů a elektronů a že kladné protony tvoří podstatu jádra atomu… A že kolem tohoto jádra obíhá právě tolik záporných elektronů, kolik je protonů v jádru. Nebo snad jsem to spletl?“
„Výborně, výborně, je vidět, že jste studoval s vyznamenáním,“ klepl Zajcev dlaněmi do opěradel křesla a naklonil se dopředu.
„Nu — a tady právě začíná historie atomové elektrárny. Všeteční vědci totiž zjistili, že atomové jádro skrývá v sobě obrovskou energii, která se dá uvolnit buď rozbitím jádra nebo skládáním jader ze součástí. Kladivem rozbít atom samozřejmě nešlo,“ zasmál se — „a tak se hledaly jiné prostředky. Chytré hlavy přišly nakonec na to, že by to mohly být samotné protony některých látek, ale že by se jim musela dát pořádná rychlost, aby s jádrem vůbec pohnuly. Honili je tedy v kruhové dráze kolem dokola tak dlouho, až letěly patřičnou rychlostí. Tak vznikly cyklotrony a jiné urychlovací přístroje.
Teď se už konečně podařilo atom rozbít.
Výsledek byl tenkrát překvapující. Z gramu rozštěpených atomů uranu získala se tenkrát dvaapůlmilionkrát větší energie než z gramu benzinu, který byl v tu dobu nejlepší pohonnou látkou pro letadla.
Objev uvolňování atomové energie přišel ovšem ještě v době, kdy na Zemi panovalo nebezpečí válek. A byli tenkrát na světě i takoví vědci, kteří ho za peníze prodali americkým imperialistům a ochotně se zúčastnili vyrábění atomových pum pro vraždění lidstva. Tak se stalo, že prvními lidmi, kteří na své kůži po prvé ucítili účinky atomové energie, byli obyvatelé dvou japonských měst, kteří byli v roce 1945 vyvražděni americkými atomovými bombami.“ Zajcev mávl rukou, jako by chtěl zaplašit těžký sen.
„Ale nechme smutných vzpomínek, přátelé. Lidstvo poměrně brzo poznalo, jakým nebezpečím je atomová energie v rukou válečných paličů. A toto nebezpečí mu také nakonec rychleji pomohlo otevřít oči a pochopit v čem je kořen zla — že štěstí i samotnou existenci všech národů světa ohrožuje hrstka ziskuchtivých imperialistů. Dnes už třicet let žijeme ve věčném míru. Dávno jsou odstraněny příčiny válek a celé lidstvo užívá atomové energie jedině k pokořování přírody, k vědeckým účelům, k rozmnožování blahobytu, o kterém se ostatně můžete přesvědčit na vlastní oči, příteli Seversone. Okamžik, právě přichází občerstvení.“
Zajcev přiskočil k otvoru ve zdi, vzal podnos s jídlem a položil ho na stolek.
Severson se zatím plně pohroužil do myšlenek a zdálo se, že přestává vnímat své okolí. Zajcev to hned zpozoroval.
„Jsem to popleta! Unavuji vás učenými přednáškami… Poslužte si. Vás by jistě daleko víc zajímala kuchyň, kde vaříme atomovou energii, viďte?“
„Ba ne, — “ vytrhl se Severson z myšlenek. „Na osudy lidstva teď myslím často. Moc jsem toho zaspal, to teď vidím. A také ve vědomostech jsem zůstal pozadu. Co vím o atomové energii? Nic! Co vím o vaší podivuhodné televisi? Nic! Všechno to bylo vynalezeno beze mne!“ Trpce se zasmál. „Mám teď co dohánět, abych vám vůbec porozuměl. A přiznám se, že mám strach…“
„Čeho byste se bál,“ zeptala se Nataša se špatně skrývanými obavami. „Ani zde v elektrárně, ani kde jinde vám nehrozí žádné nebezpečí. Lidé dnes atomovou energii a všechny stroje i přístroje ovládají dokonale…“
„To jsem už zpozoroval, Natašo, a právě proto mám strach. Na obtíž nikomu být nechci — a řekněte mi, jak se se svými vědomostmi uživím, když ničemu dnes už nerozumím…“
„Tak je to tedy?“ vydechla ulehčeně. „Z toho nemějte nejmenší strach. Vždyť všechno dohoníte! Směle můžete pokračovat ve studiích a podle libosti si zvolit povolání — nebo zůstat letcem.“
„Rád bych to udělal,“ řekl Severson nejistě, „ale kde vzít na to peníze? Otec byl nižším úředníkem a nemohl mi tedy zanechat žádné dědictví. Ale práce se nebojím, ani té sebetěžší. Mohu kopat třeba krumpáčem…“
