„Ten byste našel, už jenom v museích, soudruhu Seversone,“ zasáhl do rozhovoru Míťa. „Dnes se už nikdo tak nelidsky nedře. Nač by potom byly stroje?“
„A studium nemusíte platit,“ dodala Nataša. „To je dnes zadarmo. Oplatíte nám je svým vzděláním.“
„Začneme tedy hned,“ navrhl Zajcev a aniž čekal na odpověď, ukázal na velký obraz na stěně. „Podívejte se, příteli. Tady máte celou naši elektrárnu jako na dlani. Tady jsou prozrazena všechna tajemství výroby elektřiny z atomů. V modrém rámečku vlevo je schéma nejstaršího způsobu, kterým jsme začali. Ten šedivý kotel je reaktor, ve kterém se uvolňuje atomová energie z uranových tyčí. Celý proces je třeba regulovat, aby nám to všechno nevybuchlo jako atomová puma. Na to jsou do reaktoru zasunuty kadmiové tyče, které se posunují samočinně dovnitř a štěpení uranu udržují stále na stejné hodnotě. Proč, to se všechno dovíte při dalším studiu — bylo by toho teď mnoho najednou.
Vnitřek kotle je isolován vrstvou berylia nebo čisté tuhy, aby neutrony neunikaly z kotle.
Štěpením atomů získáme tak v reaktoru obrovskou tepelnou energii. A co teď s ní, jak ji využít? Jde to několika způsoby. Při tomto nejstarším způsobu je cesta od tepla k elektřině poněkud složitá. Do reaktoru vháníme zespod některý z nehořlavých plynů, jako na příklad helium. Ten se rozžhaví a přichází potrubím do parního kotle. Odtud jde pára do turbíny, která roztočí generátor.
Dnes už získáváme elektřinu z atomů daleko jednodušší cestou. Ostatně, přátelé, vždyť se na to podíváme zblízka…“
Návštěvníci vyšli z místnosti do dlouhé chodby, prozářené bílým světlem. Po příkladu Zajceva vstoupili na pohyblivý pás, který byl pomalován ornamenty jako perský koberec.
Severson si při pomalé jízdě se zájmem prohlížel stěny chodby, bohatě zdobené freskami, sgrafity a mosaikami na nejrůznější náměty. Když přijeli ke skleněné překážce, chtěl seskočit s pohyblivého pásu, ale Míťa ho zadržel. Dveře se totiž před návštěvníky samy rozestoupily — a pak zase zavřely.
„To bude trvat, než si na vaše vynálezy zvyknu!“ ťuknul se prstem do čela. „Vždyť totéž jsem už zažil v růžovém paláci při druhé vycházce!“
Návštěvníci se octli v rozlehlém sále. Na matně se lesknoucí podlaze se odrážela zeleň pestrých květin a obrysy bzučících turbin a generátorů. Stály v dlouhé řadě kolem oken s výhledem na vzdálené město.
„Tak tedy vypadá atomová elektrárna staršího typu,“ vysvětloval Zajcev. „Reaktory jsou ukryty za silnou zdí, která chrání živé organismy před radioaktivním zářením. Záření totiž vzniká při rozštěpení atomu a na člověka i na rostliny působí škodlivě — při větší dávce i smrtelně. Podívejte se dovnitř,“ pobídl Seversona k řadě kukátek ve stěně.
Severson byl pohledem dovnitř zklamán. Očekával stejný obraz, jako když se díváš do žhavého nitra vysoké pece — a zatím viděl jenom řadu velkých válcových kotlů olověné barvy, které stály na silných trojúhelníkovitých podstavcích.
„Jsou to uranové reaktory,“ odpověděl Zajcev na tázavý pohled hosta. „Jak vidíte, žádný zázrak, pouze důmysl člověka. Pojďme však do vedlejšího sálu, tam krotíme atom daleko dokonaleji.“
V sousední místnosti bylo naprosté ticho. Dlouhá řada lesknoucích se kotlů nevydávala ze sebe nejmenší šelest.
„Reaktory tu pracují pod podlahou, ale nebojte se, příteli Seversone, nevybuchnou,“ usmál se Zajcev. „Dávají pouze své teplo kotlům. Zde se už pracuje docela jinak. Teplo se tu promě
ňuje v elektřinu přímo, pomocí thermočlánků.
Princip thermočlánků, myslím, znáte: Spojíte-li dva různé kovy, vzniká mezi nimi rozdíl potenciálů. Když pak jednu stranu ochlazujete a druhou ohříváte, protéká v tomto uzavřeném obvodu proud. U primitivního thermočlánku je tento proud slabý. Závisí na složení kovů a na rozdílu teplot obou spojů. V těchto kotlích byly vytvořeny všechny předpoklady, aby se mohlo dosáhnout dostatku proudu a vysokého napětí. Uvnitř je spojena serie thermočlánků z těžce tavitelných slitin kovů a rozdíl teplot je tu dostatečně veliký. Thermočlánky jsou složeny do růžic tak, že jedny spoje jsou obráceny do žhavého nitra a druhé jsou zvenčí chlazeny rychle tekoucí vodou. Ale ani u tohoto způsobu výroby elektřiny jsme se nezastavili. Ve vedlejším sále máme již reaktory, ve kterých přímo usměrňujeme kinetickou energii atomových částic a proměňujeme ji v pohyb elektronů, takže celý kotel je jakousi baterií, dávající elektřinu. A v našem vývojovém oddělení, které vedu, hledáme další cesty. Tak třeba…“ Zajcev se najednou zarazil. Jeho zrak upoutal muž u rozvodní desky. Máváním naznačoval, že Zajceva volá telefon.
Na obrazovce se objevila usměvavá tvář dívky s tupým nosem a dolíčky ve tvářích.
„Petře Ivanoviči, přijímáš návštěvy?“ zeptala se.
„Alenko, děvče zlaté, kde se tu bereš?“ zvolal muž radostně. „Myslel jsem, že sedíš někde na Měsíci a pěstuješ si ve skleníku rostlinky. Co tě k nám vede? Ještě jsi nezapomněla na staré kamarády ze studií? To víš, že návštěvy přijímám, a zvláště tak vzácné. Jednu mi sem dnes už přivedl Míťa, hned pro tebe přijdu a představím tě…“
„Ne, děkuji,“ zatřásla dívka hlavou. „Nechci vyrušovat — a musím tu ještě něco vyřídit. Navštívím vás večer doma…“
„Nu, dobrá, dobrá, jak chceš, sejdeme se tedy všichni u nás.“
K večeru šel Míťa Nataše a Seversonovi naproti, jak hostům slíbil při loučení v elektrárně. Sedl si na lavičku u vchodu do budovy a trpělivě čekal. Když se na schodišti objevil sám Severson, divil se.
„Kde jste nechal soudružku Orlovovou? Snad jste jí zase neutekl? To jí nemáte dělat! Je tak hodná — a já bych zase dostal vyhubováno,“ strachoval se.
„Nic se neboj, statečný rytíři,“ smál se Severson. „Vše je v nejlepším pořádku. Utíkat už nebudu, copak je mi tu špatně? A Natašu mám u tatínka omluvit. Má nějakou naléhavou práci. Svěřila mne tvému doprovodu. Kudy se vydáme?“
„Jéjej, my bydlíme daleko, soudruhu Seversone,“ zvolal chlapec. „Pěšky bychom tam přišli až někdy po půlnoci. Chcete jet metrem nebo letět helikoptérou?“
Severson zvedl hlavu a chvíli mlčky sledoval poletující vrtulníky nejrůznějších barev, které brázdily vzdušný oceán všemi směry.
„A ty létáváš helikoptérou?“ zeptal se.
„Často, hlavně v neděli s tatínkem a maminkou na výlety.“
„A nebojíš se? Vždyť to letadlo nemá křídla!“
„Proč bych se bál? A nač by měl vrtulník křídla? Vždyť ho nesou vrtule!“
„A co se stane, když motory selžou? To potom padne letadlo k zemi jako kámen, viď?“ A Severson na zdůraznění svých slov tleskl dlaněmi.
„Motory neselžou — jsou stále kontrolovány — a za druhé ani potom by helikoptéra nespadla prudce. Vrtule by se při pádu roztočily opačným směrem a letadlo by přistálo jako padák.“
Severson zaváhal.
„Nemysli si, že se bojím — já se jenom tak ptám,“ řekl jakoby na omluvu. „Poleťme tedy helikoptérou,“ rozhodl se konečně. A najednou se zarazil.
„Copak ty umíš řídit helikoptéru? A kde ji máš?“
„Nebojte se, já ji řídit nebudu,“ smál se chlapec. „Zavoláme si aerotaxi. Jejich letadla poznáte podle toho, že mají šachovnicově pomalované dno, jako třeba tamhleto. Je-li volné, sveze nás.“