Severson s napětím sledoval počínání chlapce.
Míťa vytáhl z kapsy kapesník a zamával vstříc letadlu. Pilot ve skleněné kabině pokynul rukou, že znamení bere na vědomí. Vrtulník se zastavil ve vzduchu a pomalu klesal, až se zastavil několik metrů nad hlavami chodců.
Dno vrtulníku se pohnulo a z jeho trupu se vysunuta válcová kabina, která se na několika táhlech spustila k nohám našich hrdinů.
Míťa rychle odsunul část zábradlí a vstoupil do kabiny.
„Nastupte, zde na ulici totiž nesmějí vrtulníky přistávat. Proto naše taxíky mají tyhle výtahy,“ vysvětloval. Kabina s oběma cestujícími vyjela opět nahoru a ztratila se v trupu letadla.
Míťa nabídl svému společníku místo v křesle u okna a sám si sedl naproti. Stiskl knoflík u malého mikrofonu ve stěně a oznámil adresu bydliště.
Vrtulník se dal do pohybu. Rychle stoupal podle oken Tarabkinova ústavu, až se octl vysoko nad palácem.
Severson si maně vzpomněl na poslední let s Amundsenem. V „Lathamu“ byl takový hluk, že se posádka mohla sotva domluvit — a tady je ticho jako v kostele. Motory pracují tak tiše, že je neslyšíš.
Severson byl měnícím se výhledem z okna vrtulníku tak zaujat, že úplně zapomněl na prvotní pocit nejistoty. Teď teprve si mohl udělal ucelenější představu o velikosti a kráse města. Paláce nejrozmanitějších tvarů se rychle střídaly s parky, hřišti a koupališti.
„Všiml sis, Míťo, že neletíme přímo, ale oklikou?“ zeptal se Severson po krátkém mlčení. „To víš, mně jako starému letci to neušlo. Letíme přímo k vám — nebo je to vyhlídkový let?“
„Ne, letíme k nám,“ zavrtěl chlapec hlavou. „Ale blížíme se k letišti a zde už náš vrtulník řídí hlavní dispečer. Jinak by do nás mohlo vrazit některé raketové letadlo — startuje a přistává jich tu pořád hodně. My totiž, soudruhu Seversone, bydlíme až na kraji města, aby měl tatínek blízko do práce. Mezinárodní letiště je daleko od nás.“
„A přistaneme na něm?“
„Proč bychom tam přistávali?“ divil se chlapec. „Domů bychom měli ještě kus pěšky a takhle nás pilot vyloží přímo na střeše.“
„To je škoda,“ řekl nejistě Severson. „Já totiž — mne totiž by letiště velmi zajímalo. Chtěl bych si ho prohlédnout…“
„To klidně můžete i bez přistání. Vždyť ho odtud uvidíte líp než ze země,“ ujišťoval muže chlapec.
Severson pozorně sledoval obzor a netrpělivě čekal, kdy se objeví plocha letiště. Pojednou rychle zvedl hlavu. Na jasně modré obloze se zalesklo stříbrné letadlo s křídly, připomínajícími vlaštovku. Jako šipka proletělo vysoko nad hlavami našich poutníků a zmizelo z dohledu. Zůstala za ním jen bílá čára přes oblohu.
„V tom letadle sedí lidé?“ zeptal se udiveně. A když Míta přikývl, dodaclass="underline" „Copak snesou takovou rychlost?“
„To přece nebyla ještě žádná rychlost,“ usmál se chlapec. „Letadlo se přece teprve rozjíždělo. To byste měl vidět, jak rychle poletí ve stratosféře. Za půl hodiny bude třeba v Pekinu.“ Severson se zpytavě podíval na chlapce a zakroutil hlavou.
„Víš ty vůbec, že Pekin je až v Číně, nebo tu snad máte jiný Pekin?“
„Ne, já myslím ten v Číně,“ bránil se Míťa. „A co je na tom divného? Vždyť raketová letadla přiletí stejně brzy do Ameriky nebo do Austrálie. Loni o prázdninách jsem takovým letadlem letěl do Prahy a letos mi tatínek slíbil, že poletíme do Londýna.“
„A za jak dlouho bychom tedy byli v Norsku?“ zeptal se Severson nedůvěřivě.
„To přesně nevím, ale rozhodně by to bylo dřív jak za půl hodiny. Právě na tomhle letišti bychom nasedli do letadla,“ ukázal Míťa dolů.
Severson přitiskl rychle čelo k oknu.
Letiště vypadalo docela jinak, než si ho představoval. Uprostřed stála budova s podivnými konstrukcemi na střeše a od ní se všemi směry paprskovitě rozbíhaly betonové silnice. Místo jedné z nich se zvedal dlouhý šikmý most, který trochu připomínal lyžařský můstek.
„Kam vede ten podivný most, vždyť na druhém konci nestojí žádná budova?“ divil se Severson.
„Panečku, ten vede daleko, soudruhu,“ ochotně vysvětloval Míťa. „Na něm totiž startují meziplanetární letadla, která třikrát v týdnu létají na Měsíc. V takovémhle letadle bych chtěl také jednou sedět…“
„Kam že létají?“ obrátil se Severson prudce k chlapci.
„Nu na Měsíc, na ten, který večer svítí na obloze.“
Severson si chlapce chvíli prohlížel a pak se trpce usmál.
„Neměj mne docela za hloupého, Míťo! I když třeba jsem mnoho let zaspal, přece jen vím, co je možné a co ne. Vím na příklad docela určitě, že mezi Zemí a Měsícem je velký vzduchoprázdný prostor. A teď mne zase řekni ty — když tak všechno víš — o co se opírají letadla, aby se udržela ve výšce? O vzduch, viď? A o co se budou opírat tam nahoře, kde už vzduchu není? Či snad to chceš vyřešit tak, jak to řešil Verne, a klidně letadlo vystřelíš z děla jako náboj? To jde pouze ve verneovkách, protože ve skutečnosti by prudký náraz posádku určité zabil. A potom letadlo by muselo být vystřeleno rychlostí dvanácti kilometrů za vteřinu, aby se vůbec mohlo dostat z přitažlivosti Země. Takové rychlosti se přece nedá dosáhnout žádným výstřelem — to už je spočítáno. Raději mi řekni po pravdě, Míťo, nač mají na letišti ten most.“
„Pořád mi nevěříte, soudruhu Seversone,“ řekl chlapec vyčítavě. „A kolikrát jsem vás už přesvědčil, že nikdy nelžu. Co bych z toho měl! Ten most — to je opravdu startovací dráha pro letadla na Měsíc. Přece ho nevidím po prvé. A meziplanetární letadla vzduch nepotřebují. Vždyť je pohánějí rakety — to jsme už kolikrát probírali ve škole. Zeptejte se jen soudružky Svozilové. Včera se takovým letadlem vrátila z Měsíce — a večer přijde k nám.“
Severson se zamyslil.
„Snad máš pravdu, Míťo, nezlob se na mne. Jsi docela milý společník, nerad bych tě nějak urazil. Ale když zrovna ty mi dovedeš připravit takové překvapení, že se sotva vzpamatuju… Ty tedy říkáš, že člověk se už dostal na Měsíc. Máš-li i tentokrát pravdu, pak ti slavnostně slibuji, že už se opravdu nebudu ničemu divit…“
Míťa se rozhovořil o problémech letu do vesmíru, jak je znal ze školy, ale Severson chlapcova slova příliš nevnímal. Jeho představivost se marně snažila vykreslit podobu ženy, která proletěla vzduchoprázdným prostorem a přistála na Měsíci. Co tam viděla? O čem bude večer vyprávět? Je tam život? Nebo dokonce nějací podivní lidé?
Letiště se zatím dávno ztratilo z dohledu a vrtulník lehce dosedal na širokou plošinu, spojující dvě křídla bohatě zdobeného paláce…
11. ÚSPĚCHY LOVCŮ VLN
Hlavním průvodcem po Zajcevově bytě byl opět Míťa. Přes protesty tatínka i maminky zavedl hosta nejprve do své „pracovny“, kde vyráběl modely nejrůznějších typů letadel a lodí.
„Tohle je právě „Jiskra“, která létá na Měsíc,“ vysvětloval živě. „Nevím, v čem to vězí, ale dosud mi létá špatně. A to už mám druhou. Ta první, když jsem ji řídil radiem, ulétla mi někam — stejně jako tryskač, který jste nedávno našel vy — a už není k nalezení…“
Kdoví, jak dlouho by ještě Míťa zasvěcoval Seversona do tajů svého malého království, kdyby se ve dveřích neozval Zajcevův hlas:
„Neobtěžuj nám hosty, ty věčný kutile! Na verandě už nás čeká večeře a Alenka je jistě po cestě z Měsíce pořádně vyhládlá.“