Alena se podívala na hodinky.
„Všechna přání jsou splnitelná — a to poslední dokonce ještě dnes večer. „Jiskra“ totiž startuje za necelé půl hodiny. Pojďte, do té doby se pohodlně dostaneme k průplavu.“
Severson šel podle Aleny mlčky. Slunce již zapadalo a celý park zazářil tisíci světly. Za chvíli se mezi stromy objevila lesknoucí se vodní hladina.
Naši poutníci se octli na břehu průplavu.
„Odtud je krásně vidět na letiště,“ rozhovořila se opět dívka. „Vidíte v dálce ten most? To je startovací dráha pro meziplanetární letadla.“
„To už vím.“ chlubil se Severson. „Míťa mi ho ukázal z helikoptéry…“ Další slova mu zmrzla na rtech.
Most se zableskl rudou září a na jeho vrcholku se objevilo podivné letadlo s malými křidélky vzadu.
A již se vznáší ve vzduchu. Jeho dráhu po ztemnělé obloze kreslí ohnivá čára, která se za chvíli ztrácí v nedohlednu.
Na obloze se objevují první hvězdy…
Severson se dlouze díval do míst kde čára zasvítila naposledy.
„Připadá mi to všechno jako sen, slečno…“ řekl zadumaně.
„Dovedu to pochopit soudruhu Seversone. Ale Zajcevovi nás už jistě netrpělivě čekají. Neměli bychom se už vrátit?“
12. NOČNÍ NÁVŠTĚVA
Domů se vrátil host opět vrtulníkem. Doprovázela ho Alena. „Tož hodně zdraví — a nezapomeňte na svůj slib! Na shledanou v Praze!“ volala ještě jednou z okna, když se letadlo lehce jako pírko vzneslo nad střechy Tarabkinova ústavu. Rychle mizelo v dálce — až se proměnilo v jednu z poletujících nočních hvězd prozářeného velkoměsta…
— Na shledanou v Praze, znělo Severinovi v uších ještě za jízdy výtahem i při vstupu do pokoje. Rozhlédl se kolem. — Čím to je, že mi dnes připadá tak malým, že je mi tu dnes tak těsno? divil se. Vytáhl roletu, otevřel okno a hluboce se několikrát nadechl svěžího vzduchu. Hlavou mu zmateně běžely události vzrušujícího dne — a všechny dojmy se vracely s daleko větší působivostí, než jak je prožíval prve. Hrudník mu sevřela podivná tíseň…
Sedl si k psacímu stolu a mimoděk vytáhl ze zásuvky arch papíru a pero.
„Milý Alberte,“ napsal třesoucí se rukou… Náhle se zarazil. Obě slova přeškrtl a papír zmačkal.
Znova sáhl do zásuvky. Vytáhl další list a ztrnule se zahleděl do jeho bílé plochy.
— Komu psát? Komu se svěřit? Vždyť jsem tu na světě tak sám! Starými přáteli opuštěn — a vedle nových tak směšně ubohý.
Vstal a několikrát se prošel po místnosti. A zase se vrátil ke stolu. Musí se zbavit palčivých myšlenek a bouřlivých citů, musí je svěřit aspoň mlčenlivému papíru! Psal rychle, jako by ruku nevedl mozek, ale přímo cit.
Je mi těžko. Ničemu nerozumím. Připadám si jako ubohý mravenec, který z prachu země se dívá na člověka — velikána.
Obr je na mne milý a laskavý — ale já se ho bojím. Vládne strašlivou silou. Zdá se mi, že se mu prodloužily ruce a že jimi objímá zeměkouli jako míč. Lehce dosáhne až do vesmíru. A jak je bystrozraký. Stačí mu malinká skřínka, aby viděl do nedozírných dálek jako na vlastní dlaň. Neomezeně vládne i tam, kde já kdysi v boji s přírodou ztratil život. Dokonce i můj život vyrval smrti z náruče a donutil ji k ústupu.
Žiju s člověkem — obrem, který nezná překážek, který nezná závrati z výšek ani z rychlosti. Z jeho milosti žiju v pohádkovém městě, které se směle vyrovná ráji. A přece se bojím. Snad právě proto. Lehce se zvyká na dobré — a těžko se pak vrací do zlého. Budu mít ještě potom dost sil, abych bojoval s osudem?
Kdysi jsem se mohl směle postavit po bok prvních, a nyní jsem poslední z posledních, ubožejší a hloupější než desetiletý chlapec. Jak mnoho jsem zaspal, jak krutě se mi čas převalil přes hlavu. Ale já nechci žít z milosti! Musím se vrátit — domů — a začít od píky! Buď dnešního člověka dohoním, nebo — —.“ Poslední slovo se proměnilo v prudký škrt, podobný blesku. Severson se vrhl na postel a zabořil hlavu do polštáře.
Najednou sebou trhl. Pod rukou ucítil chladivý kus papíru. Zvedl jej k očím. Dopis… Rychle přelétl po úhledně psaných řádcích.
„Nezlobte se na mne, drahý příteli, že jsem nepočkala, až se vrátíte. U soudruha Tarabkina máme důležitou práci, která se ani na chvíli nedá odložit. Zítra s vámi na oplátku strávím celý den. Doufám, že se Vám u Zajcevů líbilo. Budete-li něco potřebovat, jen klidně zazvoňte. Přeji Vám dobrou noc a příjemné sny.
Nataša.“
Severson se posadil na okraj postele a pomalu si srovnával myšlenky v hlavě.
— Nataša tedy ještě nespí… Ani Tarabkin… Chvíli váhal.
— Ne, nebudu čekat až do rána. Vše jim řeknu ještě dnes, rozhodl se náhle a vyběhl z pokoje na tlumeně ozářenou chodbu. Bezradně se zastavil, nevěda, na kterou stranu se dát.
V tomto poschodí Tarabkinova pracovna určitě není, to bych ho tu vídal častěji, řekl si konečně a zamířil k výtahu. Do kabiny se však neodvážil. Nemá přece práva o půlnoci rušit noční klid domu.
Pomalu s tlukoucím srdcem sestoupil po schodech do nižšího poschodí a tiše se kradl chodbou. Opatrně jako kočka přistupoval k jednotlivým dveřím a pozorně naslouchal.
Nikde nejmenší známky života. Kovová čísla na dveřích mlčky skrývala tajemství ukryté uvnitř. Vrátil se tedy ke schodišti.
— Uteč, uteč — napadlo mu najednou. A již se rozběhl dolů do přízemí. O tři poschodí níže se však nejistě zastavil. Kterým směrem se dát potom? Kam se dostane bez peněz? A jak proklouzne městem, když téměř každý zná jeho podobu a jistě hned pochopí, že má před sebou uprchlíka? A co řekne opozdilci, kterého náhodou potká ještě v domě?
Těkavý zrak ustrašeného muže padl na řadu mramorových destiček se zlatými nápisy:
LABORATOŘE — 1548—56
AKADEMIK TARABKIN — 1547
OPERAČNÍ SÁLY — 1557—60
— Jsem to hlupák, usmál se bezděky a vstoupil do dlouhé chodby. Číslo 1547 se zalesklo zrovna na protějších dveřích. Lehce zaklepal. Když se nikdo neozýval, zaklepal prudčeji. Opět ticho.
Opatrně vzal za kliku. Dveře nebyly zamčeny. Ještě jedno zaklepání — a vstoupil dovnitř. Křesla, rozestavěná do kruhu kolem kulatého stolu, byla prázdná. Také pracovní stůl u okna byl opuštěn. Jen rozevřená kniha prozrazovala, že to není tak dlouho, co tu někdo seděl.
Severson se chtěl rychle vrátit — aby si snad někdo nemyslel že sem přišel krást — ale spletl si dveře a místo na chodbu vešel do vedlejší místnosti. Překvapeně zůstal stát na prahu. V modrém světle se leskly skleněné nádrže, srovnané do dvou dlouhých řad. Na každé nádrži bylo upevněno několik přístrojů. Některé z nich připomínaly mikroskop, jak ho znal Severson ještě ze studia. Jenže tyto byly značně složitější.
Nad krátkými rozpaky rychle zvítězila zvědavost. Nezvaný návštěvník přistoupil k jednomu z přístrojů a přitiskl oči na měkké okraje dvojitého okuláru. Se zatajeným dechem sledoval podivný, zvenčí nepozorovatelný pohyb v nádrži. V nepatrně zakaleném roztoku se jako kupovitá mračna převalovala nepravidelná hmota. Pojednou se začala rozdělovat na několik průhledných kuliček, které se rozprchly na všechny strany. A do zorného pole vstoupila nová, stejně nepravidelná hmota.