13. NÁVRAT
Nastaly chvíle loučení. Tarabkin objal Seversona jako poslední.
„Buď hodně zdráv, synu můj,“ zašeptal. „A napiš mi brzo. Nezapomínej na svého nového — starého tátu. A brzy nás navštiv — budeme se na tebe těšit. Počkej — málem bych zapomněl… Až si najdeš chviličku času, odevzdej tyto dopisy. Jsou to pozdravy mým norským přátelům — spolubojovníkům…“
Teprve teď si Severson uvědomil, že mu všichni přirostli k srdci — Tarabkin, Míťa, Zajcev… A jak ho mají opravdově rádi. Vždyť při loučení nezazněl z dojatých hlasů jediný falešný tón, ani odstín společenské přetvářky. Tak se loučí opravdu jenom bratři…
Se slzami v očích vystoupil do letadla. Ještě naposledy zamával — a na pokyn Nataši, která ho už čekala uvnitř, sedl si do vedlejšího křesla k oknu.
Dveře se zavřely a letadlo se rozjelo po dlouhé silnici. Za několik okamžiků se již vznášelo ve vzduchu. Otočilo se a ještě jednou přelétlo nad letištěm.
Hluboko dole se zatřepetaly bílé šátky přátel…
Letadlo zamířilo šikmo nahoru.
Paláce se vůčihledně zmenšovaly.
Výhled na město zastřela záclona mraků.
Blankytná modř oblohy se rychle proměňovala v indigovou — až konečně úplně ztemněla. Na obloze se objevily hvězdy. A řadou oken se do kabiny usmívalo zlaté slunce…
Severson nevycházel z údivu.
„Copak jsme už vlétli do polární noci?“
„Ne, tak rychle přece jen neletíme,“ zasmála se Nataša. „V těchto výškách je obloha černá všude. Vzduch je tu tak řídký, že sluneční paprsky se nemají od čeho odrážet. Pohleďte jen na obzor. Zpozoroval jste, jak se nám odtud horizont zakulatil? Zde by už i ten největší nedůvěřivec přestal pochybovat, že naše Země je kulatá…“
Severson se snažil proniknout zrakem pásmo mraků, které plulo hluboko dole. Zdálo se mu, že mračna se válejí přímo po zemi.
Letadlo začalo opět klesat.
„Stavíme se někde cestou?“ zeptal se.
„Ne. Za chvíli přistaneme na letišti v Oslo.“
„Už?“ divil se Severson. „Tedy Míťa měl zase pravdu… Ale vždyť tohle přece není Oslo, znám ho jak staré boty.“ zvolal, když se přiblížili k městu.
„Je to skutečně Oslo, můžete mi klidně věřit. Jen se kapánek změnilo,“ usmívala se Nataša. „Nedivte se. Ani tady nechtěli žít lidé v nezdravých, začouzených uličkách…“
Na letišti přesedli naši cestující do vrtulníku a pokračovali v další cestě. Neubíhala už tak rychle jako v raketovém letadle, ale za to byl odtud lepší výhled na zemi. Letěli nevysoko nad pobřežím, rozervaným mnoha fjordy.
„Kde chcete přistat?“ přerušila Nataša mlčení. „Nejlépe bude, když si pak sedneme k pilotovi a místo si určíte sám. Stále si myslím, zda jsme přece jen neměli raději upozornit obyvatele Jarlsbergu, že přiletíte. Přivítáni mohlo být radostnější…“
„Naopak, Natašo. Jsem rád, že do rodného kraje vstoupím nikým nepozorován. Nemám rád slavnostní řeči — a nakonec, nevracím se přece domů jako vítěz, ale jako poražený…“
Vrtulník se vznesl do výše a zamířil do vnitrozemí.
Severson rychle přecházel od okna k oknu a dychtivýma očima sledoval rodnou zemi, ubíhající hluboko pod ním. Městečka a vísky mu dnes připadaly pestřejší a veselejší, pustá tundra zelenější…
Jehličnaté lesy, vroubící rozervané skály, lákaly svými tajemstvími k návratu zpět — do dětství…
Zdálo se mu, že až sem, do sluncem prohřátých výšek, proniká hukot horských říček, které na své cestě k moři roztáčejí turbiny v malých přehradách.
Nad holé vrcholky skandinávských hor vystoupila na obzoru bělostná špička Galdhöpiggenu.
V dálce se stříbřitě zaleskla hladina Severního moře.
„Vidíte — tam vlevo, Natašo — tam je Bergen!“ chlapecky radostně zvolal Severson, uchopil dívku za ruku a vedl ji do kabiny pilota. „Je na čase, abychom se řízení letadla ujali sami.“
„Chcete, prosím, mapu?“ zeptal se pilot.
„Ne, děkuji, nepotřebuji. Znám tu každý vrcholek — ba i každý ostrůvek — a to je už co říci,“ zasmál se Severson.
„Tak třeba — záliv, který právě přelétáme, je jedním z ramen Sognefjordu. Po pravici teď máme Gaupne a Leikanger. Leťte přímo na Gulen a pak podél pobřeží k ústí Sognefjordu…“
Za půl hodiny se již vrtulník vznášel nad skupinou malých ostrůvků.
„Můžete letět o něco níž?“ požádal Severson pilota. „Zdá se mi, že naše ostrůvky dostaly nový kabát…“
Ostrůvky se opravdu změnily. V době, kdy je Severson viděl naposledy, byly posety pouze chudými chatrčemi rybářů. Jenom na dvou ostrovech vévodily tenkrát přepychové vily fabrikantů z Gulenu. Dnes skupina ostrovů připomíná spíše moskevský park kultury a oddechu. Několik je jich spojeno dlouhým mostem. Ze svěží zeleně svítí krásné vily a bohatě zdobené domy s velkými verandami.
„Kam se poděli rybáři?“ divil se Severson. „I odtud je už vytlačili boháči? Naši rybolovci byli dobří lidé — a poctiví. Právě na tomto ostrůvku žil starý Fridjof Elvestad. Často jsme ho s chlapci navštěvovali. Byl to takový lidový filosof. Mnoho toho nenamluvil; rozpovídal se jenom mezi námi… A já se teď také rozpovídal,“ vzpamatoval se najednou Severson a ukázal do dálky. „Můžete, prosím, přistát na protějším břehu? Vidíte tu rovinku pod skalami? Ano, tam.“
Letadlo pomalu klesalo ke skalnatému břehu.
„Odtud k nám je již jen hodinu pohodlné cesty. Mohli bychom tu vystoupit a projít se pěšky, Natašo?“ požádal Severson.
„Ráda bych šla s vámi, příteli, ale čeká mne ještě malá návštěva v nemocnici ve Farnesu. Doktor Gasborg nás požádal o pomoc při řešení nějakého problému — a já Tarabkinovi slíbila, že se tam dostavím hned po příchodu k vám. Prohlédněte si zatím svůj rodný kraj — a večer se můžeme sejít u profesora Hallströma. Najdete ho snadno — všichni ho ve vašem rodišti znají. Odevzdejte mu, prosím, Tarabkinův dopis. Je to jeden z těch, které vám dal akademik při loučení. Na obálce je přesná adresa. Dovolíte-li, vezmu vaše zavazadla s sebou, aby se vám šlo lépe…“
Sotva vrtulník zmizel za skalnatou stěnou nad fjordem, Severson se obrátil k moři a sedl si na mechem porostlý balvan. Při pohledu na věčně běžící bílé hřebeny vln se srdce pomalu uklidňovalo. Vlny se odrážely od skal, poskakovaly přes přicházející — až se ztrácely kdesi v hlubinách.
Nad skalami vévodily pokroucené borovice, němí svědkové všech změn na ostrůvcích…
Soutěska mezi skalami se však nijak nezměnila. Je stejně krásná a romantická, jak bývala v minulosti, kdy se tu mladý Leif toulával s chlapci. Jen cesta, vedoucí nahoru — domů — se za ta léta zbavila kamení a vyrovnala v pěknou silnici.
Severson po ní vykročil rázně. Nejraději by se rozběhl s větrem o závod…
Za prvním zákrutem se objeví „trpasličí“ skály… Ano, jsou na starém místě — a nezměněny. Podivně seskupené balvany stále ještě připomínají hodokvas drobných pidimužíčků. Jen se lépe podívej, návštěvníku, a poznáš, že jejich obličeje se šklebí, smějí — a dokonce pohybují. Ten nejmenší dodnes hledí mrzutě k moři, kde mu podle staré pověsti Vikingové sebrali člun…