Ani o kousek dál nejsou skály němé. Ostré stíny odpoledního slunce jim vdechly život…
Severson se zasněně dívá na kolmou skalní stěnu. Zdá se mu, že ze hry světel a stínů vystoupila drahá, ledovými větry ošlehaná Amundsenova tvář…
Tato představa ho opět vrátila do přítomnosti.
Co je nového u nás?
Přidal do kroku.
Cesta se teď vine strmým údolím. Doprovází ji šumící divoký potok. Bublá a víří, zuřivě bije do žulového břehu a přes balvany se řítí k moři. Přináší první pozdrav z rodné vísky…
Ještě jeden zákrut — a jsem u prvního stavení, u chatrče starého podivína, nešťastného malíře Abildgaarda. Jeho obydlí, skryté v divoce rostoucím křoví, lákalo chlapce svou tajemností. Přihrblý stařík chodíval po okolí a nabízel své výrobky. Lidé ho už znali. Nekupovali, ale dávali mu almužnu jako žebrákovi. Přijímal ji s dětinským úsměvem. — Děkuju, děkuju, — volal radostně. — Teď mám alespoň peníze na barvy… — Všichni však věděli, že dávno nic nemaluje, že za těch několik grošů si kupuje chléb, sůl a slaninu — svou jedinou potravu…
V průhledu mezi staletými sosnami se však neobjevila chatrč s kamennou podezdívkou, ale velká moderní vila se skleněnou střechou. Severson se před ní zastavil a dlouze si ji prohlížel.
V okně se objevil usměvavý starší muž s malou kozí bradkou.
„Mohu vás pozvat na malé občerstvení? Do vsi je ještě daleko,“ pokynul ha chodce. To nebyl starý Abildgaard — to byl někdo cizí. Nový obyvatel samoty v nádherném údolí.
Severson zmateně sklopil zrak.
„Ne, děkuji, příliš pospíchám,“ odmítl pozvání a rychle pokračoval v cestě.
Údolí se pomalu rozevřelo.
Severson se při pohledu na náhorní rovinu zarazil. Kde se tu vzaly vilky a krásné domy? Kam se poděla stará poctivá stavení?
Nespletl jsem si cestu?
Nesměle vstoupil mezi první stavení.
Ano, je doma. Na této stráni sedával po večerech s mládeží. A v lese nad ní šplhával po borovicích a vybíral soví hnízda. Kolik z toho bylo doma nepříjemností…
V těchto místech stával přece docela jiný dům! V dřevěné chatrči trávili tu své neradostné stáří chudáci z vesnice, kteří zůstali na světě sami, bez příbuzných a bez majetku. Někteří z nich měli sice syna nebo dceru v Americe, kde se jim prý dařilo dobře. Ale listonoš chodil kolem chudobince bez povšimnutí. A starcům zůstávala jen jediná útěcha — naděje, s kterou odcházeli do hrobu…
Ani tato chatrč už chudákům nezůstala, pomyslel si Severson a sevřelo se mu srdce. Odbočil s hlavní cesty a dal se křovinatým úvozem k malému háječku mezi skalami.
Tady zná již každý kámen. Vždyť tato cesta vede k rodnému domu.
Naposledy ho navštívil v roce 1927…
Když se mezi stromy objevil starý, typicky severský dům s velkým pecovitým komínem, Seversonovi zazářily oči.
Jaký zázrak! Rodný dům — můj drahý rodný dům — je zubem času ušetřen! Tak jako před lety vlídně kyne vstříc: Pojď, hochu, ať tě obejmu! Jak rád tě opět vidím ve své náruči!
Severson stojí u zídky a staré stavení hladí zaslzenýma očima. Pak — jako před lety, kdy byl ještě chlapec — rozrazí vrátka, až zavrzají, a vběhne do zahrádky. Je stále stejně pečlivě ošetřena, jako by v ní dosud pracoval starostlivý otec. I v bedničkách pod okny se smějí květiny.
Kdo tu teď bydlí?
Teď teprve mu padla do oka mramorová deska, upevněná nade dveřmi. Zlatým písmem, ale prostými slovy oznamuje, že v tomto domě se narodil a prožil své mládí věrný spolubojovník Amundsena, statečný bojovník s ledovými pláněmi, který ve službách lidstvu a vědě položil život. Až na samém okraji desky je čerstvě připsáno: „…a který byl vědou lidstvu opět vrácen.“
Severson znova a znova čte stručný nápis.
Konečně se rozhodl a vystupuje po kamenných schůdkách ke dveřím.
Klepe.
„Už jdu — už jdu,“ ozval se uvnitř příjemně znějící hlas. Dveře se otevřely a na práh vstoupil stařec s šedivým plnovousem.
„Hochu drahý!“ zvolal, sotva návštěvníka spatřil. „Konečně přicházíš! Pojď dál, pojď jen dál, Leife! Čekám tě už dlouho.“
Stařec vzal vzácného hosta za ruku a vedl ho dovnitř.
„Všechno zůstalo při starém. Podívej se jen — tvůj pokojík…“
Severson vstoupil do místnosti.
„Kdo vám oznámil, že přijedu?“ otočil se pojednou k starci.
„I nikdo, nikdo. Kam jinam by vedla tvá první cesta, než domů? Odpočiň si teď po cestě. Já zatím skočím dolů do městečka pro něco k snědku.“
„Děkuji vám mnohokrát, stařečku,“ řekl dojatě Severson. „Ale — pěkně vás prosím — dole ani muk. Nikomu o mém příchodu neříkejte. Stejně mne tu už nikdo nezná…“
Stařečkova bílá hlava se ztratila mezi stromy rozkvetlé zahrady. Severson se rozhlížel po místnosti. Starý příborník stojí tam, kde stával před lety. Jen sošky a dřevené figurky na něm jsou poněkud jinak seřazeny.
I v prosté jídelně dýchá všechno minulostí. Jen stěna proti oknu je bohatěji vyzdobena. Změnila se v galerii rodinných fotografií. Uprostřed visí tři velké obrazy otce, matky a mladého Leifa z dob studií.
Severson si sedl k těžkému dubovému stolu a přelétl očima po vyřezávaných židlích. Zde sedával v rodinném kruhu.
Vzpomínky ovládla najednou ta nejživější. Zdálo se mu, že stůl je opět bohatě prostřen. Otec zvedá číši a povstává: — Tož — na to další povýšení, vzácní přátelé… — Po řadě si přiťukává s hosty.
— Vale, vale, léta podúřednická — volá vesele kantor z jednotřídky a chápe se houslí. Otec není zvyklý pít; po třetí sklenici mu již září oči. — Jen jezte a pijte, nastávají nám lepší časy, volá radostně. Maminka se však tváři starostlivě. Naklání se k manželovi a šeptá — žel — příliš hlasitě: — Dnes tu hodujeme a možná už zítra utáhneme opasek. Vždyť plat se o mnoho nezvýšil — právě o tolik, že už nemusíme kupovat stále na dluh…
Několik hostů maminčinu poznámku zaslechlo. Úsměv jim ztrpknul na rtech. Chvíli se ještě naoko baví — a pak se jeden po druhém nečekaně loučí. Musí domů, čeká ještě mnoho práce… Otec probodává matku očima. — Proklatý život — i tuto malou radost mi musíš překazit svými věčnými starostmi, Angelo! zvolal zoufale a praštil plnou číší o zeď…
Severson se snaží rychle zapudit trudné vzpomínky. Vstává a jde k oknu.
— Copak asi dělá můj doubek? — napadá mu při pohledu na lesík. — Nezahynul ještě?
Vychází z domu a vystupuje k lesu.
U skupiny balvanů rozkládá svoji korunu mohutný košatý strom.
— Ty že jsi můj doubek? Jak je to dávno, co jsem tě tu — útloučkého — zasadil jako památník radostného života ve škole — a pak starostlivě pěstoval! My dva tu zůstali — a kolem nás se všechno změnilo…
Koruna stromu tiše šuměla, jako by se chtěla rozpovídat se svým starým známým. Posvátné ticho letního dne přerušilo štěbetání vrabců, zápasících v malé neškodné šarvátce.
Severson si sedl do trávy a opřel se o kmen. V těchto místech sedával za letních večerů s otcem. Často se po celé hodiny mlčky dívali na chudou vesničku a na krajinu za ní. Mladému Leifovi se zdála příliš chudičká, příliš těsná pro bujného orla s mohutnými křídly. Toužil vzlétnout vysoko a do neznámých dálek, bojovat a dobývat. Jenom v cizině čeká na nás štěstí…