Otec, ten snad snil spíše o tom, jak by to bylo krásné, kdyby on i všichni jeho sousedé zbohatli a mohli žít alespoň tak spokojeně a beze strachu jako farmář Vestersen. Z čeho by však mohli zbohatnout? Kraj je tak chudý — a oni příliš lpěli na rodné půdě…
A přece! Na místech, kde kdysi stála chudičká vesnice, rozkládá se nyní městečko s přepychovými vilkami. Jarlsberg se proměnil v město…
Na asfaltové cestě, vedoucí ze středu vesnice na stráň, objevilo se podivné auto. Mělo elegantní zaoblené tvary a jelo zcela tiše, jako by ani nemělo motor. Za chvíli se zastavilo u rodného domu.
Z auta vystoupil stařeček. Pod paží nesl velkou krabici.
Zamával na Seversona a vstoupil do domku. Za chvíli se objevil na stráni.
„Tak už jsem opět zde,“ řekl dobromyslně a sedl si vedle hosta. „Nu — jak se ti, synku, líbí domov? Zkrásněl jako panenka, viď?“ Rukou něžně přejel panorama pod stráni.
„Opravdu zkrásněl, dědečku… Málem jsem ho ani nepoznal. Čípak je ten nádherný dům uprostřed vesnice? Ano, ten největší.“
„Nu, čípak by byl? Je náš.“
„Váš? Vaší rodiny? Promiňte, jaké je vaše ctěné jméno?“
Dědeček se srdečně rozesmál.
„Vidíš — ani jsem se ti nepředstavil. Každý mne tu tak dobře zná, že mi to ani nepřišlo… Po otci se jmenuji Kolfsen, ale říkají mi jen Olafsene.“
„Kolfsenovi jsem dobře znal,“ vzpomínal Severson. „Bydleli na kraji vesnice u potoka. S Albertem Kolfsenem jsem studoval v Oslo. Ale Kolfsenovi — ti přece nebyli nijak bohatí. Měli hodně dětí a otec jim toho mnoho dát nemohl. Byl jenom dřevorubcem…“
„Jedním z těch dětí jsem právě já,“ usmál se stařeček, „A vidíš, jsem bohatý, a to nejenom já, ale všichni v naší obci… Jak vidím, s tím domem jsme si však špatně rozuměli. Nepatří jenom mně nebo mé rodině, ale všem v obci. Je to totiž náš kulturní dům.“
„Před chvílí jsem o tom přemýšlel,“ řekl zadumaně Severson. „Jak je možné, že naše vesnice tak nečekaně zbohatla? Našli jste snad někde v horách zakopaný poklad?“
Dědeček přikývl.
„Ano, synku, našli jsme veliký poklad. A je vzácnější a cennější, než zlato. Víš-li pak, jak se jmenuje? Já ti to prozradím. Říkáme mu svorná společná práce bez vykořisťování člověka člověkem. Podívej se jen, kolik štěstí nám tento poklad přinesl. Ta bělostná budova se slunečnými okny tam na protější stráni — to je náš dům zdraví čili — jak se dříve říkalo — nemocnice. A ta narůžovělá budova u vchodu do Björnsonovy rokle — to je pionýrský palác pro naši drobotinu. A teď se podívej na Jotunsky vrch. Co tam vidíš?“
„Zdá se, že tam stojí hvězdárna. Ani jsem si jí dosud nevšiml.“
„Správně, to je naše lidová hvězdárna. To víš, lidé se dnes do astronomie přímo zamilovali. Moji vnukové a vnučky tam chodí každou sobotu večer. Kdybychom seděli o kousek výše, uviděl bys i naše sportovní hřiště s koupalištěm. Odtud je nevidíme, jsou skryta mezi stromy.“
„A na co máte tu velkou skleněnou halu?“
„Je to náš nový textilní závod. Až vstoupíš dovnitř, podivíš se, jak málo lidi tam pracuje. Všechno je automatisováno — prostě — dřou se tam za nás stroje.“
Severson utrhl stéblo trávy a ukousl koneček.
„Stále jsem ještě nepochopil, odkud jste vzali peníze na tak nákladné stavby. Vypůjčili jste je snad z banky nebo od některého milionáře z Oslo?“
„Kdepak synku! Na banku ani na milionáře nebylo nikdy spolehnutí. Pokud byli pány v naší zemi, pšenice nám mnoho nekvetla. Boháčům šlo vždycky o to, aby se měli dobře především oni sami. Co jim na tom záleželo, že starý Kolfsen umíral s dětmi hlady? Že velký a talentovaný umělec Abildgaard musel žebrat? Že na přestárlého chudáka čekalo už jen bídné živobytí v chudobinci, z milosti dobrotivých sousedů, kteří sami neměli o mnoho více? S milionáři bychom, milý Leife naši vesnici nikdy nezvelebili. Odjakživa se bratřili s anglickými boháči a do Anglie také vyváželi svůj kapitál, vyssátý na našem lidu. A lid — co jim na něm záleželo! Hlavně, když jejich kapsa byla plná.
Tajemství našeho bohatství je jinde. Brzy je poznáš na vlastni oči. Dovol, abych tě pozval na malou svačinu…“
Starý dubový stůl v jídelně byl pokryt řadou talířů s vkusně upravenými studenými pokrmy, zákusky a ovocem.
Severson se nenechal dlouho pobízet…
14. U PRAMENE BOHATSTVÍ
„Dědečku, mohl byste mi tajemství vašeho bohatství prozradit už dnes? Vždyť jistě chápete, jak hořím zvědavosti. Nedalo by mi to pokoje…“
Stařečkovi se rozzářil obličej.
„Proč ne? Jsem dokonce rád, že tě naše práce tak zajímá. Naštěstí tu mám auto, malou prohlídkou se nijak neunavíme.“
„Tento automobil je váš, myslím totiž — je vaším soukromým majetkem?“ zeptal se Severson, když se pohodlně usadil ve voze.
„Ano, můj,“ řekl hrdě stařeček. „Koupil jsem si ho za premii, kterou jsem nedávno dostal.“
Auto se rozjelo. Severson marně napínal sluch. Typické bzučení motoru nezaslechl.
„Jak to, že motory běží tak tiše?“ zeptal se překvapeně.
„Je to lehce pochopitelné, synku,“ usmíval se dědeček. „Moje auto nejezdí na benzin, ale na elektřinu.“
„Pohánějí ho tedy akumulátory?“ hádal host
„Někdy. Na bočních cestách. Na hlavních silnicích si bere energii z kabelu, ukrytého pod zemí.“
„To snad nemyslíte vážně,“ divil se Severson. „Jak může vaše auto brát energii z kabelu, ukrytého pod silnicí? Copak lze elektřinu vysílat na dálku bez drátů?“
„Proč ne? Již za tvého mládí to dělaly rozhlasové vysílací stanice. Energii, kterou rozesílaly na všechny strany, zachycovaly přijímací antény. V našich elektrických silnicích je prostě ukryto vysokofrekvenční vedení, které indukuje elektrickou energii v autě.“
Projížděli právě ulicemi městečka.
Lidé, kteří auto potkávali, mávali jezdcům na pozdrav. Seversonovi se zdálo, že zdraví až příliš slavnostně, jako by už věděli, že vedle dědečka sedí návštěvník ze starého Jarlsbergu…
Auto brzy opustilo městečko. Projelo skalnatým průsmykem a zastavilo se na okraji zvlněné náhorní roviny. Severson ji dobře znal. Dříve tu bývala pustá pastviska.
Od té doby se rovina hodně změnila. Kamenitá macešská půda vydala ze sebe nečekané plody. Bývalá pustina se proměnila v kvetoucí zahradu.
„Vystoupíme na chvíli?“ zeptal se dědeček. „Vidim ti na očích, Leife, že bys chtěl tu krásu omakat vlastníma rukama.“
Severson přikývl a vyskočil z auta. Pomalu klouzal očima s místa na místo — a mlčel.
Zlaté obilí se vlnilo v teplém větříčku a vytvářelo tak běžící stíny. Rolníci o nich říkají, že se válí nový chléb…
Na stráních se pásla stáda krav a ovcí. Celou rovinu protínaly pásy ovocných stromů. Uprostřed této bohaté rodící krajiny stála řada podlouhlých budov.
„Jak vidíš, synku, tajemství našeho bohatství je docela prosté. Za tu dobu, co jsi zde nebyl, stali jsme se úplnými farmáři,“ usmíval se dědeček. Pozorně sledoval sebemenší pohyb v Seversonově tváři.
„Pořád nemohu pochopit, jak jste to mohli dokázat na zdejší chudé a neúrodné půdě,“ divil se Severson.