„Naše půda byla kdysi chudá — ale už dávno není, synku. Naučili jsme ji dávat vysoké výnosy. To víš, bez práce nejsou koláče. Ale nemysli si, že půdu přinutíš rodit jenom dřinou. Naši předkové se tu dřeli od pradávna — a na zbohatnutí toho tu bylo přece jen málo. Chceš-li z půdy zbohatnout, musíš znát její záliby a nedostatky. Pak si dá říci. Podívej se jen, jak krásnou pšenici jsme vypěstovali! Rodila se tu za tvého mládí? Nikdy. Prohlédni si ji jen zblízka…“
Dědeček přistoupil k lánu, utrhl několik klasů a podal je Seversonovi.
„Šest klasů na jednom stéble?“ zvolal překvapený host. „Je to nějaká zrůda, nebo všechna pšenice vypadá takto?“
„Všechna!“ řekl hrdě dědeček. „A není to žádná zrůda, ale námi vypěstovaná šestiklasá pšenice. Dává nám šestkrát vyšší výnosy než normální pšenice.“
„Copak člověk může donutit rostlinu, aby rostla podle jeho přání? To může dokázat snad jenom kouzelník — a na ty moc nevěřím.“
„A vidíš, my takovými kouzelníky jsme. Vypěstovali jsme nejenom nové druhy rostlin podle našeho přání a potřeby, ale také nové druhy zvířat, která mají pro nás méně nevýhodných vlastností a více prospěšných. Počkej jen, až projdeš našimi stájemi nebo liščí farmou, o kterou se starám já.“
„Připadá mi to jako z pohádky. Naučili jste se snad dělat zázraky?“
„Ne. To nám nijak nebylo zapotřebí, synku. Ovládli jsme jen vědu, kterou dali lidstvu Mičurin a Lysenko — dva velcí průkopníci v boji o vítězství člověka nad přírodou. V první budově, kterou vidíš přímo před sebou, máme umístěnu výzkumnou stanici. Zkoušíme tam nejnovější objevy vědy a neustále zkoumáme, jak ještě zdokonalit všechny druhy rostlin a zvířat, které pěstujeme. A zároveň hledáme cestu k úplně novým druhům. Tak třeba právě před rokem se nám podařilo vypěstovat skvělou dojnici, která je vlastně křížencem krávy se sobem. Křížením jsme spojili nejlepší vlastnosti obou druhů zvířat.“
Severson se tvářil nedůvěřivě.
„A co máte v těch dalších budovách?“ zeptal se.
„V té podkovovité máme uloženy stroje. Ty jsou pro nás vedle vědy to nejdůležitější. A teď už zbývá jen jedno, čeho je ještě zapotřebí: troška důvtipu! Musíš si na příklad propočítat, jak nejlépe můžeš dvě třetiny výnosů z polí proměnit v maso. Při sebevětší chytrosti náš hornatý kraj neproměníme v obilnici. Proto hlavním pramenem našeho bohatství je pro nás živočišná výroba. Té jsou také vyhrazeny ostatní budovy.“
„Jsou to tedy stáje, viďte?“ hádal Severson.
„Tak trochu. Jenže vypadají docela jinak, než chlévy za tvého mládí. Proměnily jsme je téměř v továrny a mléko i maso vyrábíme doslova na běžícím pásu.“
„To snad není ani možné,“ pochyboval Severson. „Dobytek přece zůstane dobytkem…“
„To ano,“ smál se dědeček. „Ale práce s ním se dá změnit a zdokonalit. Našeho dobytka se ruka lidská ani nedotkne.“
„Naučili jste ho snad mluvit, chodit si pro žrádlo a vlastnoručně se očistit i podojit?“ pokoušel se o vtip Severson.
„Pojďme jen dovnitř — uvidíš sám,“ usmál se dědeček pod vousy a vedl hosta k velké budově s půdorysem v podobě písmene H.
U vchodu je uvítala do sněda opálená dívka v bílém plášti.
„Jste zvěrolékařka, prosím?“ zeptal se Severson.
„Naše Angelika je všechno,“ usmál se dědeček, „Řídí celý mléčný konvejor. A její bílý plášť tě nemusí překvapovat. Hned ho dostaneme také, bez pláště nás totiž Angelika dovnitř nepustí…“
Hosté opravdu dostali bílé pláště a dívka je uvedla do budovy.
„Vysvětluj všechno srozumitelně, Angeliko, a nemysli si, že mluvíš s nějakými odborníky,“ škádlil dívku dědeček.
„Jak bych mohla mluvit nesrozumitelně, Olafsene?“ ohrazovala se dívka. „Vždyť tu není nic složitého. Krávy, které jsou ustájeny, obsluhuje několik jednoduchých zařízení. Krmivo přichází automaticky až do žlabu, a také o čištění kravína se starají stroje. Čtyřikrát denně přecházejí krávy do dojicí místnosti, která je uprostřed budovy… V těchto místech je očistí stříkací a vyssávací přístroje, takže k dojení přicházejí naprosto čisté… Zde v dojicí místnosti jim nasadíme strojní dojičky. Mléko běží tímto potrubím do chladírny, pak do konví a do skladiště. Přepravní cisterny si je samy vyssají z konví a odvezou do mléčného kombinátu v Bergenu.“
Severson obdivoval důmyslná zařízení a vzornou čistotu celého kravína.
Podobné stroje vykonávaly všechnu těžkou práci také v teletníku, ve skladišti a přípravně krmiva, ve vepříně i v teplárně.
„Tak přepychově nehospodařil ani bohatý Vestersen,“ řekl uznale Severson.
„Jak by také mohl?“ zvolal dědeček. „Tohle všechno jsme si mohli pořídit jenom my, my všichni společně. Jednotlivec by to nemohl nikdy dokázat. Na rozkouskovaných políčkách by se naše stroje ani nehnuly, a v malinkých chlévech, jaké dříve měli samostatně hospodařící rolníci, by se dřina kolem dobytka mechanisovat nedala.“
„A komu tedy tento velkostatek patří?“ zeptal se Severson. „Pořád si ještě všechno představuješ po starém,“ zlobil se na oko dědeček, „komu jinému by mohl patřit než nám všem? Snad bys nechtěl, abychom tu nechali kralovat nějakého vesnického boháče, jakým byl Vestersen? Myslíš si snad, že by nám postavil kulturní dům, pro každou rodinu vilku — a nad Jarlsbergem hvězdárnu? Raději by vyzískané peníze vyvezl do ciziny. Nám začalo štěstí kvést teprve tehdy, když jsme se všichni spojili v družstvu a vesnickým boháčům vzali všechnu moc. Tak je synku. Ve svorné společné práci je tajemství našeho bohatství…“
Severson byl tak zabrán prohlídkou moderní farmy, že úplně zapomněl na čas. Teprve prodlužující stíny mu připomněly smluvenou schůzku s Natašou.
„Kde, prosím pěkně, bydlí pan Hallström?“ zeptal se dědečka. „Mám pro něho dopis od akademika Tarabkina.“
„Zavezu tě k němu. Určitě ho ještě zastihneme v domě zdraví. Často tam bývá až pozdě do večera.“
V nemocnicí však Hallström již nebyl. Před hodinou odešel domů. Dědeček zavezl tedy Seversona k jeho vilce.
„První noc přespíš doma, nebo přijmeš pohostinství našeho primáře?“ zeptal se hosta při loučení.
„Rozhodně bych raději přespal doma. Ale nečekejte na mne, dojdu domů pěšky. Prohlédnu si aspoň vesnici — a zároveň se trochu projdu…“
Severson zazvonil. Otevřely se domovní dveře a vstříc mu vyšel asi padesátiletý muž statné postavy.
„Promiňte, že vás obtěžuji,“ vykoktal rychle Severson, sotva se představil. „Přináším vám dopis od akademika Tarabkina z Moskvy…“
„Tedy hned dvojí čest pro mne najednou?“ usmál se lékař. „Vaše návštěva — a dopis od mého velkého učitele… Ale nestůjme tu na schodech. Jistě přijmete mé skromné pohostinství…“
Lékař uvedl hosta do velkého, prostě zařízeného salonku a nabídl mu křeslo proti sobě. Na okamžik se omluvil a rychle otevřel obálku. Když dopis přečetl, upřímně se podíval Seversonovi do oči.
„Akademik Tarabkin mne požádal, abych se ujal péče o vaše zdraví, které vám vrátil. Máte-li ke mně stejnou důvěru…“
„Nevím, zda si takové pozornosti vůbec zasloužím,“ řekl nesměle Severson. „Ještě ani nevím, jestli tu vůbec najdu zaměstnání a budu-li schopen vydělat si tolik, abych se s vámi mohl vyrovnat…“
„I v tom vám rád pomohu,“ usmíval se Hallström.