Navrhl jsem nesměle, abychom se vrátili. Ztratíme s tím nanejvýš den. A v Tromsö dáme vysílač opravit nebo namontujeme nový.
Amundsen se rozmýšlel. Guilbaud také mlčel. Ale Valette rezolutně prohlásil, že je proti. Spustil na nás: „Když jsme se dali na vojnu, budeme bojovat. Neházejme flintu do žita. Copak jsem taková bačkora, abych poruchu na vysílači neodstranil sám? Navrhuji, abychom letěli dál, a dávám své slovo, že za chvíli ta káča promluví.“
Dodnes si dávám vinu, že jsem tenkrát nedokázal Amundsena a ostatní kolegy přemluvit.
…Nu, ať už tomu bylo jakkoliv, faktem zůstává, že jsme letěli dál.
Ačkoliv Valette stále ještě neodhalil chybu na vysílači, zdálo se, že štěstí nám přeje. Když jsme přiletěli nad dlouhou řadu ostrůvků před Špicberky, mlhy se roztrhaly, takže jsme měli docela dobrou viditelnost.
Amundsen, který měl přesnou mapu Špicberk, nařídil Guilbaudovi, aby se snesl s letadlem o něco níže, abychom se mohli podle ostrůvků přesněji orientovat. Po moři již pluly četné kry a místy se již objevovaly krabaté a trhlinami rozryté souvislé ledové pláně.
Na slídě okna se objevily paprskovité čáry dešťových kapek.
Spustil se déšť, který se za chvíli proměnil v sněhovou plískanici.
Amundsen zaklepal Guilbaudovi na rameno a rukou mu naznačil, že by radil stoupat. Guilbaud kývl hlavou, že rozumí, a zatáhl na páku výškového kormidla. Šla těžce. Ke všemu nás znova obklopila téměř neprůhledná mlha.
Vítr se střídavě opíral do letadla s obou stran a pilot měl co dělat, aby letadlo vyrovnal. Otočil se k Amundsenovi a zvolaclass="underline"
„Dělá se nám námraza, je to zlé. Balanční křidélka už sotva utáhnu.“
Nabídl jsem se, že vylezu ke křídlům a aspoň z tažných lanek námrazu oklepu.
Amundsen o tom nechtěl zprvu ani slyšet. Když však pilot křičel, že pomalu ztrácí vládu nad letadlem, porušil jsem Amundsenův zákaz a vylezl jsem z letadla k levému křídlu. Letadlo se mírně naklonilo na levou stranu a počalo kroužit.
Práce v ledovém vichru šla těžce. Rukavice přimrzaly k příčkám a ruka, kterou jsem držel dřevenou hůlku, byla v rukavici neohrabaná. A jednat bylo třeba rychle. Stáhl jsem tedy rukavici a vzal si hůlku do holé ruky. Několika údery jsem srazil námrazu s lanek a prolezl letadlem k pravému křídlu.
Pravou ruku jsem už necítil. Hůlku jsem si proto přesunul do levé ruky a pravou jsem se křečovitě přidržel příčky. Guilbaud mi naznačil, abych se dobře držel, že chce balanční křidélka vyzkoušet. Letadlo se zakolébalo — a to bylo dobré znamení. Je to tedy v pořádku.
Opatrně jsem lezl do letadla. Vtom letadlo udělalo náhlý obrat a já ztratil rovnováhu. Pravá ruka, kterou jsem se držel příčky, selhala.
Zachytil jsem se lana a sjel dolů s křídla. Několik okamžiků jsem tak visel ve vzduchu. Rychle jsem ztrácel v zmrzlé ruce cit.
Najednou se mi letadlo ztratilo s očí a já padal…
Po několika okamžicích jsem vletěl do něčeho měkkého — jako do peřin. Když jsem se poněkud vzpamatoval, uvědomil jsem si, že jsem zabořen hluboko do sněhu. Nejprve jsem se přesvědčil, zda mám ruce i nohy zdravé — a hned poté jsem se dal do kutání. Šlo to pomalu.
Nakonec jsem se však přece jen dostal nahoru. Všechno kolem mne tonulo v mléčné mlze, kterou nepronikl zrak dál než na deset metrů. Naslouchal jsem, zda neuslyším zvuk Lathamu. Nic. Kterým směrem se dát, co si teď počít? Letadlo se jistě vrátí, ale stejně mne neuvidí a v mlze nemůže ani přistát.
Nezbývalo než se dát na zoufalý pochod ledovou plání. Sednout si znamenalo zmrznout…
Pojednou jsem v dálce zaslechl letadlo. Zvuk motoru chvílemi sílil — a hned se zase ztrácel. Latham asi krouží, řekl jsem si, a dal jsem se na pochod za vábivým bzučením letadla.
Klopýtal jsem přes tisíceré překážky, ale vůle k životu mne hnala dál. Obcházel jsem obrovské ledovce a skákal přes trhliny v ledu, až jsem se dostal k překážce nejhorší — k pruhu volné hladiny moře. Nezbylo mi nic jiného než skočit do vody a plavat. Brzy se přede mnou z mlhy vynořila kupa ledové tříště. Zaradoval jsem se. Byl to příznak, že jsem se dostal na nějaký ostrůvek — že pod nohama budu mít pevnou zemi. S námahou jsem se vyškrábal z vody. Mokré šaty se na mně ihned proměnily v ledový krunýř. Zvuk letadla zatím utichl úplně.
Na to, abych se mohl vyšplhat nahoru na ostrůvek, nezbývalo mi už sil.
Odpočinout si — trošičku si odpočinout! Kousek nad hladinou vytvořily ledovce malou jeskyňku. Snad se tam skryju před vichrem a trošku se ohřeju — myslel jsem si bláhově.
Sedl jsem si. Bylo mi dobře. Pomalu mne opouštělo vědomí, až jsem usnul. A spal jsem opravdu tvrdě, téměř na věky…“
Severson zmlkl.
V kabině se rozsvítilo červené světlo a na obrazovce televisoru se objevil obraz plavovlasé dívky, která oznamovala:
„Oblecte si, prosím, skafandry a připravte se.“
„Měl jste to své poutavé vyprávění dobře rozpočítáno, Seversone,“ zasmála se Alena. „Za chvíli přistaneme na Měsíci…“
2. O ŽIVOT NEANDERTÁLCE
Světlo, které vycházelo z neviditelných zdrojů a rovnoměrně zaplavovalo celý obrovský sál, pohaslo. Šum v sále utichl.
Na velké promítací ploše se objevila pestrobarevná mapa.
„Byl jsem pozván, abych vám podal přehlednou zprávu o postupu prací v Arktidě,“ promluvil řečník a ukázal na promítací plochu.
„Takový byl stav věčného ledu v době, kdy Světová akademie věd zahájila práce na velkém plánu oteplení Arktidy.
Jak víte, měli jsme tenkrát k disposici mnoho cenného vědeckého materiálu, který obětavě nasbírali badatelé v minulosti — jako na příklad hrdinní papaninci a krasinci — a mnoho dalších vědců až po naše dny.
S pracemi bylo započato v oblasti mezi Gronskem a Norskem — a klín našeho útoku byl namířen přes Špicberky směrem k severnímu pólu. Naším hlavním úmyslem bylo především prodloužit působnost Golfského proudu, aby roztříštěný led za námi znovu nezamrzal.
Brzy potom — po úspěšných pokusech s využitím tepla atomové energie a po Chatanganově objevu polarisování, filtrování a přehodnocování radioaktivního záření — jsme omezili na minimum používání atomových výbušnin, neboť nám zbytečně ničily vzácný život v Arktidě, a za pomoci tepelné energie a záření jsme současně zahájili dva další útoky proti věčnému ledu.“
Řečník stiskl jeden z knoflíků před sebou.
Na velké mapě se objevily dvě široké červené šipky. První opustila svou základnu v ostrovech Severní Ameriky, rozšiřovala se a postupovala pomalu přímo k severnímu pólu. Druhá pramenila v Beringově úžině a svým ostrým hrotem se dotýkala osmdesáté rovnoběžky.
„Celkově jsme věčný led trvale zatlačili za polární kruh, místy blízko k pólu,“ pokračoval řečník. „Tím se otevřela po celý rok volná lodní doprava mezi asijským, evropským i americkým kontinentem.
Před týdnem zahájil své odvážné pokusy akademik Hálek, který chce svými umělými slunci zasáhnout ledy v jejich srdci, přímo na pólu. Na hodnocení výsledků je ovšem příliš brzy.
Jak jsme všichni zjistili, zatlačení ledů za 80. rovnoběžku má blahodárný význam pro počasí v severní Asii i Americe — a nakonec na celé severní polokouli. Předpověď některých vědců o zvrácení počasí v neprospěch lidstva se tedy nesplnila.“