„Nemůže být zamítnut! Je uskutečnitelný! Uvidíte, že bude přijat… Ale za dva dny…“ zaváhala.
„…to nestihneme — chcete snad říci?“ doplnil větu Navrátil. „Co je s vámi dnes? Ani vás nepoznávám. Nedokázal náš kolektiv daleko víc — a často v kratším čase? Když si rozdělíme úkoly, v pondělí ráno je všechno pohodlně hotovo. Kdo ví, kolik toho ještě budeme muset na návrhu změnit po připomínkách Akademie. A i když návrh přijmou beze změny, kolik nás pak ještě čeká práce!“
Dívku polil ruměnec, jasně viditelný i přes snědou barvu pleti. „Nemyslete si, že chci z boje utéci při rozhodné bitvě. Ale…“
„Ale?“
Akademik se podíval na Alenu tázavě.
„Ach tak, já úplně zapomněl,“ klepl se najednou konečky prstů do čela. „Čekáte hosta, viďte?“
„Já ne, ale Akademie,“ opravila Navrátila a sklopila oči.
„Nu, nic ve zlém. Spletl jsem se. Severson tedy přiletí do Prahy již dnes?“
„Ano, v poledne. Oznámil to, telegramem. Zítra ho mám na žádost Akademie doprovázet do akademického města… Ostatně — vždyť ho Akademie pozvala na váš návrh,“ dodala vyčítavě.
„Nebýt doktorky Svozilové, ani bych na tento geniální návrh nepřišel. Obávám se, že to byl ten nejlepší krok k tomu, abych ztratil svou nejlepší spolupracovnici…“
„Vyčítáte mi ty dva dny volna, jako — jako — jako byste na Seversona žárlil,“ urazila se Alena. „Dobře víte, jak miluji svou práci a jak si vážím vašeho vedení. Jak bych vás mohla opustit?! Cožpak nevíte, jakou ctí je pro mne spolupracovat s vámi? Vždyť — vždyť Seversona ani dobře neznám. Hovořila jsem s ním jen několik hodin v Moskvě. Když je to takové, rozhodně mu průvodkyni dělat nebudu…“
Rozběhla se k televisnímu telefonu.
Navrátil ji zadržel.
„Nikam nevolejte… Nerozumíte žertu — vy dětino! Raději přineste návrh na kuchyni. Pracovala jste na něm, hlavní fakta dáte dohromady během dvou hodin. Víc bych po vás stejné nežádal, i kdybyste nikam nešla. O půl dvanácté už můžete být na letišti… Odpusťte — podlehl jsem na okamžik nervose…“
Stříbrné raketové letadlo lehce dosedlo na asfaltovou plochu pražského letiště. Zastavilo se u hlavní budovy.
Dveře trupu se otevřely a na schůdcích se jako první z cestujících objevil Severson.
Zmateně se rozhlížel kolem. Vtom zahlédl Alenu.
„Vy zde?“ zvolal překvapeně. „Jak jste se dověděla, že přiletím do Prahy? Vždyť jsem vám o tom úmyslně nenapsal. Chtěl jsem vás překvapit…“
„A zatím jsem překvapila já vás… Hledáte snad ještě někoho?“ zeptala se dívka, když srdečně uvítala hosta v Praze.
„Ano, mám se tu sejít se zástupcem Světové akademie, který mne doprovodí do Přerova…“
„Tím zástupcem jsem já,“ usmála se.
„Vy, slečno?“ vydechl Severson udiveně. „Jak to, že právě vy?“
„Řízením osudu,“ žertovala Alena. „Jste tím snad zklamán?“
„Naopak, velmi mile překvapen, slečno…“
„A mohu vás hned o něco poprosit? Neříkejte mi, prosím, slečno. Zní to tak cize, staromódně. Říkají mi buď soudružko, přítelkyně nebo prostě Aleno. To poslední oslovení se mi líbí ze všech nejvíce…
Nu — a nyní vám předkládám k posouzení program, který jsem sestavila pro dnešek: odpoledne — prohlídka města, večer — koncert nebo opera, podle výběru. Souhlasíte?“
„Jsem vám velmi zavázán. Dávno jsem toužil prohlédnout si Prahu. V mládí jsem jí několikrát projížděl, když jsem cestoval do Italie. Ale to už je opravdu dávno…“ usmál se rozpačitě.
Alena objednala aerotaxi. Nejprve musí hosta doprovodit do hotelu, aby se mohl po cestě vykoupat a najíst.
Vrtulník se vznesl nad letiště a zamířil k městu.
Parky a zelené pásy mezi paláci měnily se už ve zlatou záplavu podzimních barev.
„Tato část Prahy zůstala nezměněna,“ ukázala Alena na Hradčany a na Malou Stranu. „Ponechali jsme ji pro její historickou cenu. Uchovány zůstaly také všechny památné budovy a umělecky cenné stavby, jako Národní divadlo, Národní museum a kostely.
Některé budovy zůstaly na svém místě, jiné jsme přestěhovali, aby bylo dosaženo dokonalého souladu mezi starou a novou Prahou.
Nejvíce se změnily ty části města, kde se dříve bydlelo v ulicích bez slunce a bez zeleně a kde obytné domy neměly ani historickou ani uměleckou cenu. Podívejte se třeba vlevo, na tuto stráň: je to Žižkov. Věžovité paláce jsou vystavěny již v atomovém věku — a přece nijak neruší ráz naší „stověžaté Prahy“. Architekti na to dbali úzkostlivě. Podobně se změnily Vinohrady na protější stráni.
Průmyslové stavby jsme přeložili za město, aby uvnitř Prahy zbylo více místa pro parky. Naší zásadou je bydlet zdravě a v krásnem prostředí. Do každého bytu musí určitou část dne svítit slunce…“
„Čemu slouží velký palác na tomto kopci?“ ukázal Severson na Petřín.
„To je pýcha našich národů,“ řekla hrdě Alena. „Je to památník kultury českého a slovenského národa. Na stavbě pracovaly naši nejvýznačnější umělci — sochaři, architekti, malíři. Jsou zde uložena díla všech našich myslitelů, vědců, umělců a spisovatelů, jako Komenského, Purkyně, Mánesa…“
Vrtulník zamířil k Nuselskému údolí. Přeletěl přes nuselský most a přistál na střeše paláce z nažloutlého mramoru…
16. ODVÁŽNÝ NÁVRH
Je neděle 29. září…
Severson sedí s Alenou v letadle a se zájmem si prohlíží krajinu, ubíhající pod ním. Města tonoucí v zeleni, široké lány, lesy, jezírka a moderní závody… Zdá se, že celá zem kvete, ačkoliv je již podzim…
V dálce zasvítil ve slunci stříbrný pruh řeky. Ne, není to řeka, uvědomuje si Severson. Běží příliš rovně a pravidelně. Je to dílo člověka — průplav. Oběma směry plují po něm bílé lodě.
Letadlo přistává na letišti uprostřed nedohledné roviny.
Cestující přesedají do elegantního auta a po široké silnici ujíždějí k městu.
Severson je překvapen jeho nádherou. Širokému parkovitému náměstí vévodí obrovský palác se složitě členěným půdorysem. Kol dokola se bělají menší budovy a vilky.
„Přerov?“ ptá se Severson jako ve snu.
„Ne. Přerov je ještě o kousek dál. Tohle je město, postavené Světovou akademií věd. V tomto místě se shromažďují vědecké objevy z celého světa, odtud také je řízen boj lidstva s přírodou. V okolních palácích a vilkách bydlí členové presidia a zaměstnanci Akademie.
V levém křídle hlavního paláce zasedne zítra dopoledne historická sekce, která vás pozvala. A v hlavním sále uprostřed budovy padne zítra odpoledne osudové rozhodnutí, o kterém bude hovořit celý svět…“
Severson se podíval na Alenu nechápavě.
„Zítra se všechno dovíte,“ usmála se záhadně.
Hlavní sál Světové akademie věd, naplněný do posledního místečka, ztichl.
Za řečnický pult se postavil akademik Čan-su, vedle něho usedl do křesla Cahén. Dva muži odpovědní za observatoře na Měsíci…
„Rád bych vám podal zprávu o posledních výzkumech signálů z Proximy“ ujal se slova Čan-su.