Na chvíli se odmlčel, aby svým slovům dodal důrazu. Oči všech přítomných mu visely na rtech. Watson si nervosně povytahoval na krku límeček a Navrátil přejížděl rychle dlaní po koleně.
Zdálo se, ze řečník neklid těchto dvou mužů zpozoroval, neboť pokračovaclass="underline"
„Spor o signálech z vesmíru mezi akademikem Navrátilem a akademikem Watsonem rozhodla věda…“
„Proč mluví tak pomalu, rozčiluje mne to,“ zašeptala Alena Seversonovi.
„Dnes mají již naše observatoře na Měsíci za prokázáno, že Proxima — či lépe řečeno jedna z planet blízko ní — nevysílá signály, ale souvislý program. Vysílání je složitě klíčováno a má nepochopitelně velký zdvih. Nicméně se nám již podařilo některé části klíčování rozluštit a zásluhou zdokonalených přijímačů zachytit úryvky souvislého programu. Posuďte, prosím, sami na přímém přenosu z jižni observatoře.“
Čan-su stiskl knoflík na pultě před sebou. Na velkém stříbrném plátně v čele sálu se objevil záběr z hvězdárny na Měsíci. Před složitým přístrojem s mnoha obrazovkami seděl zády k divákům muž se sluchátky na uších.
Otočil několika knoflíky.
V reproduktoru se ozvaly signály, připomínající telegrafní značky, vysílané v různých délkách a tóninách.
Pojednou se značky proměnily v podivné hlasy a zvuky. A opět značky…
A teď se rozezvučela sálem vřískavá hudba…
„To nám nijak nedokazuje, že zvuky vysílají myslící tvorové,“ vykřikl najednou Watson z první řady. „Taková motanice tónů může vzniknout i náhodným seskupením vlivů vodíkových výbojů v mlhovinách!“
„Nechtěl byste, Watsone, aby vám na Proximě zahráli řízný marš?“ poznamenal někdo vzadu.
Sálem zašuměl smích.
„Ani na tuto námitku jsme nezapomněli,“ pokračoval klidně Čan-su a stiskl další knoflík. „Proměnili jsme proto zvuk v obraz…“
Na plátně se objevila složitá křivka, která se pomalu posouvala zleva doprava.
„Všimněte si, prosím, že určité sekupení hlásek a tónů se v nepravidelných intervalech opakuje. Promítneme-li souběžně snímek lidské řeči… zjistíme, že jsou si v mnoha směrech dosti podobné.
Je jisté, že bude velmi obtížné rozluštit smysl vysílaných slov nebo vět — tento úkol čeká ostatně na další vědce — ale není pochyby o tom, že původcem vysílání z neznámé planety u Proximy jsou myslící tvorové s dosti vysokou kulturou…“
Sálem se ozval hlučný potlesk.
O slovo se přihlásil akademik Scheiner:
„Jak známo, pokoušíme se pomocí nejsilnějšího vysílače, jaký máme na Měsíci, navázat spojení s Proximou. Obtíž je v tom, že neznáme jejich řeč, neznáme jejich výrazové prostředky, neznáme ani jejich abecedu! Nevíme, jaké gramatické zákony tam mají, nevíme vlastně o nich nic… Přece je jeden zákon, který platí, všude, u nás, na Měsíci, na Proximě! Je to matematika a geometrie …
Navrhuji, abychom začali základním pilířem geometrie — Pythagorovou větou. Na Proximě se bude určitě jmenovat zcela jinak, avšak její základní vztah zůstane. Nuže — přezkoušíme obyvatele Proximy, zda ji znají!“
Veselý šum proběhl shromážděním, ale akademik Scheiner pokračovaclass="underline" „Bude to docela jednoduché. Vyšleme nejprve tři signály, pak čtyři a nakonec pět signálů. Uděláme přestávku a po ní pošleme do vesmíru devět, pak šestnáct a nakonec pětadvacet signálů — čili pošleme do vesmíru stařičkého Pythagora s jeho vztahem, že 32 plus 42 rovná se 52…!“
V potlesku, který za burácel sálem, zanikla poslední slova akademika Scheinera: „Potvrdí-li nám Proxima tento výsledek, pak…“
Na tribunu vystupuje akademik Navrátil. „Rád bych vám předložil jiný návrh, jak se přesvědčit o existenci myslících tvorů na neznámé planetě,“ říká pomalu a hlas mu poněkud přeskakuje.
„Navrhuji, abychom se do sousední sluneční soustavy vypravili osobně a podívali se na vlastní očí, jak vypadají lidé u vysílače…“
Navrátil si s rozkoší prohlížel udivené tváře posluchačů. „To je nemožné! Jak chcete překonat vzdálenost více než čtyř světelných let?!“ ozval se opět Watson.
„V tom je právě smysl mého návrhu. Přiznávám, že zní příliš fantasticky. Ale což jsme dosud nepřekonali více překážek, které se zdály nezdolatelné?
Do 27. června 1954 se zdálo mnoho věcí nemožných. V ten den však — spuštěním první atomové elektrárny v Sovětském svazu — začal atomový věk. Lidstvo ovládlo nevyčerpatelný zdroj obrovské energie. Pomocí ní brzy po pádu imperialistů proměnilo Saharu v kvetoucí zahradu a zatlačilo ledovce Arktidy až téměř k severnímu pólu. Dobylo Měsíce a prozkoumalo ostatní planety naší sluneční soustavy. Prodloužilo lidský věk a zkrátilo vzdálenosti. Naučilo se proměňovat prvky — dávný to sen starých alchymistů. Dříve škodlivé radioaktivní záření proměnilo v zbraň člověka v boji proti škodlivým mikrobům.
Troufám si říci, že člověk s takovouto energií nemůže navždy zůstat vězněm naší sluneční soustavy. I zájem vědy žádá, aby se podíval o kousek dál. Jak jinak by mohl rozluštit záhady naší Galaxie a vzniku hvězd a planet?
Navrhuji proto, aby bylo postaveno letadlo, které bude schopno překonat obrovskou vzdálenost čtyř světelných let. Jeho podrobný projekt překládám presidiu Světové akademie věd. Seznámím vás proto jen s hlavními fakty…“
Na promítací ploše vyvstal schematický řez mezihvězdného letadla.
„Na návrhu spolupracovalo několik význačných vědců z různých zemí.“ pokračoval Navrátil. „Letadlo musí být dostatečně velké, s kubaturou přibližně stejnou, jakou má velký zaoceánský parník…“
„S takovým kolosem se neodlepíte od Země,“ poznamenal Watson.
„Pochopitelně,“ usmál se Navrátil. „Proto raději odstartujeme s Měsíce, kde také letadlo postavíme. Využijeme tak menší přitažlivosti našeho souputníka a nedostatku atmosféry. Rovněž stavba letadla tam bude snadnější. Jak známo, nerostného bohatství je na Měsíci dostatek…
Letadlo bude vyzbrojeno dokonalou atomovou elektrárnou s výkonem 79 procent využití energie atomových jader — na základě nejnovějších objevů akademika Zajceva…“
Údiv — a potlesk.
„Poznámka na okraj,“ ozval se opět hlas Watsona. „Jak dlouho bude trvat let? Má to snad být doživolní cesta? Chcete se snad živit vzduchoprázdným prostorem?“
„Vítám námitky akademika Watsona,“ usmál se Navrátil. „Usnadňují mi výklad. Tedy — za prvé: Nic nebrání tomu, aby letadlo v mezihvězdném prostoru dosáhlo postupně poloviční rychlosti světla. Postup zrychlování je přesně propočítán v návrhu. Raketové motory budou pochopitelně fungovat jenom do té doby, než letadlo dosáhne potřebné rychlosti — to je přibližně asi dva měsíce. Hlavní část cesty poletí letoun setrvačností bez další spotřeby energie. Motory budou zapnuty až teprve dva měsíce před přistáním. A za druhé: celý let do sluneční soustavy Centaura je zhruba propočítán na osm let. Zásobování na tu dobu bude zajištěno umělými potravinami, které jsou nejskladnější.
Jistě se mne teď chcete zeptat, jak stráví těch osm let posádka letadla. O tom vám nejlépe podá zprávu náčrt:
Větší část letadla zaujímají skladiště pohonné hmoty, potravin, kyslíku, raketový pohon a atomová elektrárna. Ve válcovitém trupu je také umístěna klubovní místnost pro oddech a zábavu ve volných chvílích. Nad ní jsou kabiny posádky — spojené hlavní chodbou. Hlava letounu — velká koule — je vyplněna laboratořemi, pozorovatelnami a vysílači. Na samém vrcholku je centrální kabina, odkud bude celé letadlo řízeno. K hlavnímu trupu jsou připojena čtyři pomocná menší letadla, která se mohou od kolosu kdykoliv odpojit a letět samostatně.