Při projektování letadla bylo počítáno s dvacetičlennou posádkou odvážných vědců — dobyvatelů vesmírů…
Jak jsem již řekl, podrobný návrh, opřený o přesné propočty, jsem předložil presidiu. Očekávám, že v zítřejším sezení ho kriticky zhodnotí. Na vás pak bude zaležet, jak rozhodnete…“
Akademik Navrátil se uklonil a sestoupil s tribuny. Ještě když si sedal do křesla, chvěly se mu ruce. Alena mu pevně stiskla pravici.
„Vyhrajeme,“ zašeptala.
President Akademie oznámil desetiminutovou přestávku. Nikdo však ani nepomyslil na občerstvení, které bylo připraveno ve vedlejším sále. Účastníci vytvořili hloučky, ve kterých se živě diskutovalo.
Sál hučel jak rojící se úl.
— Jaká to zvláštní žena, pomyslel si Severson při pohledu na Alenu, která se pravě o něco přela s Watsonem. — Prolétla obrovskou dálku na Měsíc a zpět — a nyní se odvažuje ještě dál, do nekonečného prostoru…
Alena se podívala na Seversona, jako by cítila, že si ji prohlíží. Omluvila se a sedla si opět vedle něho.
„Zlobíte se na mne, že jsem špatná společnice, viďte? Jsem to popleta, nechám vás tu sedět samotného. Ale já to nevydržím — ten Watson s jeho zpátečnickými názory mne tak rozčiluje…“
„Víte, že vám závidím?“ usmál se nejistě Severson.
„Závidíte? A komu?“ podivila se.
„Vám všem. Žijete v úžasné době, plné pohádkových možností.“
Alena se na něho podívala s výrazem neskrývaného údivu.
„Copak vy nežijete v této době také? vždyť žijete s námi…“
„Nezlobte se na mne, ale zdá se mi, že nežiju — že se jen dívám…“
„Proč máte tento podivný dojem? Křivdíme vám snad, chováme se k vám snad jako k cizímu?“ řekla vyčítavě.
„Ne — ne — tak já to nemyslel, špatně jste mi porozuměla. Chtěl jsem vám říci, že jsem mezi vámi stále jen hostem, zatím co bych raději…“
Zaváhal.
„Pracoval s námi?“ zeptala se Alena a podívala se mu zpříma do očí.
„Ano, porozuměla jste mi už. Jenže já — já — já ničemu vlastně nerozumím…“
„Večer si o tom promluvíme…“ zašeptala Alena, neboť šum v sále opět utichl.
Za řečnickým pultem stál Watson.
„Nemyslete si, vážení přátelé, že nyní budu hovořit z nějaké nenávisti vůči akademiku Navrátilovi. Nebo že snad se ze zásady stále stavím do oposice. Prostě — jako vědec jsem povinen hájit pravdu, o které jsem přesvědčen. A ta pravda je takováto: Lidstvo je ve vesmíru ojedinělým, výjimečným zjevem — a dalo by se říci, že přímo náhodným.
Je sice pravda, že život v různých formách se nalézá i na jiných nebeských tělesech — přesvědčili jsme se o tom na příklad na Marsu — ale nikde tento život nepřesáhne ve svém vývoji určité hranice. Kdekoliv ve vesmíru můžeme najít nejrůznější zvířata, ale rozhodně nikde nenalezneme tak vyspělé tvory, jako jsme my lidé. Jedině my lidé máme, dík náhodnému seskupení okolností, tak vyspělý mozek, že si uvědomujeme svoji existenci a že dokážeme vědomě používat přírodních zákonů ve svůj prospěch.
Skutečnost, že jsme na žádné planetě naší sluneční soustavy nenalezli tvory tak vyspělé, jako jsme my, nejlépe dokazuje, že moje domněnka je správná, čili že mám ve svém tvrzení naprostou pravdu. Již s tohoto hlediska, které jsem vědecky podepřel, je návrh akademika Navrátila pochybný. Uznáte sami, že je zbytečné vydávat se na tak dlouhou a riskantní cestu vesmírem, když víme předem, že na konci cesty nenalezneme to, co jsme se bláhově domnívali, ale trpké zklamání.
To je úvodem. A nyní konkrétně k jednotlivým bodům návrhu:
Akademik Navrátil předpokládá, že letadlo může dosáhnout v mezihvězdném prostoru poloviční rychlosti světla, čili 150.000 kilometrů za vteřinu. Zdůraznil jsem slovo předpokládá, neboť pro tuto domněnku nemá žádných vědeckých podkladů. Je vůbec otázka, zda hmota takovouto rychlost snese — a zda ji snese člověk.
Další otázkou je, jak chce akademik Navrátil přistát s tak obrovským kolosem někde na planetě? A jak potom odstartovat, neboť rozumně předpokládáme, že nechce u Proximy zůstat na věky.
Nezapomínejme také na Dopplerův princip, který nám říká, že při poloviční rychlosti světla posádka letadla neuvidí hvězdy ani před sebou ani za sebou, neboť čáry spekter se tak posunou, že světlo jakékoliv barvy se stane lidskému oku neviditelné.
Dosud jsem podrobný návrh akademika Navrátila nestudoval, ale nedostatky, na které upozorňuji, bijí do očí již na první pohled. Nepochybuji o tom, že také v podrobném návrhu najdu mnoho vážných chyb, na základě kterých vám nakonec dokážu, že Navrátilův návrh je nerealisovatelný…“
Watson očekával potlesk, ale sál zůstal němý.
O slovo se přihlásil akademik Chotěnkov, vedoucí výzkumného ústavu pro meziplanetární lety.
„Jistě si tu všichni uvědomujeme, že v diskusi, která se tu rozvinula nad návrhem akademika Navrátila, jde o víc než o spor dvou vědců. Jde tady o to, abychom se rozhodli, zda se odvážíme překonat vzdálenost mezi dvěma hvězdami, nebo zda tuto myšlenku předem prohlásíme za beznadějnou.
Není sporu o tom, že jde o čin velmi odvážný. Ale nebylo třeba odvahy k tomu, aby si člověk po prvé sedl do rakety a pustil se temným prostorem k Měsíci? Nebo aby se vydal na první nebezpečnou cestu k Venuši? Tenkrát sice vládl již člověk nevyčerpatelnou atomovou energií, ale neznal ještě, jaké nebezpečí na něho číhá v meziplanetárním prostoru. Neměl prostě nejmenších zkušeností, musel se spolehnout jedině na své vědecké propočty.
Přesto však člověk rozbil mříže, které jej držely při zemi a odvážně vstoupil do vesmíru. My všichni víme nejlépe, jak obrovský vědecký význam měly tyto první průkopnické cesty do vesmíru. Teprve odpoutáni od Země poznali jsme další zákony hmoty a atomové energie…
Není tedy pochyby o tom, že návrh akademika Navrátila plně vyjadřuje touhu a úsilí lidstva pokračovat na své cestě za poznáním. Mluvím tedy jistě jménem většiny z vás, když tvrdím, že tento návrh vřele vítáme. Prostudoval jsem ho zatím jen zhruba, ke konečnému rozhodnuti bude třeba důkladnějšího studia a zkoušek — ale i tak mohu směle prohlásit, že návrh je pečlivě vědecky zdůvodněný a podložený a že je téměř do detailu důkladně promyšlen. Nesouhlasím proto s námitkami akademika Watsona — a nesouhlasím ani s jeho názory na existenci lidstva.
Jeho domněnka, že my jsme jedinými vyspělými a myslícími tvory v celém vesmíru je naprosto nevědecká. Tak nevědecká, že silně připomíná tvrzení církve ve středověku, která hlásala, že Země je středem vesmíru a vše se kolem ní točí.
Vážíme si sice vědecké práce akademika Watsona v oboru fysiky, ale jeho tvrzení o výjimečnosti člověka ve vesmíru musíme co nejrozhodněji odmítnout jako nepokrokové, ba zpátečnické. Není přece možno zavírat oči před skutečností. Zatím jsme prozkoumali jenom naši sluneční soustavu. Co nám dává tedy právo, abychom tvrdili, že na žádném z bilionů světů ve vesmíru není podobný život jako zde na Zemi?
Nechápu rovněž, proč akademik Watson strká hlavu do písku před prokázaným vědeckým faktem, že ze souhvězdí Centaura přicházejí k nám na vlnách etheru hlasy a tóny svědčící o vyšší inteligenci.