Presidium proto doporučuje plenárnímu zasedání, aby Navrátilův návrh přijalo. Zároveň vyzývá vědce celého světa, aby ho prostudovali a eventuálně doplnili, a aby pomohli podle svých možností při jeho realisaci.
Světová akademie věd dává k disposici všechen potřebný materiál a laboratoře. Souhlasí také s provedením zkoušky na Měsíci.
Kdo souhlasí s názorem presidia, nechť zvedne ruku.“
Sálem se zavlnil les rukou.
Všichni povstali a nadšeně tleskali.
Nejnadšeněji Alena Svozilová. Navrátil se naklonil k jejímu uchu a zašeptaclass="underline"
„Čeká vás tedy další cesta na Měsíc. Je třeba co nejrychleji dokončit přípravy k pokusu. Aby vám tam nahoře nebylo smutno, můžete si s sebou vzít našeho nového spolupracovníka. Zatím mu nic neříkejte. Je třeba vyžádat si k tomu svolení od Tarabkina…“
Severson vstupoval druhého dne do budovy fysikálního ústavu v Praze se stísněným pocitem v hrudníku. Neustále ho trápily obavy, jak se zapojí do kolektivu tak vyspělých pracovníků.
Akademik Navrátil ho pozval do své pracovny a rozvinul před ním velký výkres s řezem pokusnou raketou.
„Prohlédněte si to,“ řekl prostě a posadil se do křesla. „Rozumíte výkresům?“ zeptal se po chvíli.
„Rozumím. Jak vidím, nic se na výkresech celkem nezměnilo. Jsou vypracovány a kótovány stejným způsobem jako za dob mých studií.“
„Nu vidíte,“ usmál se akademik. „A je po strachu. A, teď poslyšte, jaký na vás čeká úkoclass="underline" pomůžete nám při montáži vnitřního zařízení.
S nářadím jako letec zacházet jistě umíte — a kde si nebudete vědět rady, poradíme vám. Montáže se totiž zúčastníme všichni. Přes to, že máme většinu prací zmechanisovanou, manuální práci nepovažujeme za ponižující, — naopak, za velmi zdravý tělocvik…“
Severson byl svým úkolem nadšen. Dostal práci, s kterou si určitě bude vědět rady…
Montáž pokračovala opravdu rychle. Všichni pracovali s elánem, který u nich vzbudilo schválení návrhů: Střídali se ve třech směnách dnem i nocí.
Severson by nejraději pracoval nejméně dvě směny najednou, ale Alena to nedovolila.
„Nezapomínejte na odpočinek. Takhle byste to dlouho nevydržel. A kdo za vás bude studovat? Že vám přestanu být učitelkou!“ smála se.
Po několika dnech pilné práce přijal ústav vzácnou návštěvu z Moskvy. Přijela Nataša Orlovová.
Severson byl její návštěvou opravdu mile překvapen.
„To se divíte, kde mne nalézáte, viďte?“ řekl chlubivě. „Že jste nevěděla, že tu pracuji?“
„Musím vám pokazit radost, drahý příteli, ale věděla. Kvůli vám jsem totiž přijela do Prahy.“
„Kvůli mně?“ divil se teď opravdově Severson. „A proč, smím-li se zeptat?“
„Akademik Navrátil nás požádal o důkladné vyšetření vašeho zdraví.“
„Proč? Cítím se přece docela zdráv, nic mi nechybí a nic mne nebolí.“
„To ráda slyším. Zdravotní prohlídce však podrobujeme všechny, kteří se zúčastní letu na Měsíc…“
Severson přiběhl za Alenou celý udýchaný.
„Zdravotní prohlídka dopadla dobře,“ spustil hned ve dveřích místo pozdravu. „Je to skutečné pravda, že mne vezmete s sebou na Měsíc?“
„Bojíte se snad toho letu?“ odpověděla Alena otázkou.
Severson se začervenal.
„Nebojím — ani riskantního letu s Amundsenem jsem se nebál…“
„Pěkně přirovnání? Chcete tím snad říci, že let na Měsic může skončit stejně neblaze? Můžete být zcela klidný. Létáme tam pravidelně třikrát týdně — a dosud nedošlo k jedinému neštěstí. Vždyť Měsíc je nakonec na dosah ruky. Raketová letadla dobyla již daleko větších dálek — Merkur, Venuši, Mars, Jupiter, Saturn…“
„A kdy startujeme? Nezlobte se, že jsem tak nedočkavý…“
„Zítra ráno letíme do Moskvy. Odpoledne ve 14 hodin startuje meziplanetární letadlo Luna… Dnes odpoledne a večer bychom měli ještě užít živé přírody. Tam nahoře nám bude delší dobu chybět. Co byste řekl malému výletu po Vltavě?“
Severson ochotně souhlasil. Přes to, že ho práce na montáži pokusné rakety velmi zajímala, nemohl se dočkat skončení směny. Zdálo se mu, že hluboké dojmy posledních dnů a hodin se nevtěsnají do hrudníku, že se o ně musí s Alenou rozdělit.
Konečně práce skončila. Usměvavá, do sněda opálená dívka a ramenatý muž stanuli na břehu Vltavy.
Alena si v půjčovně loděk vypůjčila motorový člun a ujala se jeho řízení.
Zamířili na jih, proti proudu řeky. Minuli několik ostrovů proměněných v park kultury — a za krátkou chvíli opustili město.
Z jasně modré, bezoblačné oblohy se usmívalo slunce a tak mile hřálo, jako by zapomnělo, že je už podzim.
Před slapskou přehradou se řeka proměnila v široké jezero. Křížem krážem brázdily jeho hladinu klidné plachetnice s pestrými vlaječkami na stěžních.
Motorový člun vjel do velké nádrže lodního výtahu, který ho dopravil na dolní hladinu řeky pod přehradou. Severson s rozkoší bloudil očima po obou březích, kde se střídaly přírodní krásy s vkusnými budovami městeček, vesnic a rekreačních středisek.
Na dalším jezeře před orlickou přehradou opsal motorový člun velký oblouk a zamířil zpět ku Praze.
Slunce se již rychle klonilo k západu.
Před Prahou odbočila Alena do nevelkého průplavu, který spojoval Vltavu s uměle vytvořeným jezerem nedaleko Štěchovic. Rozžehla reflektory, neboť slunce již mezitím zapadlo. Hladina jezera se rozkmitala tisíci reflexy, které vymalovala světla loděk a na pobřeží. S protějšího břehu přinášel lehký větřík táhlé tóny večerního koncertu.
„Zůstaňme tu na chvíli, je tu opravdu krásně.“ požádal tiše Severson.
Alena vypnula motor. Člun ještě několikrát poskočil po hladině a zastavil se.
Nad korunami stromů pobřežní aleje se vyhoupl měsíc. Celá krajina kol dokola zjasněla v jeho studeném světle. Severson zaletěl zrakem k stříbrnému kotouči a zatajil dech.
Jak je teď jiný — zvláštní. Dnes to opravdu není stříbrný talíř na obloze, který svítil na cestu poutníkům v Arktidě. Dnes je to obrovská koule, plující v temných prostorách kolem Země… Chvílemi se zdá, že má lidskou tvář. Ty dvě skvrny nahoře — vždyť to jsou oči — a dole se usmívají ústa…
Tedy zítra — už zítra vstoupím na půdu tohoto záhadného světa…
Alena otevřela aktovku, vytáhla dalekohled a mlčky ho podala společníkovi.
Severson si ho přiložil k očím a zamířil na Měsíc. Zrak mu utkvěl na ostře osvětlených kráterech, které vystupovaly na přechodu mezi ozářenou a temnou polokoulí našeho souputníka.
„Žijí tam lidé?“ zeptal se zadumaně.
„Ano, žijí. Astronomové, astronautikové, pracovníci atomových elektráren a oceláren, geologové…“
„Četl jsem kdysi pojednání od hvězdáře Hansena, který tvrdil, že na měsíční polokouli, která je od nás stále odvrácena, existuje atmosféra, která umožňuje život na Měsíci. Dokonce jsem měl v ruce i román, který popisoval původní obyvatele Měsíce. Jmenují se prý Luňané. Žijí prý stále na opačné polokouli a vůbec ani netuší, že nedaleko od nich je zalidněná Země. Je na tom něco pravdy? Existuje vůbec na Měsíci nějaký život?“