„Musím vám odpovědět?“ usmála se Alena. „Nebylo by lépe, kdybyste se o tom přesvědčil na vlastní oči? Rozhodně vás pak bude prohlídka Měsíce více zajímat…“
Volného dopoledne v Moskvě využil Severson k návštěvám. Pozdravil se s Tarabkinem, Natašou Orlovovou, podíval se i k Zajcevovům. Míťa ho doprovodil až na letiště a trpělivě čekal, až meziplanetární letadlo odlétne. „Cestující na Měsíc mohou, prosím, nastupovat. Letadlo je připraveno k odletu,“ ozvalo se konečně z amplionů v čekárně. Každý z poutníků dostal kaučukový skafandr se skleněnou kuklou pro chránění hlavy — a gumovou ochrannou helmu po dobu pobytu v letadle.
Aleně a Seversonovi byla přidělena kabina číslo 3. U kulatého okna byla upevněna dvě sklápěcí křesla se vzduchem plněnými polštáři. Proti křeslům byl umístěn televisor.
„Připoutejte se, nekuřte prosím, za minutu startujeme,“ usmála se do kabiny dívka s obrazovky televisoru.
„Sklopte si křeslo a připoutejte se v leže.“ radila Seversonovi Nataša. „Lépe tak budete snášet první zrychlení.“
Na zádi letadla se ozval praskot, který se za chvíli proměnil v pravidelný šum.
„Startujeme!“
Severson zatajil dech a zavřel oči. Očekával totiž, že letadlo bude prudce vystřeleno, aby dosáhlo rychlosti 11 kilometrů za vteřinu, které je potřebí k překonání zemské přitažlivosti. Nic takového se však nestalo. Zapadl pouze hlouběji do podušek, které ho těsně objaly. Takto ležel nehnutě po několik minut. Alena se podívala na hodinky.
„Právě jsme se odpoutali od matičky Země. Teď si už klidně můžeme sednout.“
Za několik okamžiků utichl šum motorů.
„Nu, vše je v naprostém pořádku. Dosáhli jsme již rychlosti jedenácti kilometrů za vteřinu, takže přitažlivost zemská na nás už nepůsobí. Až téméř k Měsíci doletíme setrvačností.“
Severson se posadil a vyhlédl z okna.
Obloha již dávno nebyla modrá. Zahalila ji temná noc s tisíci hvězdami. Hluboko dole skrývala se pod mraky krajina zakončená viditelným zaobleným obzorem.
Zanedlouho se krajina proměnila v část obrovské koule, která se zdánlivě pomalu otáčela proti směru letu. O hodinu později byla již zeměkoule tak daleko, že ji bylo možno celou přehlédnout jediným pohledem.
Místy v mezerách mezi pásy mračen prokukovala hnědozelená země a indigově modrá moře. Severson byl tímto pohledem zklamán. Očekával, že uvidí něco podobného jako školní globus s jasně rozeznatelnými pevninami a moři…
Na velké měsíční rovině, upravené v letiště, bylo rušno. Přílet meziplanetárního letadla se Země byl obyvateli Měsíce vítán vždycky radostně, i když se opakoval třikrát týdně. Vždyť přinášelo po každé trochu „pozemského vzduchu“ a bylo jakýmsi přímým pojítkem s rodným domovem.
„Letadlo Luna přistává přesně podle jízdního řádu,“ hlásil hlas v reproduktoru uvnitř velké skleněné haly. Nedaleko sluncem ozářených kráterů dosedla raketa na rovnou plochu. Kus ještě jela na širokých podvozcích, až konečně zastavila u haly. Otevřela se velká vrata a letoun vjel dovnitř. Když se vrata opět zavřela, ozval se šum připomínající ventilátor. „Za chvilku můžeme vystoupit, jen co komoru naplní vzduchem.“ vysvětlovala Alena.
„Nebudeme si tedy navlékat skafandry?“ zeptal se udiveně Severson.
„Přistáváme na hlavním letišti a zde to není zapotřebí. Hangáry jsou zde vzorně vybaveny, takže se octneme přímo v pozemském prostředí.“
Cestující prošli hlavní chodbou k východu z letadla a pomalu sestupovali po přistavených schůdkách. Severson chtěl Aleně dokázat, že je po cestě docela svěží a s pátého schůdku od podlahy seskočil.
Údivem vykulil oči. Ačkoliv se octl volně ve vzduchu, klesal dolů tak pomalu, jako by byl zavěšen na padáku.
Alena se rozesmála.
„Nezapomínejte, že zde máme šestkrát menší přitažlivost, než je na Zemi. Musíte se tu pohybovat opatrněji, nebo se nečekaně octnete na vrcholku některého kráteru.“
Cestující se pozdravili se stálými osadníky Měsíce a každý se vydal za svou záležitostí. Alena se Seversonem posvačili v jídelně hlavní budovy letiště a na návrh dívky se rovněž vypravili na cestu po měsíčním povrchu. Oblékli si skafandry a nasedli do zvláštního traktoru, který připomínal válečný tank. Místo ocelové věže měl však velkou skleněnou kouli, z které bylo možno prohlédnout si krajinu kolem dokola.
„Prosíme ke kráteru Tycho,“ požádala dívka řidiče vozu. A obrátila se k Seversonovi.
„Nejprve vám ukážu, jaký je na Měsíci život a co je pravdy na dohadech starého hvězdáře Hansena.“
Vůz se rozjel velkou rychlostí po ploše letiště přímo k skalnatému pohoří. Brzy se naši poutníci octli v těsném údolí, vroubeném rozervanými stěnami fantastických tvarů. Ozubené pásy traktoru rozviřovaly kolem sebe jemný šedohnědý prach, který pomalu klesal dolů a zasypával stopy po vozu.
Údolí ústilo v nevelké rovině sevřené do menších kráterů.
„Na jeden z nich se podíváme blíže, souhlasíte?“ navrhla Alena. Otevřela dveře kabiny a seskočila dolů. Severson ji následoval, tentokrát daleko opatrněji, než při prvním vystupování v hale.
Výstup po skalnaté stráni nedělal potíží. Na vrcholku kráteru se před výletníky otevřela úzká hluboká propast. Její dno bylo pokryté podivnou sklovitou hmotou.
„Tento kráter je zřejmě sopečného původu, stejně jako ty ostatní zde kolem. Pohoří, které vidíte na obzoru, je naopak vytvořeno dopadem obrovského meteoru.“
Severson si při rozhovoru pohodlně sedl na velký balvan, který ležel nedaleko jícnu kráteru v malé prohlubni.
„Balvanům zde příliš nedůvěřujte,“ varovala ho dívka, když to zpozorovala. „Podívejte se…“ a nepříliš velkou silou strčila do jiného balvanu, který ležel nedaleko. Balvan se pohnul s místa a jako ve zpomaleném filmu se začal kutálet k jícnu. Cestou vzal s sebou ještě několik dalších kamenů, takže do nitra sopky se vřítila celá lavina. Severson marně napínal sluch. Celý výjev se odehrál bez nejmenšího zvukového doprovodu.
„Skafandry nepropouštějí zvuk?“ zeptal se naivně.
„Celkem nemají co propouštět,“ usmála se dívka. „Jak víte, zvuk se šíří jedině prostřednictvím vzduchu nebo nějaké jiné hmoty, a vzduchu na Měsíci není. My dva se můžeme domlouvat jedině díky malým přijímačkám a vysílačkám, které jsou vmontovány do skafandru.“
„Není-li tu žádný vzduch, jak tu tedy může existovat jakýkoliv život?“ uvažoval Severson, když sestupovali do údolí.
„Uvažujete celkem správně: kde není vzduch a voda, těžko může vzniknout život. To jen někteří vědci v minulosti se domnívali, že život je možný i bez kyslíku a bílkovin. Víte, oni si myslili, že na příklad uhlík může nahradit křemík a místo vody může téci v potocích kyselina sírová. Ale právě zde na Měsíci se přesvědčili, že v takovýchto podmínkách není o životě ani řeči. Když vědci po prvé vstoupili na půdu Měsíce, ověřovali si na místě i další domněnku, zda totiž nezůstalo trochu vzduchu uvnitř kráterů a zda tam tedy nerostou nějaké zvláštní lišejníky. Můžete však celý Měsíc projít křížem krážem a nic takového nikde nenaleznete. Ani předpověď, že zde nalezneme malinká živá tělíska podobná virům, která tlakem světla putují po vesmíru a rozsévají po něm život, se nesplnila.“