Při rozhovoru odbočili naši výletníci z původní cesty a vstoupili mezi lávovité vyvřelé skály.
Po několika krocích se před nimi otevřel temný otvor. Alena do něho vstoupila první a rozžehla elektrickou svítilnu, která byla upevněna na každém skafandru.
„Tato jeskyně vznikla při sopečném výbuchu někdy před padesáti tisíci lety. Říkáme jí Scheinerova jeskyně podle vědce, který ji prvně prozkoumal. Ve vědeckém světě je známá, protože zde právě padly poslední naděje těch, kteří se domnívali, že na Měsíci naleznou nějakou formu života. Jeskyně je totiž se všech stran — kromě vchodu — vzduchotěsně uzavřená — a přitom je naprosto vzduchoprázdná a bez nejmenší stopy po vodě.“
Na zpáteční cestě se výletníci dostali k překážce, která se Seversonovi zdála nepřekonatelnou. Podvědomě se proto obrátil, aby vyhledal jiný průchod. Stanuli totiž u hluboké trhliny v zemi, široké nejméně pět metrů.
„Tato překážka nás nemůže nijak zdržet,“ řekla Alena — a než se Severson vzpamatoval, rozběhla se a plavným skokem skočila na druhou stranu.
„Jedna z výhod menší přitažlivosti.“ dodala krátce.
Traktor se dal opět do pohybu. Fantastické tvary skal rychle měnily svoji tvář. Před výletníky vystoupila proti hvězdné obloze strmá stěna, dosti pravidelně zvrásněná. Traktor jel kousek podle ní, až zastavil u vchodu do širokého tunelu, který na první pohled podával svědectví o činnosti člověka na Měsíci.
Uvnitř široké chodby zářila světla.
„Tudy se dostaneme na druhou stranu pohoří, viďte?“ hádal Severson. Alena však zavrtěla hlavou.
„Tudy se dostaneme do rudných dolů, příteli. Dobýváme tu uran, wolfram, chrom, mangan, kobalt a železo.“
„Jak pozoruji, horský masiv je z velmi tvrdého kamene. Zdejší horníci se asi pořádně nadřou, zvláště když musí pracovat ve skafandrech.“
„Uvidíme…“ usmála se záhadně dívka a vykročila vpřed.
Výletníci se brzy dostali do širokého prostoru, se všech stran uzavřeného skleněnými stěnami. Uvítalo je zde několik lidí. Povstali od dlouhých desek s obrazovkami a vyšli jim vstříc.
Představuji vám zdejší horníky. Co myslíte, vypadají nějak udřeně?“ zeptala se Alena a s rozkoší sledovala údiv na Seversonově tváři.
„Jen si z nás nedělejte legraci, soudružko Svozilová — nebo vám na stavbu Paprsku nedáme ani gram kovu,“ zasmál se jeden z mužů. „Jaká v tom může být dřina — na dálku řídit vysokofrekvenční paprsky a na kontrolních obrazovkách sledovat, zda dobře pracují,“ obrátil se na Seversona. „V paprscích se totiž indukují tak mohutné proudy, že jsou schopny rozrušovat horniny. Podívejte se ostatně…“
Návštěvníci přistoupili k velké obrazovce, na které vyvstával podivný obraz. Na kolejích byl na nízké konstrukci upevněn kovový válec s několika trubicemi. Stěna před válcem se neviditelnou silou rozpadávala na drobné kameny, které padaly na běžící pás pod přístrojem.
Severson si připadal jako v pohádce. Maně si vzpomenul na práci v dolech za jeho mládí. Navštívil je jednou se školní výpravou. Tenkrát také sfáral dolů. Jaký podstatný rozdíl byl mezi horníkem staré Anglie a novým horníkem v hlubinách Měsíčního kráteru!
„Čeká nás ještě kus cesty s mnoha zajímavostmi,“ vytrhla dívka Seversona ze vzpomínek.
Vůz vjel do úzké temné soutěsky se strmými stěnami. Sluncem ozářené horské vrcholky odrážely dolů tak málo světla, že řidič si musel na cestu svítit, aby se mohl včas vyhnout trhlinám v zemi a velkým balvanům.
„Projíždíme právě pět tisíc metrů vysokým valem do kráteru Clavius,“ rozhovořila se opět dívku po krátké pomlce. „Celá tato soutěska je se Země viditelná pouze nejsilnějšími dalekohledy — a to ještě jenom jako nepatrná rýha. Za chvíli nás přivede do valové roviny kráteru.“
Vůz s dobře odpérovanou kabinou jel rychle. Obludné pohybující se stíny, vykreslené reflektory na zvlněných stěnách, působily na Seversona tísnivě. Ulehčeně si oddechl, když vůz vyjel z temné soutěsky do ozářené roviny, rozryté drobnými krátery.
Na obloze zářilo s hvězdné oblohy oslnivé Slunce, ověnčené zelenavou korunou. Nedaleko něho svítil mdlým světlem srpek Země. Stěny drobných kráterů, hvězdy, veliký globus na obloze, ba i samo Slunce — vše působilo svou nehybností tak hlubokým dojmem, že se Severson zachvěl. Teď teprve si všiml, že na obzoru končí mrtvá krajina širokou rovinou.
„Z vašich slov jsem vyrozuměl, že vjíždíme do nitra kráteru Clavius — a zatím jsme jen projeli jakýmsi pohořím.“ divil se. „Mám dojem, že jste se v tomto případě zmýlila a že jsme zabloudili. Nijak mne to nepřekvapuje. Já bych se v těchto podivných krajinách nevyznal nikdy.“ dodal rychle, aby společnici neurazil. „Stále si nemohu zvyknout na ten nezvyklý obraz: dole hory a roviny, ozářené Sluncem — nahoře černá obloha. A na ní hvězdy společně se Sluncem i se Zemí…“
Alenu potěšilo, že se Severson konečně rozpovídal. Seděl dosud vedle ní zamlkle, křečovitě se držel opěradla a stále se rozhlížel na všechny strany.
„Již jsem se obávala, že pobytem na Měsíci trpíte,“ řekla ulehčeně.
„Věděla jsem, že širokým rozhledem v této krajině budete překvapen. Prožila jsem totéž, když jsem tu jela po prvé. I když se to zdá sebeneuvěřitelnější, přece jen projíždíme teď kráterem.“
„A proč tedy nevidíme na protější straně jeho vnitřní stěny?“ namítal Severson.
„Těžko bychom jich mohli dohlédnout. Kráter Clavius je totiž jeden z největších na Měsíci. V průměru má přes 220 kilometrů.“
„Na takovou vzdálenost bychom museli vidět aspoň vrcholky hor, zvláště když jsou pět tisíc metrů vysoké, jak sama tvrdíte,“ pochyboval stále Severson.
Alena se neubránila smíchu.
„Líbí se mi, že tak důsledně hájíte svůj názor. Ale tentokrát ho přece jen musíte poopravit. Nejsem sice neomylná, ale v tomto případě jsem si naprosto jistá, že jsme nezabloudili. Jak víte, Měsíc je mnohem menší než Země. Jeho povrch je tedy více zaoblen. Proto hory, které jsou od nás vzdáleny více než sto kilometrů, schovávají se nám za obzor…“
„Vidíte, vidíte, jaký jsem zpozdilec. Teď vás asi mrzí, že jste mne vzala s sebou,“ usmál se trpce.
Alena se na svého společníka podívala překvapeně. V prvních okamžicích nevěděla, co má odpovědět. Teď teprve si uvědomila, že Severson stále ještě podléhá duševní depresi, že dosud trpí nezdravým sebepodceňováním. Vzala ho za ruku.
„Proč ve mně vidíte stále jenom učenou kantorku a ne přítelkyni?“ zašeptala. „Je to vlastně moje chyba. Jsem špatnou průvodkyní. Snažím se vysvětlovat — a zatím jenom poučuji…“
Vůz se pojednou nečekaně zastavil, prudce sebou trhl a otočil se téměř na místě. A již ujížděl zpět k horskému masivu.
Alena rychle přeladila vysílačku svého skafandru na kmitočet, na kterém přijímal řidič.
„Co se děje? Proč se tak rychle vracíte?“
„Radiová stanice na jižní observatoři hlásí skupinu menších meteorů. Měsíc se s nimi setká během pěti minut. Nejvíce je ohroženo právě území kolem Clavia.“
Vůz se velkými skoky řítil vpřed.
Několik kroků od něho se zvířil prach, jako by v něm vybuchl granát. A další kužel prachu se zvedl od země. Na nedaleké skále zablesklo krvavé světélko.
Konečně se vůz octl na úpatí vysokých hor. Rychle zabočil kolem rozervaných skal do úzké rokliny. Temnotu prorazila záře několika reflektorů. Vůz sebou znova trhl a zastavil se na pokraji soutěsky.