„Jeďte dál, bude tam bezpečněji.“ zvolala dívka, ale řidič zavrtěl hlavou. Mlčky ukázal nahoru kde mezi vrcholky skal prosvěcoval úzký pruh oblohy s Mléčnou drahou.
Aleně i Seversonovi se při pohledu nahoru hrůzou zatajil dech. V záři reflektorů vznášely se mezi skalnatými stěnami temné stíny. Čím více se blížily ke dnu rokle, tím více dostávaly podobu mohutných balvanů. Padaly pomalu, jako by to byly balony naplněné lehkým plynem. Odrážely se od výčnělků ve stěnách soutěsky a rozdělovaly se na menší balvany, které klesaly ještě pomaleji. Děsivé divadlo se odehrávalo za naprostého ticha. Balvany nehlučně dopadaly na dno rokle, ještě několikrát poskočily a ve víru prachu se ukládaly v nepravidelnou mohylu.
Ještě dlouho po tom, kdy dopadl poslední kámen, zůstali Severson i s Alenou jako zařezaní. Řidič však nijak nezahálel. Pohyblivým reflektorem upevněným na vrcholku kabiny neustále kontroloval skály nad vozem.
„Ještě štěstí, že takovýto cirkus nám meteory neuspořádají tak často,“ přerušil mlčení. Když si všichni tři naladili dorozumívací aparáty na stejný kmitočet, pokračovaclass="underline"
„Pokud nebyly vybudovány,meteorologické‘ stanice na obou observatořích, byla jízda po měsíčním povrchu opravdu sázkou do loterie. Divím se, že dnes přišlo hlášení tak pozdě. To zas někdo u radiolokátoru zaspal. Takovéto krupobití létavic se dá přece zjistit daleko dřív. Můžeme opravdu mluvit jen o štěstí, že nás některý ten kamínek neprovrtal…“
„A co se stane když takovýto déšť meteorů pokropí hangáry na letišti?“ zeptal se Severson. „Meteory přece snadno prorazí skleněnou střechu…“
„Budovy na letišti — stejně jako observatoře — jsou před meteory chráněny dvojím způsobem,“ vysvětloval řidič. Předně, jak jsem už řekl, meteory nebombardují Měsíc tak často, jak se lidé domnívali, pokud se sem ještě nedostali. Dnes víme už dost přesně, kdy se Měsíc na své pouti vesmírem setká s roji létavic, poněvadž obíhají kolem Slunce stejně pravidelně jako Země. Měsíc nemá atmosféru a přitom má malou přitažlivost. Proto ho mnoho meteorů mine vysoko nad povrchem. Pohyb meteorů neustále sledují radarové stanice na obou pólech, takže nemůže dojít k žádnému překvapení. Když některý z rojů létavic míří na nekryté budovy, vytvoří osadníci nad budovou ochrannou clonu z vysokofrekvenčních paprsků, které již ve velké vzdálenosti roztříští meteory v jemný prach molekul. I když se některému prudce letícímu kamenu podaří prolétnout touto clonou, zadrží ho stěny budovy, neboť jsou složeny ze tří vrstev ze zvláštního pružného skla. Poslední, vnitřní vrstva, zadrží i nejprudší úder. Průbojnost meteoru mírní také vzduchem vyplněný prostor mezi stěnami. A nakonec — aby bezpečnost osadníků byla opravdu zajištěna — nebezpečí meteorů je předem ohlášeno poplachem, při kterém se všichni ukryjí do podzemních krytů.“
„A jak jsou před meteory chráněna meziplanetární letadla? V těch přece není možno schovat se pod zemí…“ zeptal se Severson.
„Řidiči letadel jsou neustále přesně informováni o pohybu meteorů a letadla řídí tak, aby se vyhnuly větším rojům. Proti ojedinělým menším meteorům jsou chráněna podobně jako budovy na Měsíci: trojitou stěnou a vysokofrekvenčními paprsky. Ostatně — s meteory se letadlo setká zřídka. Na tak obrovský prostor, jaký je mezi Zemí a Měsícem, je jich opravdu nepatrně málo…
Promiňte, později vám všechno vysvětlím podrobněji. Nebezpečí už minulo a je nejvyšší čas pokračovat v cestě…“
Řidič stiskl několik knoflíků na řídící desce, ale vůz se ani nepohnul.
Otevřel tedy dveře kabiny a vystoupil, aby si ho prohlédl zvenčí. Sklonil se nad zadní částí krytu a zoufale zamával rukama.
„Docestovali jsme. Motor je prostřelen v nejcitlivější části. Odnesl to zřejmě za nás — meteor nás minul o pouhých padesát centimetrů…“
Řidič se vrátil do kabiny a rukou si přejel po vrcholku skleněné kukly. Zřejmě si chtěl pročísnout vlasy a v roztržitosti na kuklu zapomněl.
„Pět set kilometrů, které nás dělí od kráteru Tycho, pěšky do večera neurazíme,“ zasmál se trpce.
„Nezbývá nic jiného než požádat o pomoc…“
Aniž čekal na odpověď, zapjal hlavní vysílačku ve voze a připojil k ní mikrofon svého skafandru.
„Zde traktor číslo 17. Volám z kráteru Clavius. Volám akademika Scheinera.“
„Zde akademik Scheiner. Zdravím vás, Peltone, i vzácné hosty. Čekáme na vás již netrpělivě. Jaké máte přání?“
„Vůz je prostřelen meteorem. Zůstali jsme trčet na pokraji Maretusské soutěsky. Prosíme o pomoc…“
„Ihned startujeme. Jste všichni zdrávi?“ zachvěl se Scheinerův hlas.
„Až na traktor — vše v nejlepším pořádku…“ Řidič se otočil k Aleně a Seversonovi.
„Nebudeme tu přece nečinně čekat. Zvu vás na malou procházku po okolí…“
Naši cestující vystoupili z vozu a následovali svého průvodce. Nedaleko ústí soutěsky odbočil do široké trhliny ve skále.
„Toto je nejkratší cesta k Jezeru vítězství. Jen se nebojte, nepotká nás tu žádné neštěstí, jsem tu jako doma,“ povzbuzoval své společníky.
Na konci trhliny se objevila nevelká rovina, sevřená do strmých skalních stěn.
„Jezero je sice bez vody,“ usmál se řidič, „ale zato má takovou zvláštnost, jakou se nemůže pochlubit ani celé obrovské Moře dešťů — Mare Imbrium. Podívejte se jen, soudruhu Seversone…“ Řidič ukázal na velkou mohylu uprostřed roviny. Překvapovala svými pravidelnými tvary. Také dlouhý temný stín, který vrhala na rovinu, měl téměř rovné okraje.
„Tuto pyramidu určitě postavili lidé. Je to snad památka na nějaké tvory, kteří kdysi v minulosti žili na Měsíci?“ zeptal se Severson, jehož fantasie pracovala v nezvyklém prostředí nejbujněji.
„Je to skutečně práce lidí,“ vysvětlovala Alena, která tato místa již jednou navštívila. „Pojďte jen blíž. Možná, že záhadný nápis na mohyle rozluštíte…“
Teprve několik desítek metrů od pyramidy si Severson všiml, že na vrcholku na malé plošince leží podivný předmět. A dokonce je to jakýsi stroj s podobnými pásy, jaké měl traktor číslo 17, kterým naši poutníci přijeli.
Severson se zastavil, sepjal ruce a sklonil hlavu.
„Proč ten smutek, Leife?“ zeptalo se udiveně Alena. „Nestojíme přece u hrobu, ale u pomníku slávy. Domníval jste se snad, že na tomto místě zahynula posádka traktoru, který stojí na pyramidě? Pojďte se jen podívat na mohylu s druhé strany, pochopíte sám i bez vysvětlování…“
Alena vzala Seversona za ruku a zavedla ho ke stěně jehlanu, která byla právě přímo ozářena Sluncem. Z velké černé desky svítila velká zlatá písmena.
„Vždyť je to ruská azbuka!“ zvolal překvapeně a rychle četclass="underline"
„Na tomto místě přistála první raketa, vystřelená se Země na Měsíc, sláva velkému Ciolkovskému, který nám ukázal cestu do vesmíru! Sláva vědě, která ověnčila lidstvo vavříny vítězství nad vesmírnými prostory?“
„Kdo byl tím šťastlivcem, který se tu po prvé postavil na měsíční půdu?“ zeptal se Severson dojatě.
„Automatický traktor, který vidíte na mohyle. Jeho jedinou posádkou byly přístroje, řízené radiem se Země. Sotva raketa přistála, otevřela se její stěna a traktor automaticky vyjel do této roviny. Televisní přijímací kamery, to byly první oči, které spatřily Měsíc zblízka. Pomocí nich jsme si ho prohlédli také my, na Zemi. Vzpomínám si na ten vzrušující okamžik tak živě, jak by to bylo včera. Chodila jsem tenkrát pravě do první třídy.