,Raketa šťastně přistála,‘ jako blesk letěla zpráva všemi třídami, ještě teď vidím stařičkého učitele, jak chvějící se rukou vylaďuje školní televisor a jak se slzami v očích sleduje první vysílání s Měsíce, které bylo zesilováno a přenášeno všemi televisními stanicemi na světě. Já ovšem ještě tenkrát ani dobře nechápala, jak velké to bylo vítězství, kterého dosáhli sovětští vědci…“
Na hvězdné obloze se objevila dvě pohybující se jasná světla — červené a zelené. Zakroužila nad Rovinou vítězství a opět se ztratila z dohledu.
„Scheiner je již zde, ten si ale pospíšil!“ zvolal radostně řidič. Když se světla opět přiblížila, odepjal si se skafandru elektrickou svítilnu a zamával jí nad hlavou.
Za několik okamžiků se v záři Slunce zaleskl lesklý trup raketového letadla, z kterého na několika stranách vyšlehávaly rudé plameny.
Z baňatého trupu se vysunuly podvozky a letadlo přistálo.
„To jsem rád, že vás všechny vidím zdravé a v dobré náladě,“ volal radostně muž menší postavy, sotva vyskočil z letadla.
„Nastupte jen, za okamžik jsme,doma‘ čekají vás tam netrpělivě — a také malé překvapení pro soudružku Svozilovou…“ Alena se na schůdcích zarazila.
„Počkejte na mne okamžik, zapomněla jsem ve voze důležité zavazadlo…“
„Jen nastupte, soudružko Svozilová, zaběhnu vám pro ně,“ nabídl se řidič, a než se Alena vzpamatovala, uháněl již dlouhými skoky po rovině k trhlině ve skalní stěně. Zůstal za ním jen rozvířený hnědě šedý prach…
Sotva se řidič vrátil s velkou aktovkou, letadlo se vzneslo do výše. Opsalo velký oblouk nad valovou rovinou Clavia a zamířilo na sever.
„Mám zde jmenovce,“ ukázal muž šedivých vlasů a drobné postavy na široký kráter, který trčel vlevo proti obzoru. „Je to také Scheiner, jenže ne akademik — a nezdědil jméno po mně. Dostal ho po jiném Scheinerovi daleko dřív, než první člověk vstoupil na Měsíc…“
Rovina pod letadlem ustoupila hornaté krajině, připomínající rozbouřené moře. Na mnoha místech byla provrtána kruhovými otvory nejrůznějších velikostí a hloubek. Velké kruhy byly rozrušeny menšími — a ty pak ještě menšími.
Po krátkém letu se před cestujícími otevřela hluboká kruhová propast. K jejímu okraji běžely po náhorní rovině úzké světlé pruhy, které jasně svítily světle šedou barvou z nahnědlé skalnaté plochy.
„Jsme již nad pohořím Tycho, u nás se cestuje rychle,“ slavnostně oznámil akademik Scheiner. „Ještě o pár tisíc metrů níže — a jsme doma…“
Letadlo dosedlo na dno širokého kráteru, na pečlivě vyrovnanou plochu.
Téměř polovina obrovské propasti tonula v temném stínu. Pouze na několika místech byl stín protkán světly reflektorů.
Za několik minut přijelo k letadlu několik vozů stejného typu, jakým byl traktor číslo 17. Cestující rychle přestoupili a vozy zamířily do neosvětlené části propasti. Projely několik kilometrů, aniž se ráz krajiny nějak změnil. Překvapení čekalo na hosty teprve ve stínu. Sotva objeli poslední Sluncem ozářenou skálu, která osaměle trčela z roviny, v záři reflektorů vystoupila před nimi spletitá konstrukce, připomínající železniční ocelový most. Konec konstrukce se ztrácel v temnotách.
„Jak jste daleko s rozjezdovou drahou?“ zeptala se Alena při pohledu na silné ocelové pilíře.
„Za dvě hodiny bude hotova,“ řekl s úsměvem akademik.
„Hotová? To přece není možné,“ podívala se dívka nedůvěřivě na Scheinera.
„Vždyť jste ve své zprávě tvrdil, že s drahou můžeme počítat nejdříve až za pět dnů — to je ve čtvrtek.“
Akademik pokrčil rameny a znovu se lišácky usmál.
„Co se dá dělat. Všechno je hotovo, je hotovo, je hotovo,“ zanotoval árii z Prodané nevěsty.
„To je naše překvapení číslo jedna. A jak jste daleko s montáží pokusné rakety?“
„Ve středu má být dokončena. Ve čtvrtek ji sem dopraví. Přiletí nejenom Navrátil se zástupci akademie, ale také Watson. Chce se na start rakety podívat zblízka — a pak se nám vysmát…“
„Nu, uvidíme, kdo se nejsrdečněji zasměje. Dost možná, že to budu právě já,“ řekl jakoby mimochodem Scheiner a poklepal řidiči vozu na rameno.
„Mistře, Sugare, čili paprsku podle vaší mateřštiny — zajeďte s námi, prosím, do televisní stanice. Rád bych si s Watsonem promluvil.“
Řidič zpomalil jízdu a počkal, až ho ostatní vozy předjely. Pak zahnul doleva a podjel pod konstrukcí na druhou stranu mostu. Zastavil u svítící skleněné budovy. Akademik otevřel dveře kabiny a pokynul Aleně a Seversonovi, aby ho následovali.
Proč chce mluvit s Watsonem — a zrovna teď, pomyslela si Alena. Věděla, že akademik Scheiner má něco za lubem, marně si však lámala hlavu, co by to mohlo být. Po rozhovoru s Watsonem byla ještě zmatenější.
Rozhovor byl totiž velmi krátký a podle jejího zdání neměl hlavy ani paty.
„Zítra máte dobré spojení na Měsíc, příteli,“ řekl Scheiner, když se Watsonova tvář objevila na obrazovce. „Letadlo startuje přesně ve čtrnáct hodin z Moskvy. Chcete-li vidět něco velmi důležitého a překvapujícího, použijte tohoto letadla a přileťte k nám.“
„Nevím, čím byste mne mohl překvapit. Jak víte, nerad létám na Měsíc. Docela mi postačí, když se tam podívám ve čtvrtek, na Navrátilův pokus. Těch zbývajících pět dnů prožiju raději na Zemi. Cítím se tu bezpečnější…“
Pak ještě několik zdvořilých slov — a celý rozhovor byl u konce.
„Ani mně neprozradíte, co se tu bude zítra dít?“ zeptala se Alena.
„Zvědavá jako všechny ženy.“ usmál se akademik. „Jen pěkně počkejte ještě několik hodin. Nudit se tu nebudete. Můžete zatím přítele Seversona provést našimi podzemními ocelárnami a projít se po rozjezdové dráze. Těch několik kilometrů procházky vám po dobrém obědě neuškodí…“
Když Alena se Seversonem opouštěli rozlehlé podzemní závody, Slunce ozařovalo již část rozjezdové dráhy. Několik jeho paprsků se oslnivě odráželo od lesklého předmětu, který ležel v korytě dráhy na dolním okraji šikmého mostu. Alena si rukou přiclonila oči, aby lépe viděla.
„Je to fata morgana nebo mám halucinace?“ zvolala pojednou a rozběhla se k rozjezdové dráze. Severson ve strachu, aby se dívce něco nestalo, utíkal za ní.
„Vidíte totéž co já?“ vyrazila ze sebe Alena udýchaně, sotva dorazila k mostu.
I Severson byl pohledem na počátek dráhy překvapen.
„To je přece — to je přece — pokusná raketa, kterou montujeme v Praze…“ zakoktal.
„Poněkud jiné konstrukce,“ prohlásil s usměvavou tváří Scheiner, který právě vystoupil z budovy postavené při okraji mostu.
„To je, prosím, moje překvapení číslo dvě. Snad se na mne kolega Navrátil nebude hněvat, že si dosažitelnou rychlost rakety ověřím o něco dřív než on a zástupci presidia akademie. Možná, že mu mé zkušenosti pomohou zdokonalit jeho pokusnou raketu…“
Kdyby se najednou před Alenou otevřela země a vyletěl z ní ohnivý čert, nebyla by více překvapena než teď.
„Neříkáte tak ani tak — a to znamená, že nemáte námitek. Nuže, dejme se do díla.“ řekl akademik a naznačil hostům, aby odstoupili od rozjezdové dráhy. Vstoupil do budovy a pokynul rukou. Za okamžik vyšlehl ze stříbrného trupu dlouhý rudý plamen a raketa přímo poskočila vzhůru po šikmém mostě. Nahoře ho již opouštěla rychlostí blesku. Na hvězdné obloze nakreslila dlouhou rudou čáru — a zmizela z dohledu…