18. SMRT V PUSTINÁCH
„Pojďte si poslechnout, pojďte si to jen poslechnout,“ zvolal Cahén, sotva celý uřícený vrazil do Čan-suovy pracovny.
„Složil jste snad kantátu na neznámou planetu?“ usmál se Čan-su. Narážel tím na Cahénova hudebního koníčka — komponovat hymny na oslavu vesmíru.
„Ne, ne, tentokrát si kantátu složila neznámá planeta sama. Představte si, podařilo se mi rozluštit další část klíčování — a zachytit téměř celý souvislý program. Mám jej zachycený na pásu. Jde zřejmě o nějaký koncert. Našemu,lidskému‘ sluchu moc nelahodí, ale přesto je to obrovský úspěch. Už se těším, jak se bude tvářit Watson, až mu jej přehraji. Teď právě vysílají nějakou přednášku. Pojďte si jen poslechnout, jaké je to krásné skuhrání…“
Vědci byli již na odchodu, když tu v televisoru se ozval známý hlas dívky z centrály:
„Voláme soudruhy Cahéna a Čan-su. Mají se dostavit okamžitě do nemocnice v Tycho.“
„Snad nedošlo k neštěstí při Scheinerově pokusu!“ řekl v neblahé předtuše Čan-su, a aniž čekal na odpověď, vyběhl z místnosti. Pobledlý Cahén ho následoval.
V hlavní hale observatoře si rychle navlekli skafandry a utíkali na letiště. Za několik minut opouštělo již raketové letadlo budovy na jižním pólu Měsíce a zamířilo na sever, ke kráteru Tycho. Pilot odvážně přistal několik desítek metrů od hlavního vchodu do podzemních oceláren.
Doktor Navarov, lékař závodní nemocnice, čekal již na vědce před vchodem. Také Alena Svozilová jim vyběhla vstříc. Byla tak bledá, že se jí Cahén lekl.
„Pospěšte si, prosím vás, Severson utrpěl těžký úraz. Je v nebezpečí života.“ volala udýchaně. „Já nešťastná, proč jsem ho jen s sebou brala!“
Nemocnice byla umístěna hned u vchodu, takže za několik okamžiků vstupovali již vědci do sálu, kde ležel Severson.
Pacient ležel nehnutě.
„Spí.“ odpověděl lékař na němou otázku návštěvníků „Uklidněte se, krise je už překonána. Severson utrpěl menší úraz na levé noze a vzápětí nato dostal srdeční záchvat.“
„Jak došlo k úrazu?“ zeptal se starostlivě Čan-su.
„Při událostech, pro které jsme vás vlastně zavolali. Před dvěma hodinami zachytili lidé u startovacího mostu zoufalé volání o pomoc, které vyslal někdo pomocným vysílačem na skafandru. Neznámý nešťastník vykřikl pouze dvakrát,pomóc‘ — a pak už bylo slyšet jen chrčení, které v několika vteřinách utichlo. Poněvadž raněný neudal místo, kde se nalézá, bylo třeba ihned zahájit pátrání po okolí. Podle stejné vlnové délky s vysílači pracovníků na mostě jsme usoudili, že jde o jednoho z nich a že tedy nemůže být daleko. Volání slyšel také Severson. Než se kdo vzpamatoval, rozběhl se také ke skalám, aby pomohl při pátrání. Aleně nezbylo již nic jiného, než ho následovat. Muž, nezvyklý na gravitaci Měsíce, při jednom skoku přes balvan upadl a vymkl si nohu. Srdeční záchvat dostal až zde…“
„Je už mimo nebezpečí? Nezapomínejte, že má za sebou ledový spánek,“ obrátil se Čansu k lékaři.
„Srdce pracuje už zcela normálně. Také noha — až na malý výron — je v pořádku…“
„A nešťastník, který volal o pomoc?“
„Dosud ho nenalezli…“
„A zjistili jste už, koho postrádáte?“
„Ano, inženýra Fauchara. Když odcházel ze závodu, řekl spolupracovníkům, že se jde podívat, jak pokračuje pokus s rychlostní raketou. Z hlavního vchodu odbočil prý vlevo. Právě se vydává na cestu další průzkumná četa, která prohlédne skaliska pod hlavním valem.“
Čan-su si rychle připevnil skleněnou helmu, kterou odklopil, když vstoupil do místnosti.
„Řekněte jim, prosím vás, aby na mne chviličku počkali, že bych šel rád s nimi,“ požádal lékaře.
„Jdu také,“ rozhodl se Cahén. „Dnes podle hlášení hlavní stanice není nejmenší nebezpečí dopadu meteoru. Nejde mi do hlavy, co se mohlo stát…“
Výprava postupovala vpřed v temném pološeru, které vytvářel dlouhý stín, vržený strmým valem kráteru. V záři reflektorů vystupovaly z temnot ostře útesy a kamenné stromy, vytvořené vyvřelou lávou.
Na úpatí divoce zvlněných pahorkatin se výprava rozdělila na několik čet.
Čan-su a Céhen se přidali k četě postupující do hor, ke strmé skalní stěně. Pomocí lan a cepínů se vyšplhali na úzkou stezku, kterou tvořila ztvrdlá vrstva lávy.
„Stopy!“ zvolal muž, který šel první.
Skutečně, vrstva jemného modrošedého popela byla porušena. Místy byly znát jasné otisky těžkých bot skafandru.
„Co hledal inženýr Fauchar v těchto pustinách?“ divil se Cahén.
Osamělý chodec se držel stezky ještě několik set metrů. On i lidé, kteří ho teď hledali, museli postupovat s největší opatrností, protože po levé straně přírodou vytvořené stezky byla kolmá stěna hustě poseta ostrými hroty — a po pravé straně propast.
V místě, kde se stezka zatáčela vlevo, stopy najednou končily.
Pustil se snad Fauchar do výstupu po strmé stěně?
Všichni se bezděky podívali nahoru. Nad nimi jako střecha, visela zvrásněná vlna lávy.
Ne, to není možné, touto cestou se nemohl dát. Spustil se tedy dolů?
A proč se vracel do nížiny?
Reflektory ozářily dno propasti. Postupně ho prosvítily celé, ale po nešťastníku ani stopy.
„Tři muži by měli pokračoval v průzkumu stezky — a ostatní se spustit do propasti. V těchto místech se rozhodně něco událo. Podívejte se jen, jak je zde vrstva popela rozryta,“ ukázal Čan-su na okraj úzké plošiny. Jeho návrh byl přijat bez námitek.
Muži záchranné čety upevnili lano k ostrému skalnímu útesu a jako první se po něm spustil Cahén. Sotva se postavil na dno, spatřil těsně u stěny ležícího člověka ve skafandru. Sklonil se nad ním a posvítil mu do obličeje.
„Pospěšte si,“ zvolal zdrceně. „Inženýr Fauchar je těžce raněn, obličej má zalitý krví…“
V několika okamžicích byli všichni u raněného.
„Obličej jeví známky udušení a vykrvácení,“ řekl tiše jeden z členů záchranné čety.
„To tedy znamená, že skafandr je protržen… Ano, zde, v pasu vzadu — a zde, na levé straně…“
„Mrtev…“
Všichni sklonili hlavy.
„Rychle… rychle ho odnesme do nemocnice,“ zvolal pojednou Čan-su. „Možná že se dá zachránit totální transfusí krve…“
Cahéna s inženýrem Faucharem v náruči vytáhli rychle na stezku, raněného položili na skládací nosítka a pokud možno nejrychleji pospíchali dolů k hlavnímu vchodu do podzemního závodu…
Na obrazovce Navrátilova služebního televisoru se objevila tvář dívky z centrály pražského fysikálního ústavu.
„To jsem ráda, že jsem vás ještě zastihla. V montážní hale mi říkali, že jste už odešel domů. Volá vás akademik Scheiner. Okamžik, přepojím…“
„Zdravím vás, velký dobyvateli vesmíru,“ usmál se Scheiner svým typickým úsměvem, při kterém vždy přivřel oči a trošinku ohrnul nos.
„Nemohl jsem to už vydržet, musel jsem vás zavolat. Původně jsem vás chtěl překvapit až zde, na Měsíci. Zdalipak víte, že jsem vás kapánek předhonil? — Nu, nebudu vás zbytečné napínat. Před šesti hodinami jsem odpálil pokusnou raketu — a mohu vám s radostí oznámit, že již dosáhla 50.000 kilometrů ve vteřině…“