„Jakou raketu?“ divil se Navrátil. „Vždyť bude dokončena teprve pozítří…“
„Naši hoši byli tak zvědaví na výsledky pokusu, že si za mé pomoci vyrobili v našich dílnách raketu sami…“
„To je od vás milé — ale mám obavy, že se vám pokus nepodaří. Domnívám se totiž, že vám chybí zdokonalený přijímač pravidelných signálů, které musí raketa vysílat. Nezapomínejte, že zvyšováním rychlosti se na základě Dopplerova principu bude měnit také kmitočet. A pak, naše raketa bude poháněna dokonalejším systémem využití atomové energie…“
„…který navrhl Zajcev, vím,“ doplnil Scheiner Navrátila. „Vtip je v tom, že naše raketa je hnána touž silou. Inženýr Zajcev nám totiž půjčil kopii návrhu, kterou poslal vám. A přijímač máme také dokonalý — opatřil nám ho akademik Čan-su. Má prý v tomto oboru dosti zkušeností z lovu signálů Proximy…“
Navrátil se chvíli nemohl vzpamatovat z překvapení.
„Je to skvělý nápad a děkuju vám za pomoc. Ale proč jste mi to neoznámil dřív? Mohli si tu ušetřit čas pro další naléhavé úkoly…“
„Uvažoval jsem také tak. Ale nakonec jsem si řekclass="underline" Hochu, něco při pokusu selže, a co potom. Odhalíš pěkně nedostatky — odstraníš je — a pokus pěkně zopakujeme.“
Akademik Scheiner se ohlédl.
„Okamžik, právě mi přicházejí oznámit, jak to pokračuje. Nuže, hoši, kolik?“
„80.000 — a konec…“
„Jak to?! Jaký konec?“
„Od padesáti tisíc nahoru přibývala již rychlost dosti nepravidelně — a před chvílí raketa umlkla docela…“
Navrátil zbledl. Že by se splnila Watsonova předpověď? Copak je to možné, že by se těleso letící rychlostí kolem sta tisíc kilometrů rozpadlo na atomy?
„Promiňte — překontroluji přístroje, zda nedošlo k nějaké poruše — a za okamžik vás zase zavolám,“ omluvil se Scheiner a jeho obraz se ztratil z obrazovky televisoru.
Navrátil vstal z křesla a nervosně přecházel po pokoji.
Konečně bliklo červené světlo.
„Žel, nenesu vám zprávu právě radostnou. Přijímač je naprosto v pořádku. Raketa se již neozvala. Domněnka, že by se mohl pokazit její automatický vysílač, nepřichází v úvahu. Pro jistotu jsme ji vyzbrojili třemi vysílači, z nichž každý pracuje samostatně, nezávisle na ostatních. I když by došlo k poruše na jednom, zachytili bychom signály druhého…“
„Také se domníváte, že raketa vlivem přílišné rychlosti vybuchla?“ zeptal se Navrátil a zavřel oči.
„Ne, to rozhodně ne! Pevně věřím, že váš návrh nezklame ani v tomto bodě…“ Navrátil se trpce usmál.
„Zatím zklamal — a to v tom nejdůležitějším bodě. Není-li možno překonat rychlost 80.000 kilometrů za vteřinu, pak je celý můj návrh neuskutečnitelný. Aspoň v současné době. I když se nám podařilo prodloužit lidský věk, není dosud myslitelné, abychom se vydali na cestu vesmírem, která by měla trvat dvacet let…“
„Neztrácejme naděje. Máme ještě možnost pokus opakovat — díky mé prozíravosti.“ zažertoval Scheiner, pokoušeje se povzbudit svého přítele.
„A když se nedostaneme přes těch osmdesát tisíc?“
„Pak pokus o dobytí sousední sluneční soustavy posuneme o kousíček do budoucna. A zatím se pustíme do boje jiným směrem. Neprobádaného je před námi ještě dost…“
Do jedné z výzkumných laboratoří podzemní ocelárny v kráteru Tycho vstoupil muž v bílém plášti.
Rozhlédl se po bludišti nejrůznějších přístrojů a když nikoho nespatřil, zeptal se tiše: „Coligsone, jste zde?“
„Ano, vážený příteli, jsem zde — a dokonce na vás čekám, milý příteli,“ vynořil se najednou mezi přístroji vysoký štíhlý muž s poněkud odstávajícíma ušima a s hustým, zvednutým obočím.
„Obávám se, že zacházíme trošku daleko. Fauchara jsme mohli umlčet i jinak.“
„Podařilo se jim snad vrátit mu transfusí život?“ zeptal se Coligson polekaně.
„Ne, ale stala se horší věc. Při podrobnějším zkoumání přišli na myšlenku, že skafandr nebyl roztržen o ostrou hranu skalního útesu, ale že byl poškozen již dříve, než se Fauchar vydal na cestu. Na neštěstí k roztržení došlo později, než jsme předpokládali. To zvýšilo ještě podezření, neboť nikomu nejde do hlavy, co vůbec Fauchar v horách pohledával. Kdyby zahynul už na valové rovině, nebylo by na tom nic divného. Ale takto jsme v nebezpečí, že skladiště v horách bude objeveno. Čan-su totiž trvá na tom, aby skály byly ve směru, kterým Fauchar šel, důkladně prohledány.“
„Nezbývá nám mnoho času k úvahám. Je třeba co nejdříve zavalit vchod do skladiště. Pojďte — objedem val vozem a ke skladišti se dostaneme s druhé strany. Východní strana je teď ve stínu, takže se tam můžeme dostat opravdu bezpečně a nepozorovaně. Cestu nahoru znám dokonale, nemusíme tedy vůbec použít reflektorů. Docela nám postačí odražené světlo z protějšího valu.“
„Chcete-li jeďte. Ale já s vámi nepojedu,“ řekl příchozí rozhodně. „Nechtěl bych totiž skončit jako Fauchar…“
„Dáváte se však jeho cestou. Nechcete mi snad také vyhrožovat prozrazením celého plánu?“ zeptal se Coligson výhružně.
„Ne, denunciantem nejsem. Ale celý náš plán na ovládnutí neznámé planety považuji za šílenství. Spíše se smířím s tím, že už nikdy nezískáme moc svých otců. Dobře se vám říká — Divide et impera — ale ono to už mezi dnešními lidmi nejde tak lehce, jak bychom si přáli…“
„Vidím, že brzy vypadnete ze hry, zbabělce,“ zasykl Coligson a odvrátil se od svého společníka.
Seversonův zdravotní stav se již natolik zlepšil, že se mohl bez potíží pohybovat po nemocničním sále. Přes to byl znova podroben důkladné prohlídce, které se zúčastnila také Nataša Orlovová. Přiletěla na pozvání Aleny prvním letadlem, které startovalo z Moskvy na Měsíc.
„Je už všechno zase v pořádku,“ utěšovala Alenu, která trnula stále strachem o svého společníka. „K nervovému záchvatu došlo spíše vzrušující událostí, než nezvyklým prostředím na Měsíci. Skafandry jsou dnes již tak dokonalé, že bezpečně vyrovnávají rozdílné teploty — a také kosmické paprsky zachycují dokonale. Z této strany mu tedy nehrozilo žádné nebezpečí, i když vezmeme v úvahu, že Seversonův organismus je o něco choulostivější než náš. Nezapomeňte také, že k záchvatu přispěl svým dílem i úraz. Ale — jak vám říkám — hlavu vzhůru. A žádný strach!“
Alena vřele stiskla Nataši ruku. A Nataša se usmála, při čemž její oči říkaly: Chápu — chápu…
Navrátil po příletu na Tycho marně hledal Alenu po všech prostorách podzemní ocelárny. Konečně ji nalezl ve velkém skleníku, kde se procházela se Seversonem mezi nejrůznějšími rostlinami, pěstovanými v novém prostředí.
„Vidím, že jste tomu marodování mnoho nedal. Prostě — nezmar,“ uvítal se Navrátil se Seversonem.
„A kdy zahájíte pokus?“ zeptal se Severson nedočkavě. „Mohu se ho zúčastnit?“
Navrátil se poškrabal za uchem.
„O tom teď nerozhoduju já. Tady mají rozhodující slovo lékaři. Zeptejte se Nataši — já osobně proti tomu nic nemám. Upozorňuji vás však předem, že v pokus neskládám mnoho naděje. Obávám se, že jeho výsledky budeme zklamáni…“