„Proč?“ vyhrkl Severson překvapeně.
Alena, stojící právě za jeho zády, mrkala na akademika a naznačovala mu, aby v rozhovoru nepokračoval, že pacient potřebuje klid.
„Říkám vám to jen proto, abyste při eventuálním nezdaru nebyl zklamán. Ostatně to poznáme za několik hodin, jen co raketa bude naplněna pohonnou hmotou, dopravena na startovací most a naposledy překontrolována…“
Nataša s účastí Seversona na pokusu nesouhlasila. Pacient potřebuje ještě klidnou pohodu — a ne vzrušení, bez kterého se pokus neobejde. Akademika Navrátila požádala, aby pacienta informoval o průběhu, a to tak, aby se nedověděl o případném nezdaru…
Zkušební raketa akademika Navrátila je připravena ke startu…
Zástupci presidia Světové akademie věd sedí u přijímacích aparátů v hale budovy, stojící nedaleko rozjezdové dráhy. Watson se při pohledu na kovové těleso, které za okamžik odlétne do temného vesmíru, ironicky usmívá.
Navrátil je zdánlivě klidný. Jen třesoucí se ruka s hodinkami prozrazuje, že je vzrušen. Právě v okamžiku, kdy zvedá hlavu a otáčí se k muži u odpalovacího zařízení, setkává se jeho pohled s klidnýma očima akademika Chotěnkova. A Chotěnkov povzbudivě pokyvuje hlavou — a usmívá se…
„Start!“ rozřezává hrobové ticho Navrátilův hlas.
Rudé plameny na rozjezdové dráze — a raketa, ztrácející se v nedohlednu — to je již mnohokrát viděná a celkem všední scéna pro všechny přítomné. A přece ji dnes každý z nich sleduje s napětím, jako by ji viděl po prvé. Oči dlouho zůstávají upřeny v místě, kde se rozplynula poslední stopa po mezihvězdném poutníku, který se již nikdy nevrátí zpět…
Pravidelný signál, vysílaný z rakety, monotónně odklepává čas jako metronom. Jen velmi citlivé ucho rozpozná prodlužování intervalů mezi jednotlivými tóny…
Watson vytahuje z kapsy zápisník a klidně pročítá své poznámky. Rychlost narůstá dosud jenom po desítkách a po stovkách kilometrů — to ho zatím nezajímá…
Z kuchyně přinášejí občerstvení…
Složité přístroje přesně proměřují prodlužující se intervaly a za tichého šelestu je rychle přepočítávají na rychlost světla, vzdálenost rakety, a tím na její rychlost.
Šedesát tisíc kilometrů za vteřinu…
„70.000.“
Watson nervosně poposedává v křesle.
Navrátil zavírá oči a zbystřuje sluch, jako by se obával, že za okamžik uslyší z vesmírné dálky ohlušující ránu. Na čele mu vyvstávají studené perličky potu.
Také Scheinerovi je jako příbuznému pacienta, který právě leží na operačním stole.
„70.500,“ ozývá se chvějící hlas muže u počítacího stroje.
„Kritický okamžik,“ šeptá Scheiner a tiskne Navrátilovi ruku.
„Osmdesát tisíc…“
Všichni povstávají z křesel…
Každý tón „metronomu“ připadá teď Navrátilovi jako úder srdce.
Tá… tá… tá… tá… tá…
Srdce neutichá.
A rychlost roste dál, 80.500 — 81.000 — 85.000…
90.000.
Chotěnkov si znova sedá a hladí si koleno.
„Nu?“ otáčí se k Watsonovi.
Watsona vyzývavá otázka nijak nevyrušuje z předstíraného klidu.
„Neříkejme hop, pokud nepřeskočíme,“ říká potichu.
Navrátil to zaslechl, ale nezlobí se. Trýzní ho totiž stejné pochybnosti. Přehoupne se raketa přes stovku?
Hlasitou radost z dalšího hlášení projevuje jenom Scheiner.
„Už to vidím, že jsem něco zpackal,“ pokouší se o humor i při této napjaté situaci. „Kdoví, proč ta naše raketa při osmdesáti umlkla…“
Severson se zatím zotavuje z nemoci ve velkém skleníku tychovské ocelárny. Ředitel nemocnice mu tu nechal zařídit rozkošný koutek mezi tropickými rostlinami: pohodlné křeslo, knihovničku, psací stůl, pohovku a televisor.
Pacient se tu opravdu nenudí. Čte, učí se, přemýšlí. Při pohledu do hvězdné noci se zářícím Sluncem a Zemí vzpomíná na nekonečné bílé pláně Arktidy. V představách mu vyvstává obraz Amundsena. Větry ošlehaná tvář, dolů uhlazený knír a špičatá bradka. Dobyvatel obou pólů podle svého starého zvyku naklání hlavu na stranu a pomalu se ohlíží.,Pokračujeme v cestě?‘ říká jeho otcovský úsměv — a již se opírá o hole a rozjíždí se na lyžích…
A vzpomínky letí dál, proti toku času. Znova ožívají těžké doby první světové války. Smrt milionů lidí na frontách, hlad a nejistota v zázemí. Výpravy do Arktidy jsou přerušeny… A po válce znova hlad a nejistota…
Severson se rychle vrací do přítomnosti. Teď teprve si plně uvědomuje, co je na ní nejcennější: bratrské soužití všech národů a věčný mír. Bojovníci sice nevymřeli, ale mají proti sobě docela jiného soupeře: přírodní zákony a vesmírné dálky. A jedna z takových bitev právě vrcholí…
— Jak velké doby prožívám… Čas letí a zanedlouho zapadnou stejně do minulosti jako slavné cesty s Amundsenem…
Musím je nějak zachytit… začnu si psát deník, rozhoduje se Severson právě v okamžiku, kdy Alena vstupuje do skleníku.
Sotva zelené světlo v komoře u dveří oznámilo, že je prostor vyplněn vzduchem, sundavá dívka rychle skleněnou kuklu a vbíhá do uličky mezi rostlinami.
„Raketa dosáhla již rychlosti 120.000 kilometrů za vteřinu!“ volá udýchaně. „Z Watsona jsme nejprve nemohli dostat ani slovo, jak byl překvapen. Byl skálopevně přesvědčen, že hmota takovou rychlost nesnese — a teď se diví… A rychlost roste dál… Leife máme vyhráno,“ radostně zvolala dívka a objala ho. Hned se však vzpamatovala.
„Promiňte,“ začervenala se. „To jen ze samé radosti…“
„To nic, vždyť já mám stejnou radost jako vy,“ zakoktal Severson.
„Sto čtyřicet pět tisíc — hurá!“ vykřikl muž u počítacího stroje. „Hurá,“ přidali se k němu ostatní.
„To už je rychlost, se kterou se můžeme vydat na cestu,“ rozzářil se Scheinerův obličej.
Radostné náladě podlehl i Watson.
„Jsem rád že jsem se mýlil,“ řekl tiše. „Dosáhne-li raketa vámi předpokládaných sto padesáti tisíc, jsem ochoten se zúčastnit výpravy k Proximě…“
Navrátil se na něho podíval překvapeně.
„To snad nemyslíte vážně. Vy, zásadní odpůrce mého návrhu?
„Ano, já. Zde je moje ruka. Rád bych viděl na vlastní oči, jak vypadají ti vaši skřehotající lidé…“
Watsonovo prohlášení zapůsobilo na všechny jako blesk.
„První dobrovolník,“ usmál se Chotěnkov. „Uvědomujete si, že let mezihvězdným vesmírem bude pořádně riskantní?“
„Uvědomuji si to možná víc než akademik Navrátil. Právě pro to bych se chtěl letu zúčastnit…“
Chotěnkov zakýval nechápavě hlavou. On si to ještě rozmyslí — řekl si v duchu. Nebo spoléhá na to, že raketa těch sto padesát tisíc nedosáhne…
Když se ozvalo hlášení, že rychlost dostoupla 149.000, Watson sotva znatelně zbledl. Upřeně hleděl na rám okna a dál se nezúčastňoval rozhovoru.
„Opět 149 000,“ řekl zklamaně muž, když počítací stroj došuměl.
„Rychlost se už přes hodinu nezvyšuje…“
Signály, vysílané z rakety, však neumlkly. V dlouhých intervalech pokračovaly dál.
„Raketa zřejmě vyčerpala všechnu pohonnou hmotu,“ vysvětloval Navrátil. Akademik Chotěnkov povstal.
„Můžeme tedy pokus považovat za skončený, soudruzi. A jistě se mnou všichni souhlasíte, když prohlásím, že skončil naprostým vítězstvím akademika Navrátila. Dovolte mi, abych výsledky pokusu oznámil presidiu akademie a navrhl, aby byl dán příkaz k zahájení stavby meziplanetárního letadla podle Navrátilova návrhu.“