„A oznamte jim zároveň, že se dobrovolně hlásím jako člen posádky tohoto letadla,“ požádal akademik Scheiner, a po očku se podíval na Watsona. „Mne těch tisíc zbývajících kilometrů nemůže nijak odradit…“
Watson sebou trhl.
„Počkejte,“ zvolal. „Ještě jsem neřekl, že mne těch tisíc kilometrů odradilo. Trvám na své žádosti, abych se mohl letu zúčastnit…“
Chotěnkov opět nechápavě potřásl hlavou…
19. OČIMA SEVERSONA
15. listopadu. Dnes znova poznávám, jak to byl dobrý nápad psát si deník. Co se za ten měsíc všechno změnilo! Týden jsem již neměl v ruce pero — a přitom jsem si slíbil, že si události budu zapisovat denně. Neomlouvá mne ani nával práce. Jsem prostě stále ještě nedůsledný. Sám sobě si přece nalhávat nebudu…
Počasí je dosud tak krásné, jako by měl podzim trvat až do jara. Praha se mi líbí stále víc…
Všechny závody započaly již s výrobou součástí pro meziplanetární letadlo. Během minulého týdne se přihlásilo osm vědců do výpravy na Proximu: Chotěnkov, vedoucí astronautického oddělení při Světové akademii, Cahén, vedoucí jižní hvězdárny na Měsíci, a Čan-su, šéf severní hvězdárny, Molodinová, McHardy z americké akademie, Wroclawski z Varšavské university, Madarázs z maďarské akademie a Gruber z astronautického ústavu v Berlíně.
Poslední dobou se mi Alena nějak nelíbí. Obávám se, že něco přede mnou tají. Nechce se snad přihlásit také? Musím si přiznat, že by to pro mne byla rána…
28. listopadu. Moje předtucha se, žel, splnila. Navrátil při našem posledním rozhovoru prozradil, že Alena poletí s ním. Dny našeho přátelství jsou tedy sečteny. Start Paprsku bude zároveň naším rozchodem. Na 17 let? Na vždycky? Jak rád bych jí tu cestu rozmluvil, ale netroufám si. Bojím se o ni — a přitom vím, co pro ni tato cesta bude znamenat. Ona se se mnou rozloučí jako s každým dobrým přítelem. A já…
3. prosince. Na večerní procházce se mi Alena přiznala, že chce letět s Navrátilem. Neřekla mi to prý dosud jedině proto, že nebyla ještě rozhodnuta. Snažil jsem se zůstat veselým, ale všechny žerty mně vázly v krku. Doufám, že to na mně nepoznala… Včera odletěla na Měsíc.
31. prosince. Vracím se právě ze slavnosti rozloučení se starým rokem. Nevyčkal jsem ani do půlnoci. Bylo mi smutno. Alena je stále ještě na Měsíci. Slíbila mi, že se do konce roku vrátí — a nedodržela slovo. Určitě to není její vina — a přece mne to mrzí. Nebo snad ji zdržel Kraus z Tychovské ocelárny? Je daleko zábavnější než já…
2. ledna. Alena se vrátila! Práce na hlavní konstrukci pokračuje rychleji, než se předpokládalo. Mám z toho radost — i nemám…
5. ledna. Fysikální ústav mi na návrh akademika Navrátila věnoval nádhernou helikoptéru. Říkali mi, že je to odměna za vzornou a obětavou práci. Vím však dobře, že mne chtěl Navrátil potěšit. Teprve dnes poznávám, jak vzácný je to člověk i povahově. Zdál se mi dříve trochu přísný. Někdy jsem měl dokonce dojem, že trošičku žárlí na Alenu. A že zná jenom vědu a práci. Kdyby tak… Netroufám si ani dopsat větu…
6 ledna. Včera mi bleskla hlavou myšlenka, kterou jsem si ani netroufal vyslovit. Domníval jsem se, že ji vyplaším z hlavy, ale nepodařilo se mi to. Tvrdošíjně se mi vrací zpět, vnucuje se mi. Nedala mi dnes ani spát. Jak je bláhová: dostat se nějak do Paprsku a letět s Alenou.
Kdybych žádal veřejně o přijetí do posádky, vysmáli by se mi. Vždyť Navrátil mnohokrát už hovořil o tom, že každý člen posádky musí být schopen kdykoliv převzít řízení letadla…
Když vlezu do Paprsku tajně, okradu ostatní členy posádky o svůj díl potravin, kyslíku, vody — o kus ubytovacího prostoru…
Šílený nápad — a přece se asi o to pokusím. Mám takové zlé tušení, že jinak Alenu už nikdy neuvidím.
10 února. Zítra dokončím kurs řízení helikoptéry. Alena Navrátilovi slíbila, že z počátku bude létat se mnou, abych dostal větší jistotu. Situace se nyní obrátila. Teď zase Alena na mně pozoruje, že něco před ní zamlčuji. Stále se mne ptá, co mně chybí a zda se na ni nezlobím. Škoda, že se jí nemohu svěřit. Znamenalo by to asi konec našeho přátelství…
15. února. Dnes jsem tak překvapen a tak zmaten, že se mi při psaní chvěje ruka. Co se to vlastně se mnou děje? Nepomátl jsem se trochu na rozumu? Domluvili jsme si malý výlet helikoptérou po okolí Prahy. Hned, když jsme se setkali u hangárů, poznal jsem na Aleně, že něco není v pořádku. Měla zarudlé oči, jako by plakala. Na moji starostlivou otázku odpověděla, že málo spala — prý bylo mnoho práce. Jindy je iniciátorem zábavy ona. Stále o něčem vypráví, směje se — jako by chtěla vyplnit mezeru, zaviněnou mou mlčenlivostí. Dnes mlčela ona — a já se snažil udržovat rozhovor. Nějak mi to nešlo. A tak jsme se vznášeli nad zasněženou Prahou jako dva němí. Bylo mi z toho těžko u srdce, ba styděl jsem se za svoji nespolečenskost.
Počasí nám však přálo. Obloha byla bez obláčku. Slunce vykouzlilo v zasněžené krajině nádhernou hru teplých a studených tónů. Letěli jsme nad vltavským údolím směrem k Děčínu. A mlčeli jsme oba.
„Přistaňte, prosím, na této náhorní rovince,“ ukázala konečně Alena dolů. „Malá procházka po sněhu nám neuškodí — a malé osvěžení v tiché restauraci nám dokonce prospěje,“ usmála se skoro bolestně.
Helikoptéra pod mým řízením dosedla jako do peřin (musím se tu pochválit, vždyť to bylo jediné, z čeho jsem měl zatím radost).
Octli jsme se na malé mýtince nad skalnatým břehem Labe. Naproti nám se rozkládalo město Ústí (zjistil jsem to podle mapy) a kousek pod námi stařičký středověký hrad Střekov.
Po několika krocích se Alena rozběhla a zvolala: „Že mne nedohoníte!“ Utíkal jsem za ní úmyslně pomaleji, aby měla radost. Když to zpozorovala, zastavila se — a než jsem se nadál, měla v ruce sněhovou kouli.
„Na neozbrojeného neútočím,“ řekla udýchaně. Teď teprve chápu, že tato dětská hra měla jí dát trochu odvahy do dalšího rozhovoru — a také trochu zapomenutí. A to se jí skutečně podařilo. Koulovali jsme se a smáli se jako opravdové děti.
„Teď nám bude lépe chutnat přesnídávka. Restaurace na Střekově vaří výborně,“ ukázala na starý hrad.
Klikatá cesta, okna zalévaná do olova, starobylé zdi, posypané poprachem jiskřícího sněhu — to všechno na mne silně zapůsobilo. Zdálo se mi opravdu, jako bych se s Alenou vrátil z pohádkového světa blahobytu do světa skutečných pohádek, do světa králů a princezen — a ukrutných bojů na hradbách a pod hradbami. Lepší místo pro svoji zpověď Alena zvolit nemohla.
V komnatě, která je zařízená jako jídelna, Alena opět zmlkla. Při jídle vyskočily jí z očí dvě drobné slzičky. Předstíral jsem, že to nevidím — a usilovně jsem přemýšlel, co mám teď učinit. Bylo mi, jako bych přišel do zakletého zámku a posadil se proti zakleté princezně (Alena je skutečně tak krásná, jako byly princezny na ilustracích v pohádkových knížkách).
„Co vás trápí?“ dodal jsem si přece jen odvahy k otázce.