„Nic mne netrápí,“ řekla tiše a pokusila se o úsměv. „Pohádala jsem se jen trochu s Navrátilem…“
„To se stává. Bez kázáníčka není kostelíčka, znáte přece to přísloví.“ snažil jsem se ji utěšit.
„Ale tentokrát je to vážnější. Mám obavy že Navrátil na mne navždy zanevřel…“ To mne opravdu překvapilo. Aniž čekala na další otázky, pokračovala sama:
„Včera večer po skončení směny jsem mu řekla to, o čem jsem už několik dní rozhodnuta. Že se totiž letu na neznámou planetu u Proximy neúčastním…“ Byl jsem tak ohromen, že jsem nebyl schopen slova. Ptala se mne, zda z toho mám radost — a já nesměle, ale nicméně přece jen — jsem přisvědčil. To ji trochu uklidnilo.
Teď teprve, když jsem si to pořádně v klidu promyslel, poznal jsem, jak jsem jednal sobecky. Teď teprve jsem pochopil, že Alenka se zřekla letu kvůli mně. Že ke mně cítí asi totéž co já k ní. Mohu to dopustit, abych byl příčinou zřeknutí se celého životního cíle? Mohu po ní žádat tak velkou oběť? Bojím se však, že jsem příliš sobecký a příliš zbabělý, než abych mohl jednat jinak…
6. března. Alena stále trvá na svém rozhodnutí — a já dosud nenašel v sobě tolik síly, abych ji přemluvil. Ona i já pracujeme na přípravách letu ještě s větším nadšením než dříve, abychom Navrátila aspoň nějak odškodnili, ale přesto se mi zdá, že mezi námi leží nějaký stín. Navrátil je sice ke mně stále stejně pozorný a laskavý, ba skoro ještě víc, ale já dobře cítím, že ve mně vidí příčinu Alenina ústupu. Dokonce i u Aleny pozoruji, že už není tak šťastná a veselá, jak bývala.
Stavba letadla pokročila už tak daleko, že v květnu může být přikročeno k hlavní montáži. Mnoho závodů z nejrůznějších zemí dodalo již součásti a přístroje pro vnitřní zařízení — a akademik Scheiner oznámil, že i práce na hlavní konstrukci bude za měsíc skončena. Mám obavy, že se konečné montáže v dílnách na Měsíci nebudu moci zúčastnit, Navrátil mne tam asi nepozve…
21 března. Osud se mi mstí za mé zbabělé jednání. Dostal jsem se do podivné situace. Mám být zrádcem — nebo udavačem? Netušil jsem, že mohou být na světě tak zákeřní a zlí lidé.
Včera odletěla Alena do Moskvy do atomického ústavu, kde konstruují pro Paprsek atomové reaktory. Procházel jsem se tedy večer po Praze sám. Zamířil jsem na Petřín, v úmyslu, že si prohlédnu Palác české a slovenské kultury. Když jsem vystupoval po mramorovém schodišti, vroubeném dlouhou řadou soch, všiml jsem si, že nějaký muž jde stále za mnou, jako by mne sledoval. V první okamžik jsem dostal podezření, že jsem špehován. Abych se o tom přesvědčil, zda muž jde skutečně za mnou, nečekaně jsem se obrátil a vracel se po schodech dolů. Muž stál chvíli nerozhodně, pak se rovněž otočil a pustil se za mnou.
Pod Petřínem jsem zahnul doleva, směrem k starobylé části Prahy.
Neznámý muž šel stále za mnou. To mne pochopitelně rozzlobilo. Zastavil jsem se a čekal, až mne dohoní. Již jsem otvíral ústa, že mu vynadám — on mne však předběhl.
„Jste pan Severson, není-liž pravda?“ oslovil mne.
„Proč se ptáte, když to víte stejně tak dobře jako já?“ řekl jsem nevrle. „Kdo vám nařídil, abyste mne špehoval? Snad Navrátil?“ zeptal jsem se zpříma. Muž zavrtěl hlavou.
„Ne. Rád bych se s vámi seznámil, jsme totiž nejen krajané, ale dokonce příbuzní. Jsem Olaf Dietrichson,“ začal nečekaně hovořit norsky. A jeho norština — ba i úzký obličej a světlé vlasy — skutečně nasvědčovaly tomu, že mluví pravdu. Prohlásil, že je můj prasynovec (jak komické — je starší než já) a že mne chce poprosit o pomoc, ale že by se se mnou raději poradil někde o samotě a ne zde zrovna na ulici. Zeptal se mne, zda mám chvíli čas, že by mne rád pozval na kávu do některé tiché kavárny v starobylé Malé Straně pod Hradem. Rád jsem souhlasil — a musím se přiznat, že mne toto nenadálé seznámení velmi potěšilo. Po dlouhém čase si konečně mohu pohovořit s někým rodnou norštinou — a ten někdo je dokonce můj pokrevní příbuzný.
Cestou, mi vyjmenoval všechny naše předky. Z pečlivého rodokmenu vyplynulo, že jeho babička byla moje sestra.
Prošli jsme několika klikatými uličkami, až jsme konečně ve středověkém domě s podloubím našli kavárnu, jakou si můj prasynovec přáclass="underline" málo navštěvovanou a skutečně tichou. Klenutý strop podepřený kulatými sloupy, stěny do výše člověka pokryté výdřevou, dřevěné lavice… Jaký to rozdíl oproti moderním pohostinským sálům se vším pohodlím a přepychem! Když prasynovec začal hovořit o minulosti, domníval jsem se nejprve, že podlehl vlivu prostředí. Teď však už chápu, že mne tam zavedl úmyslně…
„Jste nyní spokojen, strýčku?“ zeptal se. Nečekal však na odpověď a pokračoval.
„Obávám se, že tento svět není pro vás, že si v něm musíte připadat jako cizinec.“
Přikývl jsem, neboť takovéto pocity mne do nedávna přepadaly často.
„Teď však už začínám vaší době rozumět,“ řekl jsem rychle na omluvu, „poznal jsem už, že dnes žijí lidé daleko šťastněji než za mého mládí…“
K mému největšímu překvapení prasynovec zavrtěl hlavou.
„Nevěřte tomu. Dnešní doba vzala všechny možnosti rozvoje podnikavým lidem…“
„Tomu nevěřím,“ odporoval jsem rozhodně. „Podívejte se třeba jenom na našeho akademika Navrátila. Kdo mu bere možnosti rozvoje? Nikdo. Naopak, k tomu, aby mohl uplatnit svůj skvělý návrh na dobytí sousední sluneční soustavy, pomáhá mu dokonce Světová akademie věd — a tím téměř všichni lidé na světě.“
„To máte pravdu, strýčku. Ve vědecké práci může vyniknout, ale jen ve vědecké práci. A i tak: co z toho všeho bude mít? Jeho myšlenka se stane brzy všeobecným majetkem — a sousední soustavu neovládne on, ale všichni lidé na světě, mám-li použít vašich slov.“
Tato slova mne nesmírně udivila.
„Já vám nerozumím, Olafe,“ zvolal jsem. „Ani Amundsen přece nechtěl ovládnout severní pól…“
Prasynovce jsem však nijak nevyvedl z míry.
„To nemůžete s naprostou jistotou tvrdit. Vzpomeňte si jen na staré anglické cestovatele, kteří jako první bílí lidé vnikli do temných částí Afriky, nebo kteří objevili Austrálii a neznámé ostrovy. Nebyli oni prvními hlídkami anglické armády, která brzy potom objevená území ovládla? Stala se nová území majetkem všeho lidstva? Ne. Stala se majetkem velkého anglického impéria, které sílilo každou novou kolonií. Vidíte, každý nový objev posílil moc Anglie, a tím i moc objevitele. A bylo to tak správné. Člověk má vrozenu nejen vůli k životu, ale i vůli k moci. Touží nejen žít, ale i vládnout jiným. I dnes se rodí vyvolení silní jedinci, kteří jsou předurčeni vládnout lidem. Nemají však možnosti rozvoje a uplatnění. Jejich ušlechtilý cit je udušen vždy hned v zárodku…“
Prasynovec zmlkl, aby mi dal možnost přemýšlet o své filosofii. Musím přiznat, že jsem ji příliš nechápal. Já přece nikdy netoužil po tom, abych mohl vládnout nad jinými lidmi… Či snad nejsem vyvoleným?
Zdálo se, že Olaf četl mé myšlenky, neboť pokračovaclass="underline"
„I vy, strýčku, jste mužem šlechtického ducha. I vám, příslušníku našeho slavného rodu, je předurčeno vládnout…“
„Komu — a proč?“ zakoktal jsem v obavách, že můj příbuzný se zbláznil.
On se však usmál.
„Nebojte se, strýčku. Není to tak nerozumné, jak se vám asi na první pohled zdá. Až vás zasvětím do našeho velkého tajemství, snadno pochopíte, že mluvím zcela rozumně.“ Ztišil hlas.