„Pevně věřím, že vy, člověk naší krve, se nestanete podlým denunciantem a že to, co vám teď řeknu, nevyzradíte ani Navrátilovi, ani slečně Svozilové, s kterou, jak pozoruji, jste navázal nedávno poměr…“
„Jsme pouze přátelé,“ ohradil jsem se. „Můžete klidně hovořit. S tím, co kdy slyším, nechodím na trh…“
„Tak je to správné. Je vidět, že jsem se ve vás nezklamal,“ pochválil mne prasynovec a pokračovaclass="underline"
„Tedy: aniž kdo o tom tuší, existuje ještě na světě tajná společnost, ve které jsou sdruženi duševní aristokrati, lidé z bývalé vyšší společnosti. Jsem také jejich členem. Říkáme si Bratrstvo silné ruky. Není nás mnoho — a přece jsou mezi námi vyvolení téměř všech velkých bílých národů. Barevné nižší rasy do Bratrstva nepřijímáme. Několik našich bratří zastává dnes důležité funkce v lidské společnosti…“
„A proč je vaše společnost tajná?“ divil jsem se. „Vždyť všechny národy dnes žijí svobodně a také jedinci — jak jsem pozoroval — nejsou nijak omezováni na své svobodě…“
„Vidíte — a přece se musíme skrývat. Kdybychom se svým programem vyšli na světlo, pozavírali by nás všechny — taková je teď ta dnešní svoboda. Dříve se mohli našinci svobodně zastávat čehokoliv — a do programu si mohli veřejně dát třeba ovládnutí světa nebo válku — a nikdo jim nic neudělal. Ani nemohl, vždyť měli moc. A o navrácení této moci tajně bojujeme.“
Nevycházel jsem z překvapení.
„Nač je vám třeba moci? Vždyť každý dostane, co potřebuje, nikdo se nemusí bát o to, co bude zítra jíst, nebo zda nedostane práci…“
„Ale nikdo nesmí také říci: já vám nařizuji a vy musíte poslouchat. Nezlobte se, že vám neřeknu všechno — ještě by to bylo příliš předčasné — ale ta doba jednou přijde…“
„Co vaše Bratrstvo chce tedy učinit?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Již jsem vám to řekclass="underline" vybojovat si znova moc.“
„Jak? Se zbraní v ruce?“ zachvěl jsem se.
„Nakonec i se zbraní. V nejméně očekávanou chvíli postavíme svět do šachu. Je mezi námi dost znalců atomové energie, kteří dokáží obnovit slávu atomových zbraní…“
V universitní knihovně jsem viděl snímky z dvou strašlivých výbuchů atomových bomb v Hirošimě a v Nagasaki v Japonsku. Vzpomněl jsem si na ně — a přepadla mne hrůza.
„Snad nechcete znovu vraždit nevinné matky a děti?“ zvolal jsem rozhořčeně.
Olaf mne uchopil za ruku a bolestivě stiskl.
„Proboha, tišeji, ať nás nikdo nezaslechne,“ zasyčel mi do ucha. „Možná, že toho ani nebude zapotřebí — a vám se rozhodně nic nestane,“ snažil se mne uklidnit. „Ostatně, máte teď dosud slabé nervy — a jste příliš sentimentální. Co vám záleží na několika milionech neznámých lidí? Vždyť na světě je jich dost. Pláčete snad nad dobytčetem, které zabíjejí na jatkách?“
Udělalo se mi nevolno — a přiznám se, dostal jsem ze svého synovce strach.
„Proto jste mne vyhledával, abyste mi vyprávěl — tohle?“ vykoktal jsem nesměle. V duchu jsem již měřil vzdálenost od stolu ke dveřím, abych mohl v příhodnou chvíli uprchnout. Olaf mne však stále držel v zápěstí.
„Potřebuji od vás malou pomoc,“ řekl s ledovým klidem. Zarytě jsem mlčel, jsa rozhodnut nepromluvit až do skončení této podivné besedy.
„Jsem význačným pracovníkem výzkumného ústavu nukleárního v Oslo,“ pokračoval neúprosně strašlivý prasynovec. „Zítra nebo pozítří se přihlásím do Navrátilovy výpravy. Necpal bych se tam — pro našince je to příliš riskantní podnik — ale byl jsem pověřen důležitým úkolem. Rád bych, milovaný strýčku, kdybyste mně při plnění tohoto úkolu pomáhal. Ve dvou se to lépe táhne…“
Teď jsem už nemohl mlčet.
„Já — já — já bych vám…“ Zarazil jsem se. Chtěl jsem totiž říci, že bych mu v jeho plánech nikdy nepomáhal, ale zavčas jsem si uvědomil, že prasynovec je nebezpečný zločinec, který by se možná neštítil sáhnout ani na svého strýce. „Rád bych vám pomohl,“ řekl jsem zbaběle, „ale nemohu. Pomáhám sice při stavbě mezihvězdného letadla, ale letu se nezúčastním.“
Olaf mávl rukou.
„Zatím jste nebyl pozván. Budete-li však chtít, Navrátil vás určitě vezme s sebou, zvláště když se za vás přimluví vaše snoubenka…“
Bylo mi, jako by mi někdo vrazil nůž do prsou.
„Alena také nepoletí,“ řekl jsem zoufale. „Odřekla to kvůli mně.“
Olaf byl na mou odpověď asi připraven, neboť klidně navrhclass="underline" „Tady zas pomůže vaše slovo, vám určitě neodřekne…“ Vzpomínka na Alenu mne opět trochu povzbudila.
„Nezlobte se, Olafe, ale to, co po mně chcete, je přímo nemožné.“
Prasynovec přivřel oči a upřeně se zahleděl do mého obličeje. „Dám vám dvacet čtyři hodiny na rozmyšlenou. Zítra v tutéž dobu vás čekám opět zde. Moje žádost je prostá, nezapomeňte: Chci, abyste prostřednictvím své snoubenky doporučil moji účast ve výpravě — nebude to nic těžkého, vždyť jsme krajané a já dokonce odborník v astronautice — a za druhé, abyste byl mým společníkem na cestě k Proximě. Ani to nebude pro vás velkým oříškem. Pokud jsem se informoval, drahý strýčku, jste schopným pracovníkem Navrátilova kolektivu a akademik si vaší práce velmi váží. Určitě najde pro vás nějakou funkci i v meziplanetárním letadle. Varuji vás však před mnohomluvností. Musel bych potom zapomenout na to, že jsme blízcí příbuzní… Naše moc sahá daleko… Jo — a ještě maličkost: V případě, že odmítnete spolupráci, neručím vám za bezpečnost slečny Svozilové. Případné nehodě nezabráníte ani tím, necháte-li mne při nástupu do letadla zatknout. Nezapomeňte, že nejsem v Bratrstvu sám…“
Zvedl jsem se a obrátil se k východu. Prasynovec mne zadržel.
„Ať vám nenapadne poštvat proti mně lidi na ulici. Nevrátím-li se do půlnoci na určité místo, neručím ani za Svozilovou ani za vás… Strýčku,“ snažil se najednou obměkčit hlas. „Nezlobte se, že vám vyhrožuji — to víte, boj je boj. Buďte, proboha, ujištěn, že to s vámi myslím dobře. Poznáte to sám, až se naše plány uskuteční…“
Přes to, že jsem byl prasynovcem zdrcen, vznítila se ve mně jiskřička zvědavosti.
„Proč vlastně se pouštíte do tak — řekněme nerozumných — plánů?“ zeptal jsem se. „Proč chcete letět do druhé sluneční soustavy?“
„Vidíte, že se rozumně dohodneme,“ usmál se spokojeně Olaf. „Udělal jsem chybu, že jsem vám to neřekl hned. Tedy: nejprve několik otázek: Proč tam letí Navrátil?“
Odpověděl jsem mu, že chce probádat neznámé planety a život na nich, že zároveň chce prozkoumat přírodní zákony, které ovládají naši Galaxii — a vůbec, že chce rozšířit obzory vědy.
„Záhadná planeta X vysílá k nám signály, které jsou vlastně souvislými zprávami neznámých lidí,“ pokračoval prasynovec. „Tam také zamíří Navrátil nejdříve. Co chce dělat na této obydlené planetě?“
Ani tato otázka mne nepřivedla do rozpaků.
„Kdo by se nechtěl seznámit se svým sousedem, byť by žil i na samotě, na míle vzdálené od jeho sídla? Vědecká výprava chce poznat život a kulturu neznámých lidí a navázat s nimi přátelství…“ Dosud jsem ani netušil, co má můj prasynovec za lubem. Na vysvětlení jsem však nemusel dlouho čekat.
„Dosud vám nenapadlo, co my bychom mohli chtít na planetě X? Vždyť je to tak prosté! Trochu vám pomohu. Navštívili nás už tito neznámí lidé? Dostali se už k nám, na Zemi? Nedostali. To nasvědčuje tomu, že nemají tak vyspělou techniku jako my, že jsou za námi pozadu. Jsou tedy kulturně níž než my. Nevzdělanci také nejsou, jinak by neznali radio. A to je dobré, ba výborné. Budou to dobří pracovníci — a nebude tak těžké rozdělit je na více táborů a ovládnout…“