Teď už mi svitlo v hlavě. Proto tedy chce člen Bratrstva silné ruky navštívit sousední sluneční soustavu! Chce tam zajistit svým bratřím vládu nad neznámými lidmi. Na Zemi to zřejmě nejde tak lehce…
„Milý prasynovče,“ řekl jsem již veseleji. „Myslím, že jste dostal nadlidský úkol. Copak můžete vy sám ovládnout neznámý svět? Nezapomínejte, že budete členem početné posádky — a ta vám váš plán určitě zhatí…“
Olaf se záhadně usmáclass="underline"
„Mýlíte se. Naopak, posádka mi při plnění úkolu pomůže…“
„Tomu nevěřím,“ zvolal jsem.
„Uvidíte…“ řekl prasynovec — a tím vlastně náš rozhovor skončil. Při loučení mi ještě připomněl dnešní schůzku — a rozešli jsme se.
Dosud jsem se z prvního setkání nevzpamatoval — a za hodinu se mám s tímto hrozným příbuzným sejít znova. Ještě jsem se nerozhodl, co učiním. Na neštěstí je Alena v Moskvě. A možná je to také štěstí, kdož ví? Možná, že bych jí všechno vyzradil — a došlo by k neštěstí… Co mám učinit? Varovat Alenu i Navrátila? Ne, denunciantem nebudu — neříkám to ze strachu. Jak bych mohl udat vlastního prasynovce? Mám tedy zradit své nejlepší přátele, kteří mi vrátili život a obklopují mne láskou a přepychem? Mám mlčet, když vidím, jak chladnokrevně je připravován zločin? Nebudu spoluvinníkem? A na druhé straně: co pomůže, když svého prasynovce udám? Sám řekl, že takových, jako je on, je víc. Nepodaří-li se to jemu, pokusí se o zločin další „bratr“…
Jsem zoufalý. Za okamžik musím jít na schůzku… Kdybych raději nežil…
22. března. Dnes se mi už lépe dýchá. Rozhodl jsem se pro zlatou střední cestu. Slíbil jsem Olafovi pomoc — a také mu skutečně pomohu. Myslím, že to tak bude nejlepší. Požádám také Navrátila o místo v posádce Paprsku. Rozhodně však nepřipustím, aby se mnou letěla také Alenka. Kdo ví, zda se mi nakonec podaří překazit Olafovy plány — a co potom? Kdyby se za letu nedal přemluvit — za osm let bude k tomu příležitostí víc než dost — odhalím jeho plány před celou posádkou. Nepřipustím, aby došlo k zločinu…
29. března. Olaf byl přijat… Když jsem se to dověděl, přejel mi mráz po zádech… Alenka je opět v Praze. Trýzní mne špatné svědomí…
30. března. Včera pozdě večer mi někdo podstrčil pod dveře Olafův dopis. Upozorňuje mne na to, že v posádce jsou už jenom dvě volná místa. Je prý nejvyšší čas jednat… Zítra ráno požádám Navrátila…
1. dubna. Utěšoval jsem se, že Navrátil bude považovat moji žádost za aprílový žert a zdvořile mne odmítne. Překvapilo mne, že má slova vzal vážně a že — mne přijal. Požádá prý hned akademika Tarabkina o souhlas. Teď tedy už nemohu couvnout.
„A poletíte i bez Aleny?“ zeptal se mne Navrátil.
Začepýřil jsem se jako krocan.
Akademik se však dobrotivě usmál a řekclass="underline"
„Dobře vám rozumím. Jste děti. Tušil jsem to hned, co vězí za tím nečekaným odmítnutím. A věděl jsem také, že oba dojdete k rozumu. Ví už Alena o vašem rozhodnutí — nebo jste se dokonce domluvili?“
„Ne, ne,“ řekl jsem rychle. „Ani to, ani to. Prozatím jí, prosím, nic neříkejte. Rád půjdu s vámi i bez ní…“ Navrátil se na mne podíval překvapeně.
„Říkám to stále, že jste děti. Snad jste se nepohádali? Ale což, jen se nebojte, rozumím vám. Ubezpečuji vás, že nedopustím, aby nás Alena opustila.“ Teď teprve jsem zůstal bezradný. Jak zabráním tomu, aby se nezúčastnila tohoto dvojnásob nebezpečného letu? Co jí řeknu?
2. dubna. Alena dnes ráno přiběhla za mnou a bez ohledu na ostatní montéry v hale mne objala.
„Věděla jsem, že pochopíte… Jste statečný — můj statečný Leif.“
Málem se pode mnou podlomily nohy. Na první pohled bylo zřejmé, proč je tak rozradostněna. Navrátil jí všechno prozradil… Posadila mne na jakousi bedýnku a sama si sedla těsně proti mně. Zářila jako slunce.
„Ani nevíte, jak těžké to byly chvíle… Tolik jsem toužila po tom, abych byla mezi prvními, kteří navštíví neznámé světy v temných hlubinách vesmíru… A vás jsem ztratit nechtěla… Chvílemi jsem se na vás i zlobila, přiznám se. Obávala jsem se, že jsem příliš obětovala pro naše přátelství, že jednou — možná někdy v budoucnu — budu oběť cítit jako trpkou výčitku. Že se tato oběť postaví mezi nás jako daleko větší propast, než je obrovský prostor mezi Zemí a Proximou… Jak jsem štastná, že to všechno dopadlo takto…“
Byl jsem rovněž šťasten — i zmaten.
„Vy tedy letíte také?“ zeptal jsem se nejistě.
Zasmála se.
„No, samozřejmě, vy blázínku. Snad byste nechtěl letět sám, vy nenapravitelný sobče? Ptáte se, jako byste z toho neměl stejnou radost jako já,“ zarazila se najednou.
„Mám, jak bych neměl,“ řekl jsem neobratně. „Ale — bojím se o vás…“
Hned se jí vrátila veselá nálada.
„Co se nám dvěma může stát?“ zasmála se. „Co se může stát lidem, kteří pod vedením Navrátila jdou dobývat vesmír?“
Byl jsem odzbrojen. Připadal jsem si teď před Alenkou jako hloupý kluk. — Však ono to všechno dobře dopadne — utěšoval jsem se v duchu. Za osm let se mnohé změní. Možná i Olaf se nechá přesvědčit. Ano, určitě ho přesvědčím, vždyť je to člověk mé krve — a v našem rodě nikdy nebylo zločinců.
27. dubna. Již téměř měsíc jsem neměl deník v ruce. Přiznám se, že jsem si na něj ani nevzpomněl. Není divu, mám teď lepšího zpovědníka… Škoda, přeškoda, že to nejpalčivější tajemství Alence prozradit nemohu… To mně také připomnělo dnes můj věrný deník…
Den velkého startu se rychle blíží. Prvního máje odletíme s Alenou a s celou posádkou na Měsíc, abychom pomohli při konečné montáži. Píší o nás teď všechny noviny na světě — a v televisi je naše výprava denně na programu. Chotěnkov nám asi závidí. Akademie neschválila jeho účast na výpravě. Musí zůstat na Zemi, aby v případě nějaké nehody řídil záchranné práce.
Teď právě mi telefonovala Alenka, že Navrátil určil den startu na čtvrtek 15. května. V ten den prý Měsíc, Země i ostatní planety budou v nejpříhodnějším postavení — s ohledem na gravitační síly…
14. května. Letadlo je již několik dní dokončeno a vyzkoušeno. Včera bylo za přítomnosti presidenta akademie pokřtěno. Dostalo jméno, které mu už dávno navrhl Navráticlass="underline" Paprsek. Však také poletí téměř stejnou rychlostí…
Olaf o svém plánu již se mnou nehovoří…
15 května. Za dvě hodiny startujeme …
20. POZDRAVUJTE OBYVATELE PLANETY X!
V kopuli hlavní věže nádherného paláce, ve kterém bydlí Zajcev s rodinou, je umístěna observatoř. Večer co večer — i za špatného počasí, kdy je obloha zahalena závojem mlhy nebo mračen — scházejí se zde mladí členové astronomických kroužků.
Dnes, v předvečer odvážného letu do vesmíru, je observatoř zaplněna do posledního místečka. Starší pionýři zaostřují dalekohledy na vycházející Měsíc — a ostatní děti trpělivě čekají, až na ně přijde řada.