Míťa Zajcev je obklopen hloučkem chlapců a děvčat a se zápalem vypráví o hrdinech letu, s kterými se osobně zná: o příteli Seversonovi, o Naděždě Molodinové, dispečerce v tatínkově atomové elektrárně, a o Aleně Svozilové, s kterou se jednou procházel po parku kultury a oddechu.
„Všichni tři mně před odletem na Měsíc slíbili, že mi z planety X pošlou pozdrav.“ chlubil se. „To se jim to poletí, když jim tatínek vymyslil tak úžasný atomový pohon! Tatínek chtěl letět s Paprskem také, ale maminka říkala, že ho napustí, tak tatínek zase říkal, že tedy ne, ale že potom musí poslat Naděždu — a že bez ní se mu bude v elektrárně špatně ohánět…“
Na okuláry dalekohledů přitiskly své zvědavé oči první dvě malé pionýrky. Rozhovor ztichl. Pozorování vesmíru je přece vážná práce — potřebuje naprostý klid…
Širokým otvorem v kopuli profoukává májový větřík. Ze zahrad a sadů přináší sem vůni rozkvetlého jara.
Míťa chvíli sleduje reflexy na širokém tubusu zrcadlového dalekohledu — a pak pozvedá zrak k hvězdné obloze.
„Jaká to musí být krása — letět kolem zářících hvězd a prohlížet si je zblízka,“ myslí si. „Škoda, že jsem teprve chlapec a ne dospělý muž jako Severson. To by mne maminka určitě pustila. Klidně by mne mohla pustit i teď, určitě bych se nebál! To by mně kluci ve škole záviděli…“
Míťovi se tato představa začíná líbit. Okrouhlá místnost observatoře se mu pojednou mění v kabinu mezihvězdného letadla a právě on se ujímá jeho řízení. Rychle otáčí volantem a přehazuje páky. Hvězdy na obloze se rychle přibližují — a než bys napočítal do pěti, mění se v oslnivá slunce. Vždyť na křídlech fantasie se letí daleko rychleji než v Paprsku! Uprostřed oblohy září veliké červené slunce Proxima. Kolem něho obíhá několik planet. Hle — na jedné planetě blikají světla. Jsou to zřejmě znamení, která nám dávají obyvatelé neznámého světa. Ano — jsou to telegrafické značky:
. — . /. —. /. — / —. /. / — /. — // —. –
Planeta X! Jsme tedy u cíle! Nedaleko velikého krásného města se rozsvěcují reflektory a ozařují letiště. Paprsek přistává. Hudba hraje veselý pochod a tisíce lidí na letišti volají radostně: Hurrrá! Ať žijí obyvatelé Země! Vítáme vás!
Míťa vystupuje z letadla jako první. Davem zašumí údiv. Třináctiletý chlapec se neohroženě pustil do vesmíru — šeptají mnozí. Pionýrky přinášejí veliké kytice a chlapci zase velké modely letadel a lodi. Rozjásaní lidé odnášejí slavné cestovatele na ramenou do hlavního sálu akademie planety X. — Nejprve malé občerstvení — říká akademik, hodně podobný Tarabkinovi. — Na naší planetě nemusí chlapci jíst polévku, příteli Zajceve. Můžete začít hned zákuskem… Pozor, právě přichází president akademie… Míťa se podívá ke dveřím — a co nevidí: president je stejně mladý chlapec jako on sám. — Dobře, že vás vzali s sebou, příteli Zajceve — říká president. U nás jsou chlapci na nejvyšších místech. Takhle se alespoň lépe dohovoříme…
— Musíme se brzy vrátit, čeká nás ještě moc práce — upozorňuje Míťa a rychle zakončuje besedu. Nastává dojemné loučení. Obyvatelé planety přinášejí tolik darů, že je musí do Paprsku nakládat pět silných jeřábů. Za chvíli je letadlo opět doma. Míťu vítá na letišti celá škola. Všichni se zatajeným dechem naslouchají jeho vyprávění. „Poslouchejte dobře,“ říká soudružka učitelka — „budete o tom psát slohový úkol…“
„Ty se nechceš podívat na Měsíc?“ vytrhl Míťu ze snění jeden z pionýrů. „Ti malí šli už domů, můžeš se dívat i pět minut…“
Teprve pohled na Měsíc vrátil Míťu skutečnosti. Bloudil očima po ostře osvětlených kráterech, až se zastavil u malinkého světélka, které blikalo v neozářené části Měsíce. Tam asi čeká Severson na start Paprsku…
Jak smutno je člověku u srdce… Slíbili sice, že mi z planety X pošlou pozdrav, ale co z toho, když tam nemohu letět s nimi…
Severson sedí v hlavní hale letiště a čeká na znamení k nástupu. Navrátil, Molodinová, Scheiner i Alena jsou již v Paprsku, kde řídí poslední přípravné práce ke startu.
Ramena jeřábů jako ocelové ruce vkládají do nitra kolosu velké bedny, vyplněné nejrůznějšími přístroji, náhradními součástkami strojů a kasetami s filmy. V jedné z beden je uložena i helikoptéra, určená pro průzkum neznámé planety.
Slunce se pomalu blíží k obzoru. Krátery, které vroubí letiště, vrhají už dlouhé, temné stíny po celé startovací ploše.
Severson je tak zaujat pohledem z okna, že si ani nevšiml Cahéna, který si sedl přímo proti němu a kreslí si něco do náčrtníku.
Půlměsíc Země nahlíží přes ostré vrcholky skal do údolí a svým namodrale bílým svitem se snaží nahradit záři odcházejícího Slunce. V tomto podivném osvětlení působí mohutné letadlo téměř strašidelně. Svými tvary připomíná obra, který s hlavou hrdě vztyčenou k hvězdné obloze čeká na okamžik, kdy se opře o konstrukci, svírající jeho tělo, odrazí se a skočí přímo do nekonečného vesmíru. Jak nepatrnými jsou proti němu lidé ve skafandrech, kteří obsluhují jeřáby! Jak malá se nyní zdá i celá Země!
Vždyť v Paprsku má naše zeměkoule svého velkého konkurenta — myslí si Severson. Stejně jako ona poletí osamocen temným prostorem, stejně jako ona musí být životním prostorem a ochráncem lidí. Člověk, který se prochází večer za městem, ani netuší, že společně se zeměkoulí uhání i on třicetikilometrovou rychlostí za vteřinu kolem Slunce — a desetkrát větší rychlostí kolem naší Galaxie. Vůbec mu možná nepřijde na mysl, že vzdušný obal kolem Země ho chrání před ničivými účinky Roentgenových, ultrafialových a kosmických paprsků, že pevnou půdu pod nohama mu umožňuje zemská gravitace, že samotný vzduch a voda jsou vymožeností, která v mezihvězdném prostoru není. Jak důmyslně musel být Paprsek postaven, aby čtrnáctičlenné posádce poskytl stejné podmínky k životu, jaké jí dávala rodná Země!
V několika oknech válcovitého trupu se objevilo světlo. Severson se zachvěl. Teď teprve si plně uvědomil vážnost situace. Vždyť kovový dům, stojící před jeho zraky, bude po mnoho let jeho jediným světem. Za několik hodin se ztratí z dohledu milá tvář Země a on se s Alenou i s přáteli octne uprostřed nekonečné temné noci. Stačí malá chybička v propočtech — a všichni se zřítí do propasti, odkud není návratu… Po prvé v životě pocítil statečný syn severu opravdový strach…
Cahén, který nespouštěl se svého společníka oči, vstal z křesla a lehce mu položil ruku na rameno.
„Poznáváte se?“ zeplal se, když mu ukázal náčrtník s karikaturou. „Čelo jsem vám nakreslil poněkud hranatější, nepatrně jsem vám zvedl nos a také rty jsem vám kapánek zvětšil. Jinak jsem se — doufám — věrně držel skutečnosti,“ usmál se.
Severson se chvíli mlčky díval na kresbu. Pak zvedl hlavu a pohlédl Cahénovi do očí.
„Ani jsem netušil, že vám tu sedím modelem,“ pokoušel se rovněž o úsměv.
„Kreslení mne uklidňuje. Zaujme celou moji pozornost, takže mi nezbude čas na přílišné vzrušení… Až poletíme, tak to bude docela jiné. Budeme mít tolik práce, že brzy zapomeneme na stesk po domově…“
Severson se podíval na Cahéna vděčně. Dobře pochopil, že touto nevtíravou formou mu chce dodat odvahy…