Když byla naložena poslední bedna, velké kovové dveře kolosu se zavřely a na jeho vrcholku zazářilo červené světlo. Členové posádky čekali na toto znamení již ve skafandrech. Rychle se ještě jednou objali se všemi, kteří se s nimi přišli rozloučit, připevnili si kukly a pospíchali k letadlu.
Na schůdcích k hlavnímu vchodu se Severson střetl se svým prasynovcem.
„Nuže — vzhůru k nebesům, drahý strýčku,“ řekl vesele Olaf a vzal svého příbuzného pod paždí. „Velmi mne mrzí, že vás Navrátil nepřidělil ke mně do elektrárny. Mohlo se nám veseleji pracovat. Takhle se uvidíme málokdy…“
„Jaká škoda, milý prasynovče,“ poznamenal ironicky Severson, a aniž se ohlédl, vystupoval hlavní chodbou do řídicí kabiny, kde ho čekala Alena.
V kabině se živě hovořilo.
„Spojte mne, prosím, se všemi pracovnami, rád bych se přesvědčil, zda je všechno v pořádku,“ požádal Navrátil Madarásze, který seděl v pohodlném křesle u řízení letadla.
Na řadě obrazovek se postupně objevovaly tváře všech členů posádky, kteří již zaujali v Paprsku svá předem určená místa.
„Nebude na škodu, když si zopakujeme obsazení první směny: Tedy — kapitánem bude Molodinová, hlavním pilotem Madarász, hlavním pozorovatelem Cahén, u kontroly pohonu Scheiner. Spojení se Zemí bude udržovat McHardy. Nezapomeňte, že po šesti hodinách je mají vystřídat Čan-su, Wroclawski, Gruber, Fratev a Watson. Pokud neopustíme naši sluneční soustavu, je třeba, aby byli ve střehu všichni…“
Navrátil se podíval na hodinky.
„Za čtyřicet pět minut startujeme. To máme ještě dosti času, abychom si mohli v klidu přezkoušet všechny přístroje. Dvakrát měř, jednou řež, říká naše staré přísloví,“ usmál se. „My tři máme zatím volno,“ obrátil se k Aleně a Seversonovi. „Prohlédněme si zatím celé letadlo, zda jsme na něco nezapomněli. Za hodinu bychom už pozdě honili bycha…“
Hlavní chodbou sestoupili do vědeckých pracoven, umístěných ve velké kouli — v hlavě kolosu. V observatoři zastihli akademika Watsona v plné práci. Zkoušel právě, jak fungují radioteleskopy a zda se s nimi dá dobře manipulovat. Když spatřil příchozí, vstal a vyšel jim vstříc.
„Nu — dodržel jsem slovo?“ zeptal se bez dlouhých úvodů. „Přiznejte se, soudruhu Navrátile — že jste do poslední chvíle nevěřil, že poletím s vámi?“
„Abych pravdu řekl — nevěřil,“ usmál se Navrátil. „Věděl jsem, že umíte hájit svůj názor důsledně — ale že ve svém sporu půjdete tak daleko…“
„…to mě ani ve snu nenapadlo, není-liž pravda?“ skočil mu Watson do řeči. „Mýlíte se. Alespoň v tomto případě se určitě mýlíte. Mně nikdy nešlo — ani teď nejde — o nějaký spor. Prostě hájím to, o čem jsem skálopevně přesvědčen. Zatím jste vyvrátil mé názory jenom v jednom — dokázal jste mi, že raketa snese poloviční rychlost světla. Budiž — přiznávám svůj omyl. Jsem však zvědav, jak tuto rychlost budeme snášet my — lidé, a ještě více mne zajímá, jaké tvory najdeme na planetě X. Obávám se, že budeme zklamáni oba. Kromě toho nás ovšem čekají mnohá překvapení, o kterých ani nesníme…“
„To je risiko každé vědecké práce,“ pokrčil Navrátil rameny.
„Obávám se, že příliš velké risiko. Cožpak nám nestačí skvělé výsledky, kterých už věda dosáhla? Ovládli jsme atomovou energii, prodloužili jsme lidský život na 150 let, naučili jsme se předpovídat a zneškodňovat živelní pohromy, uměle vyrábět potraviny a měnit prvky, vypěstovávat nové druhy zvířat… Pronikli jsme do hlubin moře a do vesmíru. Zanedlouho ovládneme i počasí. Copak to všechno nestačí k tomu, abychom žili na Zemi spokojeně a v blahobytu? Co chcete víc?“
„Proniknout hlouběji do vesmíru a odhalit konečně tajemství vzniku sluncí a galaxií, poznat další zákony hmoty a energie. Chci se naučit ovládat nejen povrch Země, ale celou zeměkouli, abych ji mohl v kritický okamžik přestěhovat do výhodnějšího místa ve vesmíru…“
Watson se shovívavě usmál.
„Nu dobrá, uvidíme… Zatím jsme na jedné lodi, a spojuje nás stejný osud. Doufám, že vás to nemrzí…“
„Proč by mne to mělo mrzet?“ divil se Navrátil. „Naopak, vážím si vás a přes rozdílnost našich názorů jsem pevně přesvědčen, že jdeme stále stejnou cestou…“
Navrátil s Alenou a Seversonem se rozloučili a pokračovali v prohlídce Paprsku. Pozdravili se s pracovníky v radiolokační stanici, u televisního vysílače, u gravimetrů a astrotelevisorů.
Prohlédli si kabinu kapitána a sestoupili do hlavního trupu letadla. Horní dvě poschodí byla rozdělena na malé místnosti, sloužící jako ložnice. Účelné uspořádání potřebného nábytku prozrazovalo, že se tu počítalo s každým centimetrem. Stěny i jednotlivé předměty byly obloženy měkkou pěnovitou hmotou, aby bylo zabráněno zbytečným úrazům při nepředvídaných pohybech letadla.
Nižší poschodí bylo proměněno v prostorný sál s půdorysem v podobě mezikruží. Televisory, knihovna a květinová výzdoba prozrazovaly, že v těchto místech budou členové posádky trávit po službě svůj volný čas.
Pod klubovní místností byly umístěny kuchyně a chemické laboratoře. Za několik dnů se tu ujme velení Alena…
Další prostory letadla již tolik Seversona nezajímaly. Věděl sice, čemu budou sloužit — že jsou to zásobárny kyslíku, které budou zajišťovat jeho plynulý koloběh a obnovu, a zásobárny pohonné hmoty — ale vcelku bylo v těchto místech příliš mnoho přístrojů, kterým nerozuměl a kterých se téměř bál. Zato atomovou elektrárnu si zamiloval již při montáži. Vždyť na ní spolupracoval a je tedy také jeho dílem. Přítomnost prasynovce Ditrichsona mu však krátkou návštěvu elektrárny pořádně znepříjemnila. Zdálo se mu, že za každým ochotným slovem zákeřného Olafa slyší hadí zasyčení. Oddechl si, když prohlídka letadla skončila a octl se opět v řídicí kabině.
Zde se zatím hodně změnilo. Molodinová, Cahén i Scheiner seděli již společně s Madarászem na svých místech.
„Připoutejte se, za šest minut startujeme,“ upozornila Molodinová, aniž odvrátila zrak od kontrolních přístrojů.
Severson si sedl do křesla vedle Aleny a pomalu přitahoval zajišťovací pásy. Ruka mu pojednou zavadila o nějakou kuličku, kterou měl zastrčenu v kapse.
„Co to může být — vždyť jsem si nic do kapsy nedával,“ blesklo mu pojednou hlavou. Sáhl dovnitř a vytáhl záhadný předmět na světlo. Byl to do kuličky smotaný papír.
Podíval se tázavě na Alenu. Ta však měla právě hlavu odvrácenu opačným směrem, takže objev nezpozorovala. Rozbalil tedy papír a ke svému velkému překvapení četclass="underline"
„Bratrstvo silné ruky je proti vaší účasti na letu. Varují vás. Raději se vraťte!“
Severson rychle zastrčil dopis opět do kapsy. Byl nejvyšší čas, neboť Alena za okamžik otočila hlavu a tiše se zeptala:
„Máte radost, že cestujeme spolu?“
„Mám — velkou,“ přikývl Severson a usmál se. Sám však cítil, že jeho slova nezněla dost přesvědčivě. Proto hned dodaclass="underline"
„Ani nevíte, jak jsem rád, ze jsme se nemusili rozloučit. Bál bych se o vás…
„Přejeme vám hodně zdaru na vaší cestě a opravdu štastný návrat,“ ozvalo se v reproduktoru. „Přijměte pozdrav od celého lidstva — a pozdravujte naším jménem vzdálené sousedy na planetě X!“
Na pokyn Molodinové stáhl Madarász jednu z pák.
Lehké chvění prozradilo, že raketový pohon se už rozezpíval.
„Start!“
Severson se zabořil do měkkých podušek.