„Kdo mi dal dopis do kapsy?“ přemýšlel. „Olaf to určitě nebyl, vždyť mi ani mrknutím nenaznačil, že mne vidí nerad v letadle. Sám mne přece požádal o to, abych letěl s ním. Či snad má kromě mne v Paprsku ještě jednoho společníka? Kdo by to mohl být? Jedině… Watson. Ano určitě je to Watson. Proto tedy letí s námi! Proto ten překvapivý obrat v poměru k Navrátilovi! Že mě to nenapadlo hned…“
Skryt za opěradlem křesla, povytáhl dopis z kapsy a znova do něho nahlédl.
„Ano — je to Watson — není o tom nejmenších pochyb. Olaf by mi psal norsky — a tento dopis je napsán v angličtině…
21. NAPŘÍČ SLUNEČNÍ SOUSTAVOU
Pohled z okna atomové elektrárny v Paprsku se rychle měnil. Země, která po celý čas nehybně stála nad obzorem měsíční krajiny, schovala se již za vrcholky hor. Jednotlivé útesy nepozorovaně splynuly v okrouhlá pohoří, až se nakonec proměnily v pravidelné krátery, jak je známe ze snímků Měsíce.
Ditrichson byl plně zaměstnán kontrolními přístroji. Přesto však se neubránil tomu, aby občas nepohlédl k oknu, za jehož speciálním sklem se odehrával tak úchvatný výjev. Měsíční krajina se zaoblila, zdrobněla a proměnila se v kouli… Na jejím spodním okraji se znovu objevila modrozelená tvář Země. Zdálo se, že zůstává stále stejně velká, zatím co Měsíc se vůčihledě zmenšoval.
Po několika hodinách letu se jejich velikost vyrovnala. Po hvězdné obloze pluly dvě různobarevné koule — a na druhé straně temné oblohy zářilo Slunce s oslňující paprskovitou koronou.
Jak prázdný — jak děsivě prázdný je meziplanetární prostor!..
Ditrichson se při pohledu na vzdalující se rodnou planetu zachvěl. Nikdy sice nepocítil sžíravou touhu po domově a láska k vlasti byla pro něho neznámým pojmem — prázdným slovem. Ale teď, teď mu srdce sevřela podivná tíseň. Země s malebnými jitry a večery, s nádhernou přírodou a s životem, jehož zákony člověk ovládl a podřídil své vůli — ta Země teď ustupuje do temné noci… I Slunce se nakonec promění v malou hvězdičku, která se ztratí mezi miliony ostatních… Život či smrt, vítězství nebo prohra — vše teď závisí jenom na spolehlivosti přísně uzavřeného světa, který si vytvořili lidé a který teď ženou vesmírem. Stačí, aby selhalo jediné kolečko v důmyslně sestrojeném koloběhu hmoty — a odvážní letci zemřou hlady či žízní — nebo se udusí. A co čeká tyto letce na dlouhé, osm let trvající cestě? Až Paprsek opustí sluneční soustavu a utichnou rakety, nastane temná noc, ve které budou číhat zákeřná překvapení. Co víme o mezihvězdném prostoru? Celkem nic! Můžeme s jistotou říci, že se v něm nenalézají tělesa, podobná Měsíci? Že v něm neplují mraky plynu, který by pro rychle letící letadlo znamenal jistou smrt v ohni?
Ditrichson si při této myšlence vzpomněl na osud Scheinerovy pokusné rakety. Nebyla příčina jejího náhlého zmlknutí stejná? Po zádech mu přeběhl mráz. Hlodavý pocit strachu na prsou se snažil překonat myšlenkou na cíl cesty. Vžíval se do situace, kdy uděluje rozkazy milionům neznámých lidi, kdy hrdě oznamuje Bratrstvu silné ruky, že je neomezeným vládcem planety X. I do těchto růžových představ se mu vtíraly chmurné pochybnosti. Což jestli lidé na planetě posádku letadla postřílí dříve, než bude moci navázat bližší styk? Stejné tak mohou neznámí tvorové zabíjet smrtícími paprsky nebo jinými záhadnými zbraněmi, proti kterým neznáme dosud obranu…
Do místnosti vstoupil Severson. Ditrichson sebou trhl, jako by ho někdo píchl dýkou do zad.
Další nebezpečí — blesklo mu hlavou. — Může mě udat těsně před přistáním na planetě…
„Zřejmě jsem vás vytrhl z plodných myšlenek,“ usmál se Severson. Muži u kontrolních přístrojů neušel nádech ironie v hlase příchozího.
„Máte pravdu, drahý strýčku,“ nutil se Ditrichson do přívětivého tónu. „Přemýšlel jsem právě o naší atomové elektrárně. Uznáte sám, že je to důmyslné dílo. Nahrazuje nám slunce, pomáhá nám obnovovat vzduch a vyrábět uměle suroviny, dává nám sílu k šílenému letu…“
„V tom mátě pravdu, Olafe. Pořád mi nešlo na rozum, jak je možné téže hmoty použít několikrát za sebou a měnit si prvky jako při dětské hře. Náš profesor chemie si s oblibou dělával legraci z alchymistů — a jeho vlastní vnuk dnes dokáže vyrobit nejen zlato z rtuti, ale i kámen mudrců nebo živou vodu. Ale proto jsem za vámi nepřišel, Olafe.“
Severson sáhl do kapsy a vylovil z ní pečlivě složený papírek.
„Přečtěte si to, prosím,“ řekl pomalu a zabodl se očima do synovcova obličeje.
Ditrichsonova tvář se však ani nepohnula. Rozbalil dopis a přelétl řádky očima.
„Kdo vám dal tento dopis?“ zeptal se klidně. „Nevím o něm. Také žádný z členů Bratrstva mi nic podobného neříkal. Ještě štěstí, že jste neuposlechl. Dopis je podvržen. Kdy jste ho dostal?“
„To nevím,“ řekl ulehčeně Severson. „Našel jsem ho v kapse několik vteřin před startem, kdy už na uposlechnutí nebyl čas.“
„Děkujte šťastné náhodě — a dopis raději zničte…“ A než se Severson nadál, Olaf roztrhl dopis na dva kusy a ty opět trhal na mále kousíčky.
„Neblázněte, Olafe, proč to děláte?“ zvolal Severson a uchopil svého synovce za ruku. „Jak teď zjistíme pisatele?“
„Pisatele?“ zasmál se Ditrichson. „Ten se tu s námi o místo v Paprsku určitě nedělí. Musel bych přece o něm vědět. Ujišťuji vás, že pisatel podvrženého dopisu sedí někde na Měsíci nebo na Zemi. Mám tu čest jako jediný z celé posádky zastupovat naše slavné Bratrstvo,“ řekl polo vážně, polo s humorem.
Severson pokrčil rameny a podíval se na hodinky.
„Jak chcete… Za hodinu je střídání směn. Víte o tom, že mi Navrátil svěřil významnou a čestnou funkci? Stanu se hlasatelem naší televisní vysílačky…“
Míťa Zajcev vystoupil z vrtulníku, zamával pilotovi na pozdrav — a již utíkal po schodech Tarabkinova biologického ústavu. Pod paží držel velkou krabici, zabalenou do hedvábného průhledného papíru. Ve výtahu netrpělivě přešlapával — zdálo se mu, že dnes jede příliš pomalu. Sotva výtah zastavil, vyběhl chlapec na chodbu a postavil se k velkým bílým dveřím.
Chvíli váhal. Konečně se rozhodl a nesměle zaklepal. Na vyzvání vstoupil do světlého prostorného sálu, na jehož okraji stálo několik lékařských přístrojů.
„Buď zdráv, Míťo!“ uvítala chlapce Nataša Orlová a odložila snímky spaciokardiografu, které si právě prohlížela. „Již dlouho jsi u nás nebyl. Soudruh Tarabkin se již domníval, že se na nás zlobíš.“
„Měl jsem moc práce, soudružko,“ omlouval se chlapec.
„Přiznej se, že jsi spíše proseděl všechen volný čas u televisoru,“ smála se Nataša. „Nemysli si, že jsme jiní. Věř tomu, že reportáže z Paprsku nas zajímají stejně jako tebe. Severson je přece stejně náš jako tvůj,“ žertovala. Její zrak padl na krabici. Když to Míťa zpozoroval, začervenal se.
„Nesu vám dárek — sám jsem ho vyrobil,“ dodal rychle.
„Dárek? A proč? Pokud vím, nikdo z nás tu nemá ani svátek ani narozeniny…“
Míťa podal krabici Nataše a usmál se.
„Rád bych, kdybyste to otevřeli společně se soudruhem Tarabkinem. Patří totiž také jemu.“
Nataša pohladila chlapce po světlých vlasech.
„Pojďme ho tedy navštívit. Nemá zrovna žádnou naléhavou práci.“