Akademik Tarabkin měl z Míťovy návštěvy velkou radost. Vylaďoval právě televisor, aby mohl sledovat reportáž z Paprsku. Měla začít za několik minut.
„Dárek? Podívejme se! A sám vyrobil? Nu, tak se na to podíváme.“ Společně s Natašou začal odstraňovat obal. Zdálo se mu, že se najednou vrátil do dětství a v radostném očekávání rozbaluje novoroční dárek.
Nataše odklopila víko krabice a vědci se zvědavě podívali dovnitř.
„Výborně, výborně, statečný konstruktére!“ zvolal Tarabkin, a rychle vytáhl z krabice model mezihvězdného letadla Paprsku. Zvedl jej do výše a popošel s ním několik kroků.
„A létá také?“ zeptal se se strojenou vážností.
„Samozřejmě,“ řekl hrdě chlapec. „Všechny moje modely létají. Co by to bylo za letadlo, kdyby neletělo? Aby se vám Paprsek nerozbil, až ho vystřelíte do vzduchu, přidělal jsem mu padáček, který se nahoře otevře. Při letu nahoru je ukrytý uvnitř,“ vysvětloval Míťa a odklopil část trupu. Padáček vyskočil a zatřepetal se na pružině stejně jako hlava čerta u známé hračky.
Tarabkin si pohladil vousy.
„Určitě si Paprsek vyzkoušíme — hned zítra. A pak ti ho zase vrátíme. Umíš s ním lépe zacházet než my…“
„Dělal jsem ho pro vás, zpátky ho nevezmu,“ ohradil se chlapec.
„Nuž dobrá. Tak ti za něj pěkně děkujeme. Bude nám připomínat našeho milého Seversona. Kdoví, co teď právě dělá. Kterým okem se dívá na nás — na Zemi.“ Akademik přejel lehce rukou po modelu.
„Zdravíme vás z Paprsku,“ ozval se pojednou Seversonův hlas. Bylo to tak nečekané, že se všichni polekaně otočili k televisoru. S obrazovky se na ně usmívala Seversonova tvář. Byl trochu pobledlý, na širokém čele mu vystupovala žíla v podobě písmene Y. Zřejmě měl trému, která postihuje všechny začátečníky. Uvědomoval si jistě, že se teď na něho dívají miliony oči po celém světě.
„Nejprve několik záběrů z našeho života.“
Obraz na obrazovce se změnil. Objevila se řídicí kabina. V křeslech u řízení seděli Cahén, hlavní pilot, a Navrátil, kapitán letadla v této směně.
„Omluvte je, že se nemohou zúčastnit naší reportáže,“ pokračoval Severson. „Jsou plně zaměstnáni řízením letadla. Zanedlouho vplujeme do pásma planetek — a tu je třeba největší obezřetnosti. Abychom se vyhnuli možné srážce s některým tělesem, poletíme přes pásmo velkým obloukem ve směru letu planetek. Všechny se totiž otáčejí kolem Slunce stejnym směrem.
Jak jsem se sám přesvědčil, řízení letadla v meziplanetárním prostoru není jednoduchá věc. Do slova a do písmene se tu nemůžeme opírat o nic jiného než o reaktivní sílu. Představte si, že se rozjedete v autě po velkém zamrzlém jezeře. Když dosáhnete vysoké rychlosti, někdo zvolá: Pozor, překážka, zahni doleva! Otočíte tedy volantem doleva, ale auto pojede po hladkém ledu stále stejným směrem. Aby mohlo opravdu vybočit z přímé dráhy, bylo by třeba vystřelit raketu s pravé strany vozu. Tento příklad ovšem velmi pokulhává, protože auto jede v jedné rovině, zatím co letadlo se pohybuje v prostoru.
Značně složitá je také orientace. V těchto místech se nedá určit, kde je nahoře a kde dole. Jedinými pevnými body jsou souhvězdí, naše Slunce a planety. Pro ty, kteří již letěli na Měsíc, nevyprávím teď nic nového. Připomínám to jen naší mládeži, která cestuje po vesmíru zatím jenom v učebnicích a v románech…
Dost úvah. Pokračujeme v prohlídce Paprsku.“
Na obrazovce televisoru se objevila Molodinová a Čan-su. Pozorně studovali mapu sluneční soustavy s vyznačenou drahou letadla a na přístrojích kontrolovali, zda letí správně.
Na služebním televisoru zablikalo červené světlo. Z obrazovky se díval do kabiny McHardy.
„Pozor, ve směru letu, nedaleko Aldebarana, objevili jsme planetku. Rozměry — 26 km, vzdálenost asi 20 000 km.“
Molodinová i Čan-su přiskočili rychle k oknu. Aldebaran jasně zářil ze souhvězdí Býka — a kolem něho klidně svítily drobnější hvězdičky. Po letící planetce ani potuchy. Zatím ji spatřily pouze slídivé oči astroradiolokátoru.
Za několik okamžiků se však jedna z hvězd natolik zvětšila, že zastínila i Aldebarana. Pomalu se sunula vpravo — a rostla.
Diváci v Tarabkinově pracovně zatajili dech. Míťa se zvedl z křesla a Nataše stiskl ruku.
Hvězda se nepozorovaně změnila v planetku vejčitého tvaru. Vejce, ozářené Sluncem, se otáčelo kolem své příčné osy, asi tak, jako bychom je položili na stůl a uvedli do rotace. Zde se však otáčelo značně pomaleji. Podle toho, kterou stranou se otočilo k Slunci, měnila se i intensita jeho osvětlení…
Paprsek mine planetku zřejmě po levé straně, neboť zvětšující se těleso ustupuje vpravo. Již je tak blízko, že hrbolky na jeho povrchů jsou viditelné pouhýma očima.
Pojednou začalo těleso růst značně rychleji — a jediným skokem uniklo ze zorného pole.
Scéna na obrazovce se měnila. Z hvězdné oblohy vystoupila opět tvář hlasatele.
„Je po nebezpečí — planetka je za námi,“ řekl ulehčeně.
Také diváci si oddychli a pohodlněji se usadili v křeslech.
Právě mi akademik Navrátil oznámil, že tato nově objevená planetka byla na jeho návrh pokřtěna — jménem — Severson.“ Dodal rozpačitě hlasatel…
„Hurá!“ vyskočil Míťa a zatleskal. Radostnému dojetí se neubránil ani Tarabkin…
Severson i Alena mají volno. Krátké chvíle odpočinku tráví v klubovní místnosti. Sedí u okna pod zakrslou borovicí, která vyrůstá z uzavřeného kořenáče. Tato rostlina nikdy nepoznala Zemi. Vypěstovaly ji pečlivé ruce zahradníků ve sklenících na Měsíci, aby si již od malička zvykla na nové prostředí. V dětství se přizpůsobila zmenšené tíži a v meziplanetárních letadlech se naučila růst i bez tíže. Sotva pocítila uvolnění z pout geocentrismu, zkroutila své haluze do tak podivných tvarů, že by jí záviděly i uměle pěstované borovice japonské. K zářivkám přilnula stejnou láskou, jako její sestry na Zemi ke Slunci. Možná je od Slunce ani nerozezná — kdo zná myšlení borovic? I přes její poměrně vysoké stáří má kůru stále hladkou, poněvadž dávno ví, že v těchto podmínkách se musí šetřit vodou. Kapičky vody, které si na ni sedají ze vzdušné páry, nezůstávají na jejích větvích jako světélkující rosa. Okamžitě se rozplynou po celém povrchu, takže se ti zdá, že celou borovici právě někdo namočil do vody.
Severson si prohlíží zajímavý stromek — a vzpomíná. Lehce uhodneme, kam jeho vzpomínky zalétají. Uhodla to i Alena.
„Borovice vám připomněla domov, rodné Norsko, viďte?“ přerušila zadumané mlčení.
Muž přikývl.
„Jsme na tom stejně. Také já jsem teď v myšlenkách často doma. To víte — pokud je člověk někde na Zemi, byť by to i nebylo přímo v rodném kraji, neteskní tolik, protože ví, že se může kdykoliv v kratičké době vrátit. Ale tady… Tak si kolikrát myslím, že každá krása potřebuje odstup, že vlastně teprve z dálky jsou věci krásné. Vzpomeňte si třeba na starý hrad Střekov, kde jsme tenkrát svačili. V době, kdy byl postaven, nikdo z lidí v něm žádnou krásu neviděl. Byl symbolem vlády a za války obrannou baštou proti nepříteli. Přešly věky — a dnes se nám zdá romantickým. Nebo oheň. Zkuste strčit do něho ruku. Spálíte se. A z dálky je tak malebný. Vidíte — a tak je to i s domovem. Pokud v něm žiji, zdá se mi všední. Často vidím jenom jeho nedostatky. A když je člověk od něho daleko… Vzpomínám si na jednu krásnou báseň, kterou jsem se naučila ještě ve škole. Nebudete se jistě zlobit, kdvž vám z ní přednesu alespoň úryvek.