Zmlkla. Marně se bránila dojetí. Otočila se k oknu, aby jí nebylo vidět do tváře. Zvlhlýma očima se zadívala na Zemi, která se již změnila v jasně zářící hvězdu. Také Severson byl dojat.
„Čí je to báseň?“ zeptal se, aby navázal přerušený rozhovor. „Našeho českého básníka Jiřího Havla. Napsal ji ještě v těžkých dobách bojů o mír a o bezpečnost naší vlasti. Proto také tuto Píseň o rodném kraji zakončiclass="underline"
Vzdalujeme se sice od domova a neuvidíme ho mnoho let, ale v jednom jsme šťastnější, než byla Havlova generace: můžeme letět s blahým pocitem v srdci, že náš domov — a celý svět žije v míru a bez strachu z požárů, které kdysi zapalovali imperialisté…“
„Podívejme se, co je u nás nového,“ navrhl Severson a zapjal televisor.
Vysílali právě reportáž ze slavnostního zakončení kultivace Sahary. V místech, kde před několika lety byla poušť, zelenaly se palmové háje a nad nimi — proti obloze s drobnými obláčky — třepetaly se vlajky všech národů světa. Lidé jásali. Černoch se tu objímal s Američanem, Rus s Angličanem, Čech s Němcem. Uprostřed pestrých keřů se usmívá veliký portrét Joliota Cumeho, který v roce 1953 jako první předpověděl zavodnění Sahary. Prohlásil tenkrát, že by mohlo lidstvo zavodnit Saharu za náklady, které dá na přípravu války za jediný měsíc…
Reportáž končí. Začínají zprávy Světové tiskové a televisní kanceláře.
Akademik Syrcov předložil dnes předsednictvu Světové akademie věd podrobně rozpracovaný návrh na ovládnutí počasí. Podaří-li se ho uskutečnit, zabráníme nejen živelním pohromám, ale můžeme zároveň vytvořit nejpříznivější klimatické podmínky na celé zeměkouli. Návrh se opírá o vítězství nad Arktidou a je opřen o nové objevy v atomové fysice.
Následuje několik záběrů z pracoviště akademika Haringera. Podle posledních zpráv podařilo se mu prodloužit vrt do nitra Země na 305 kilometrů. Průzkum dolních vrstev potvrdil domněnku sovětských vědců: nitro Země se zřejmě neskládá ze železa, ale z kamenité hmoty.
A nyní přehled zpráv, které jsme vysílali přes den:
Průzkumná Bergenova četa objevila v ledovcích nedaleko severního pólu tři mrtvoly lidí. Podle předběžných snímků se předpokládá, že je mezi nimi Amundsen…“
Severson vyskočil a vykulenýma očima sledoval obrazovku. Žel, na mlhavých snímcích nebylo možné rozpoznat detaily…
Paprsek se přiblížil k Saturnu.
Severson pomáhal Aleně v laboratoři při přípravě jídel. K přístrojům se postavil tak, aby se přes ně mohl dívat z okna. Pokud mu to práce dovolila, se zájmem si prohlížel zdánlivě malou kuličku s tenounkým prstencem, ovinutým kolem.
„Země, Mars, Jupiter, Saturn,“ řekl spíše pro sebe. „Škoda, že jsme neletěli také kolem Marsu a Jupitera…“
„Já v tom žádnou škodu nevidím, Leife,“ zasmála se Alena. „Navrátil zvolil okamžik startu úmyslně tak, abychom se těmto planetám vyhnuli. Jsou teď právě na druhé straně soustavy — za Sluncem — a je to dobře. Zbytečně bychom museli složitě manévrovat, abychom překonali jejich gravitaci. A ta je dosti velká — zvláště u Jupitera. Mohli bychom sice zvýšit rychlost a tím zmenšit vliv gravitace, ale pokud jsme v prostoru sluneční soustavy, je rozumnější, že letíme pomaleji. Nástrah tu na nás číhá dost — a při velké rychlosti bychom se těžce vyhýbali srážkám s meteority nebo s planetkami, jako byla třeba Seversonova. Ostatně, o nic jste nepřišel. Jupiter je celkem nezajímavý. Je složen z měkké hmoty o hustotě málo vyšší než voda a celý je zahalen do nedýchatelných plynů. Mars je o mnoho zajímavější planetou a dokonce na něm existuje život. Po skončení směny vás s ním ráda seznámím. Máme tu v paprsku totiž kopii dokumentárního filmu, který přivezla s Marsu skupina sovětských vědců. Film chceme darovat inteligentním tvorům na planetě X jako vědecký materiál.“
Severson se nemohl dočkat skončení směny.
Konečně přišli do laboratoře Fratev a Gruber, aby muže s dívkou vystřídali.
Skutečnost, kterou zjistili vědci na vzdáleném světě, působila na Seversona daleko hlubším dojmem než Welsův fantastický román, ve kterém si autor vymyslel bojechtivé Marťany.
Raketové letadlo přistává na zasněžené pláni. Obloha nad plání není modrá jako na Zemi, ale narůžovělá. Z letadla vystupují vědci ve skafandrech, neboť vzduch na Marsu je příliš řídký a nedýchatelný pro člověka.
Drobnohledný snímek sněžných vloček. Mají podobný hvězdicový tvar jako naše, jenže jsou o něco jednodušší.
Pod nízkou vrstvou sněhu se objevují rostliny, připomínající lišejníky.
Skupina vědců se vydává na průzkum okolí. Za nízkým kopcem se jí objevuje překvapující pohled: hustý křovinatý lesík. S chvějícíma rukama zkoumají vědci stavbu rostlin. Jejich kmeny jsou roztroušeny pórovitými děrami. Na konci zkroucených větví rozevírají se vějíře modrozelených tyčinek, které zřejmě konají funkci listů.
Další záběr:
Letadlo stojí v rozbředlém sněhu, kterým protéká tisíce drobných potůčků. Sníh vůčihledě mizí.
Z temně hnědé vlhké půdy rychle vyrůstají nízké rostlinky. Nemají stvoly, listy a květy jako naše květiny. Jsou to spíše kuličky, seřazené do různých tvarů jako korálky na šňůře.
Žijí tu i živočichové?
Ano, a dokonce s tak podivným životem, že bychom na Zemi nenašli pro ně obdoby. Někteří z nich připomínají dlouhonohého pavouka, jiní kudlanku nábožnou. Jsou našim vědcům nějak nebezpeční? Ne, neboť tito živočichové jsou vlastně chodící rostliny. Mají stejně modrozelenou barvu jako ony — a dokonce tato barva je opravdu svědectvím chlorofylu v jejich organismu. Při bližším zkoumání se zjistilo, že stejně jako rostliny přijímají energii přímo od Slunce — a materiál ke stavbě svého těla berou ze země. Proč jsou tu chodící rostliny? To byla první otázka, kterou si vědci položili. Vysvětlení přišlo samo o něco později. Změnou roční doby a příchodem sněhu ustupovali tito tvorové do teplejšího pásma…
Do klubovní místnosti se vřítil Wroclawski a hned u dveří zvolaclass="underline" „Pojďte se podívat — sem, k astrotelevisoru,“ ukázal ke vchodu do hlavní spojovací chodby — a již pospíchal dál. Alena se Seversonem ho následovali.
Hlavní chodba byla podle našich pozemských představ spíše šachta, ve které se členové posádky pohybovali pomocí dlouhých pružných tyčí, připevněných na válcovité stěně. Nebylo to nijak namáhavé, neboť člověk je v těchto místech bez váhy. Proto také stačilo několik pohybů a naši poutníci se ocitli v observatoři mezihvězdného kolosu.