Snímek, promítnutý na matnici astrotelevisoru, byl skutečně překvapující. Jindy tak klidný a pochmurný Saturn zářil nyní jako neonová trubice. Tento zvláštní úkaz ještě žádný z astronomů nezpozoroval. Znali ho jako obrovskou kouli zahalenou do souvislého pásu mračen.
Jaká je příčina tohoto neobvyklého prozáření atmosféry? Snad nám to prozradí povrch planety.
Wroclawski zapnul astroradiolokátor. Po několika vteřinách se na obrazovce objevil úchvatný obraz: Půda planety jako by se v tisíci místech protrhla. Z hlubin Saturna vyšlehlo bezpočet plamenů, které plápolaly na všechny strany.
„Objevila se sopečná činnost“ — uvažoval Wroclawski. „Zřejmě má takovou sílu, jakou nepoznala ani Země v nejpohnutějším geologickém údobí…“
Studiem změn na Saturnu se současně zabývali všichni členové posádky, kteří právě nebyli zaměstnáni řízením a obsluhou Paprsku. A dílčí, výsledky bádání se na vlnách étheru rozletěly k rodné Zemi…
Paprsek proťal dráhu Urana a Neptuna, aniž je vědci spatřili zblízka. Teprve na samém okraji sluneční soustavy se setkali s poslední planetou — s Plutem. Plul věčnou nocí jako opuštěný sirotek.
Ditrichson se na něho díval s podivnými pocity v srdci. Ležel již na posteli ve své malé ložnici, ale na spánek nebylo ani pomyšlení. Při pohledu na hvězdnou oblohu bez jediného většího tělesa se zachvěl po celém těle. Slunce — to Slunce, které ti ráno nahlíželo do oken a v jehož záři bujel bohatý život — dávno už ztratilo svoji zelenavou
svatozář. Je už jen hvězdou první velikosti a nezáří o nic víc než na pozemské obloze Jitřenka. Jeho světlo letí do těchto končin sluneční soustavy přes pět hodin…
Zemi tu člověk neuvidí, ani kdyby měl orlí zrak. Ztratila se v nekonečném vesmíru. Kdyby ses chtěl na ni ještě jednou podívat, musel bys mít pořádně silný dalekohled… Celé letadlo se zachvělo stejně jako ustrašený Ditrichson. Ale nebyl to strach, který projel mohutným tělem mezihvězdného korábu.
Naopak. Bylo to svědectví obrovské odvahy jeho vládců. Zapnuli právě další raketové motory, aby zvýšili rychlost. Teď už nestojí v cestě žádná překážka. Nuže, vpřed — o závod se světlem, Zbytečně neletíme na Paprsku…
Ditrichson se snažil usnout za každou cenu. Musí zaspat nejtíživější okamžik letu — rozloučení se sluneční soustavou… Vzpomněl si na osvědčený uspávací prostředek: počítání do sta. Jedna, dvě, tři… dvacet pět, dvacet šest… čtyřicet osm…
Nedopočítal. Postel se mu najednou pohnula pod tělem. Popruhy, kterými byl připoután k posteli, stiskly mu hrudník.
Polekaně nadzdvihl hlavu a naslouchal.
Výbuchy pohonných reaktorů utichly.
Co se stalo? Porucha v atomově elektrárně? Příliš brzy — vždyť jsme teprve na začátku cesty…
Nahmatal vypínač a rozsvítil. Elektrické vedení je v pořádku! Proč tedy nefunguje pohon? Či snad vypověděly službu reaktory, které obrovskou rychlosti vyvrhují z letadla částečky rozbitých atomů?
„Musím honem do elektrárny,“ rozhodl se, a již si rozepínal první popruh. Nové výbuchy reaktorů ho však znovu přitlačily k posteli. Už je všechno zase v pořádku — oddychl si. Radost však netrvala dlouho. Reaktory opět utichly. K smrti vystrašený muž křečovitě uchopil popruhy a zavřel oči. Zdálo se mu, že se i s celým mezihvězdným letadlem řítí do bezedné, temné propasti nekonečného vesmíru. Reaktory se ještě občas ozvou, ale jsou to jenom jednotlivé výbuchy v nepravidelných intervalech…
„Konec — konec… Proč — já bloud — jsem tak slepě důvěřoval moderní technice…“
22. ČERNÝ PASAŽÉR
Akademik Chotěnkov vstoupil do pracovny presidenta Světové akademie věd s rozzářeným obličejem.
„Narodil se vám další syn?“ zažertoval president.
„Ano, krásný, černovlasý syn, soudruhu presidente,“ usmál se Chotěnkov. „Kluk jako buk…“
„To vám tedy s celého srdce blahopřeji, dvojnásobný tatínku,“ radostně potřásl president příchozímu rukou.
Chotěnkov se zatvářil vážně a přimhouřil oči.
„Syn se mi narodil, ale abych pravdu řekl, není můj — —“
„To je pěkné — a čí by tedy byl?“
„Stejně tak by mohl být váš…“
„To snad nemyslíte vážně…“ zamrkal president očima. Tušil sice nějakou čertovinu — u Chotěnkova by to nebylo po prvé — ale tentokrát se opravdu tvářil vážně…
„Rozhodně na tom máte vinu i vy, že syn není můj,“ neúprosně pokračoval akademik. „Vvsvětlím vám to později. Přišel jsem za vámi s jinou záležitosti. Podívejte se“ — ukázal na stěnu — „co myslíte, je tato mapa naší sluneční soustavy správná?“
„Domnívám se, že je. Jinak bych si ji zde nepověsil…“
„Přesto si vám dovoluji tvrdit, že mapa je špatná.“
„Proč by měla být špatná? Vždyť je nesčíslněkrát ověřena mnoha pozorováními… Vy dnes mluvíte v samých hádankách… Nenapínejte mne a raději mi řekněte rovnou, co máte za lubem…“
„Nuže dobrá. Vraťme se tedy k mému novorozenému synovi. Chcete vidět jeho fotografii?“ Chotěnkov vytáhl s kapsy několik snímků a položil je na stůl úmyslně obráceně. President je opatrně otočil — a zarazil se. Hned se však rozesmál.
„To je dobré — to je dobré — říkáte syn — ale vždyť je to dcera…“ Za okamžik však zvážněl.
„Objevil jste další měsíc u Pluta?“ zeptal se.
„Říkám vám, že to není můj syn. A měsíc to také není. Je to planeta…“
„Tedy přece dcera! Počkejte — co to říkáte? Teď jsem si teprve uvědomil… Planeta? A v naší sluneční soustavě? Tvrdil jste přece před chvilkou, že mapa naší soustavy je chybná…“
„Ano, to jsem tvrdil. A důkaz, že mám pravdu, leží před vámi.“
„Tedy — desátá planeta? A je to vůbec možné? Jak mohla tak dlouho unikat našim dokonalým přístrojům? Chcete mně snad tvrdit, že my, kteří jsme už objevili planety u Siria, byli jsme tak slepí, že jsme nedokázali odhalit černého pasažéra, skrývajícího se takřka na dosah ruky?“
„Černý pasažér — ano, to je správné slovo, trefil jste do černého,“ zasmál se Chotěnkov. „Tak se totiž nově objevená planeta skutečně jmenuje.“
„Nejde mi to do hlavy… A kdo ji objevil?“
„Těžko říci. Bylo jich více najednou. Molodinová, Wroclawski, Madarász, Navrátil…“
„Posádka paprsku! To je překvapující. Dvakrát jsme již obepluli celou sluneční soustavu — a nic. Prosím vás, nenapínejte mne už a řekněte mi rovnou, co o tom víte.“
„Zatím toho není mnoho. Zprávu z Paprsku jsem obdržel před deseti minutami a není ještě úplná. Letěla k nám asi šest hodin, čili — před necelými sedmi hodinami se Paprsek setkal s neznámým tělesem, které mu málem zlomilo vaz. Černý pasažér nedostal totiž své jméno náhodou. Planeta je skutečně černá v pravém slova smyslu. Je naprosto bez atmosféry jako náš Měsíc — a je také přibližně stejně velká. Její povrch má obdivuhodnou vlastnost, která ji uchránila před slídivými zraky astronomů: Absorbuje sluneční světlo. Pravděpodobně obsahuje velké procento uhlíku a navíc, má porésní strukturu. Nedivme se tedy, že se tento černý pasažér tak dlouho skrýval před našimi zraky.“