„Nedivím se, že jsme ho neobjevili z našich observatoří na Zemi ani na Městci. Ale jak to, že ho nenašly průzkumné výpravy? Nebo proč ho neprozradily gravitační síly?“
„I na tuto námitku nám dali lidé z Paprsku odpověď. Černý pasažér je od dráhy Plutona vzdálen téměř dvě světelné hodiny. Když naše první výprava proťala Plutonovu dráhu, nalézal se zřejmě na druhém konci sluneční soustavy. Podobně tomu bylo i při druhé výpravě. A co se týče grvitačních sil, ty jsou vzhledem k jeho nepatrné velikosti příliš malé, aby mohly nějak ovlivnit pohyb Plutona.“
President akademie si znovu pozorně prohlížel snímek desáté planety.
„Nuž, zatím nám nic jiného nezbývá, než srdečně uvítat nového souseda a opravit naše nedokonalé mapy,“ řekl v zamyšlení. „Škoda, že ho neznáme lépe. Možná, že nám prozradí mnohé z tajemství, které ještě obestírá vznik naší sluneční soustavy. Dokonce nemůžeme ani vyloučit možnost, že je to chybějící článek do Mendělejevovy tabulky astronomů, která nám umožní přesně určit zákonitost pohybu a složení nebeských těles. Kdybychom měli stejnou tabulku jako chemikové, stačilo by nám, abychom u vzdáleného slunce objevili třeba jenom tři planety — a pro ostatní bychom s naprostou jistotou nechali volná okénka, ve kterých by byla přesně určena váha, rychlost oběhu a složení dosud nenalezených planet… Nemohu si pomoci, ale znova a znova se mi vtírá myšlenka, že sluneční soustavy a atomy mají v mnohém obdobnou zákonitost…“
„Chcete tím říci, že naše Země je pouhým elektronem v jakémsi obrovském atomu?“ usmál se Chotěnkov.
„To ne, to jsem vám tím nechtěl říci — vy to ostatně dobře víte. Nemůžete však vyvrátit, že studium slunečních soustav nám již vícekrát otevřelo oči i v atomové fysice…“
Desátá planeta „Černý pasažér“ přinutila posádku Paprsku, aby citelně pozměnila plán cesty. Po tak nepříjemné zkušenosti Navrátil nařídil, aby rychlost letu byle zvyšována daleko pomaleji než se původně předpokládalo. Kdo mohl zaručit, že se neobjeví další pasažér? Pak by to možná dopadlo daleko hůř…
Brzy se ukázalo, že opatrnost byla na místě. Po několika dnech se Paprsek setkal s dalším obyvatelem vesmíru. Bloudil sám a sám nekonečnými prostory. Tentokrát to však nebyla planeta, ala kometa, kterou přilákala zvědavost do rodiny našeho Slunce.
Objevila se celkem nečekaně. Její lehounké, téměř nehmotné tělo zazářilo bleděmodrým světlem na hvězdné obloze — a ztratilo se z dohledu. Nezanechalo za sebou žádné jiné stopy, než několik nových otazníků v myšlenkách hvězdoplavců, kteří se zadumali nad zákonitostí existence komet.
Astroradiolokátory a astrotelevisory bez přerušení ohmatávaly prostory před sebou. Jejich hlášení byla stejně stručná jako záznamy astrogravimetrů: Volno!
Atomové reaktory začaly zvyšovat svou činnost.
Rychlost letu pravidelně narůstala.
100 kilometrů sa vteřinu…
500 kilometrů sa vteřinu…
1000 kilometrů…
5000 kilometrů…
10.000…
50.000…
100.000…
Zprávy se Země se stále více opožďovaly.
„Ať jsem první dojička mléčné dráhy, jestli mne ta rychlost světla brzy nevyvede z míry!“ rozčiloval se inženýr Fratev. „Ať děláš, co děláš, těch prokletých tři sta tisíc kilometrů za vteřinu nepřekonáš. Není to k vzteku? Proč tomu vůbec říkáme rychlost? Vždyť se ty radiovlny vlečou jako hlemýžď! Pro naši sluneční soustavu nám ještě jakž takž stačily. Ale co s nimi teď? Na Proximu se trmácejí přes čtyři roky. To je mi pěkný sdělovací prostředek! Pozdravíš přítele u Alfy Centauri,Nazdar‘ — a teď si pěkně čekej přes osm roků, až zaslechneš jeho odpověď,Buď zdráv!‘. Co teprve, až se jednou podíváme na opačnou stranu Galaxie! Krásně se pak dovíš až po sto letech, že se ti narodil syn. Ještě štěstí, že jsme si dokázali prodloužit život na těch sto padesát let. Jinak bychom se o stoletém kojenci vůbec nedověděli…“
Podivnou náhodou neodpověděl Fratevovi Navrátil, který již otvíral ústa, aby se rozhovořil, ale hlavní vysílač se Země.
„Důležitá zpráva pro Paprsek,“ několikrát opakoval hlesatel. „Oznamujeme vám, že slovenský vědec doktor Zajac, vynálezce astrogravimetru, oznámil Světové akademii věd, že se pokouší o nový způsob sdělování pomocí gravitačního pole. Podle jeho domněnky je to možné. Poněvadž se gravitace šíří mnohokrát rychleji než světlo, znamenalo by to, že by se také urychlilo meziplenetární a mezihvězdné zpravodajství. Žádáme vás proto, abyste jeden z astrotelevisorů trvale nařídili směrem k Zemi a pravidelně sledovali jeho kontrolní záznamy. V případě, že se Zajacova domněnka potvrdí, naše první zprávy pomocí gravitace vyšleme v telegrafických značkách…“
Zpráva se Země vyvolala u posádky Paprsku vlnu nadšení. A je to docela pochopitelné. Vždyť čtyři světelné roky, které si vyžádá každá zpráva se Země na Proximu, trápily nejen inženýra Frateva, ale také všechny ostatní členy posádky. Kdyby se cokoliv na Zemi změnilo, lidé z Paprsku se to po přistání na neznámé planetě dovědí až po letech…
„Neradujme se předčasně,“ přihlásil se o slovo Navrátil, sotva vlna nadšení poněkud opadla. „Modulování gravitace je zatím jenom domněnkou a do jejího uskutečnění je ještě daleko. Spokojme se zatím s hlemýždí rychlostí světla. Nezapírám však, že doktorovi Zajacovi držím všechny palce včetně palců u nohou,“ zasmál se.
Pohonné reaktory utichly. Paprsek dosáhl již plánované rychlosti — 150.000 km za vteřinu. Dál poletí setrvačností.
Na Watsonově služebním televisoru se rozsvítilo červené světlo. Na obrazovce se objevila snědá tvář Aleny. Zářila nadšením. „Nezlobte se, že vás vyrušuji ve službě. Velmi mne však zajímá, co tomu říkáte…“
Watson se letmo podíval na obrazovku, usmál se — a znovu se věnoval svému průzkumnému astrotelevisoru.
„Čemu? Té rychlosti?“ zeptal se pomalu. „Jsem rád, že jsem se mýlil, vždyť to víte. Ještě však není všem dnům konec. Ještě se neobjímáme s lidmi na planetě X… Kdo z nás ví, co nás ještě potká cestou…“
Alena zvážněla.
„Přiznám se, že jsem byla trošku škodolibá. Chtěla jsem vám připomenout, že dosud žijeme a že ta rychlost nám nijak neubírá na zdraví ani na náladě… Mrzí vás, soudruhu Watsone, že jste se přihlásil do naší výpravy? Nebyl to jen chvilkový,truc‘ kterého teď litujete?“
Watson nervosně zamrkal očima.
„Nic mne nemrzí,“ řekl nevrle. „Naopak, jsem rád, že se mohu přesvědčit na vlastní oči, jak to všechno dopadne. Možná, že vám ještě prokážu cenné služby… A teď mne, pěkně prosím, nevyrušujte. Obávám se, že se ještě s něčím nepříjemným setkáme…“
Otočil se k služebnímu televisoru zády a bystrým zrakem sledoval velkou promítací plochu přístroje, který prohledával temné prostory před letadlem.
— Podivín — pomyslila si Alena a vypnula aparát. — Asi je příliš unaven…
Po pravdě řečeno, unaveni byli všichni členové posádky. Let sluneční soustavou si vyžádal nejvyšší bdělost. Žádný z vědců nedodržoval plánovanou dobu odpočinku. Hlavní pozornost byla zaměřena na přístroje, bez kterých by se Paprsek nemohl s jistotou pohybovat vesmírem.
V době zrychlování bylo také velmi ztíženo spojení se Zemí. Známý Dopplerův princip si neúprosně vynucoval složité manipulace s vysílači i přijímači. Úměrně k růstu rychlosti bylo nutno neustále měnit kmitočet — jinak by bylo spojení téměř nemožné. Nepříjemně se začalo projevovat i zpožďování zpráv, zaviněné vzrůstající vzdáleností.