Nejtísnivěji působil na vědce zjev, který sice předvídali, ale který nicméně byl naprosto nezvyklý:
Čím rychleji se řítil Paprsek vesmírem, tím více se měnily hvězdy před letadlem a za ním. Jejich žluté světlo se pomalu změnilo v oranžové, pak v červené a temně fialové. Svítily stále slaběji, až nakonec pohasly úplně. Naše Slunce se schovalo za černou clonu, kterou lidské oko nemohlo proniknout.
Smutné bylo rozloučení s žlutou hvězdičkou, která pro celou Zemi znamená život. Zmizela v temnotách i s celým souhvězdím Andromedy, jež ji věnčilo.
Také cíl cesty — Alfa a Proxima Centauri — utonul v temnotách. Pouze souhvězdí, viditelná z bočních oken kolosu, dál vesele svítila na obloze.
Kam se ztratily hvězdy před Paprskem? Proč zhaslo naše Slunce? Touto otázkou si naši poutníci hlavu nelámali. Věděli, že kmitočet světelných vln, šířících se ve směru letu, se vlivem rychlosti změnil natolik, že je lidské oko přestalo vnímat.
Tma přede mnou, tma za mnou, neveselé cestování — řekne si možná některý z čtenářů. Ale nebude mít pravdu. Vědci ani při poloviční rychlosti světla neztratili s očí start a cíl své pouti vesmírem. Kde nestačil lidský zrak, pomohla věda. Navrátil společně s Čan-suem a Cahénem ještě před odletem Paprsku zkonstruovali zvláštní demodulátory, které vracely světlu jeho viditelnost. Navenek to byly velmi jednoduché přístroje: dvě trubice připomínající divadelní kukátko, skřínka s elektronkami a pružné pásy, které si vědci natahovali na hlavu, aby nemuseli okuláry přidržovat rukama. Po stranách měl každý demodulátor dva knoflíky, kterými jej bylo možno přeladit buď pro pohled vpřed, nebo dozadu.
Je samozřejmé, že také hvězdářské dalekohledy a všechny přístroje, závislé na světle, musely být přizpůsobeny novým podmínkám. Bylo nanejvýš nutné, aby všechny tyto změny byly provedeny rychle a včas. Posádka mezihvězdného letadla nesměla ani na chvíli ztratit orientaci.
Nedivme se tedy, že vědci byli na počátku bleskového letu unaveni.
Uběhlo několik dnů — a stále si ještě mnozí z nich nezvykli na mrtvolný klid, který nastal po ztichnutí pohonných reaktorů.
Stejně těžce si zvykali na dvě velké černé díry ve hvězdné obloze. Vždyt demodulátorů používali jen ti, kteří měli právě službu v řídicí kabině a v pozorovatelně.
Tím častěji vyhledávali po službě klubovní místnost, kde ve společné zábavě s nich jako zázrakem padaly tísnivý pocit a únava.
Vědci se tu proměnili v umělce.
Z Navrátila se vyklubal schopný klavírista, z Madarásze virtuos na housle a cimbál. Z počátku sice nebyly jejich výkony valné. Ruce v prostoru bez gravitace nechtěly poslouchat. Hlavně první pokusy na cimbálu byly přímo směšné. Netrvalo však dlouho — a sálem zazněl divoký čardáš a hned polka. Také milovnicí vážné hudby přišli na své.
Wroclawski se zanedlouho pochlubil svými novými verši. Cahén kantátou na planetu X a Gruber fantastickými kresbami. Scheiner hrozně litoval, že si nemůže zamalovat akvarelem.
„Jen to zkuste.“ smál se Navrátil.
„Dobrá, ať je legrace,“ souhlasil Scheiner a odešel do svého pokoje. Vrátil se s velkou paletou a několika štětci. Pootevřel baňatou láhev a trhnutím z ní vychrstl trochu vody. Čirá tekutina vytvořila hned kouli, která se vznášela ve vzduchu jako mýdlová bublina.
Sotva se jí novopečený malíř dotkl štětcem, roztekla se po celém povrchu štětce a rychle přetékala i na ruku. Než štětec prošel předepsanou drahou od barvičky k papíru, jeho štětinky byly dokonale suché.
„Nic se nesmějte,“ zlobil se naoko Scheiner. „Však já si něco vymyslím — namaluji vám tu potom tolik akvarelů, že vás to bude mrzet…“
Lidé se v klubovní místnosti střídali stejně pravidelně, jako se střídaly směny. Občas byly služby přehozeny, aby se všichni vědci mohli seznámit blíže. Cesta je dlouhá a daleká. Tím těsněji je třeba udržovat kolektiv, tím pevnější musí být vzájemné přátelství.
„Zdá se mi, že Watson se nám nějak vyhýbá,“ povšimla si jednou Alena. „Za celou dobu letu jsem ho zde viděla jenom jednou.“
„Skutečně, máte pravdu. Aleno,“ souhlasil Navrátil. „Teď si teprve uvědomuji, že do klubovní místností nechodí. Kdykoliv jsem s ním chtěl mluvit ve volném čase, zastihl jsem ho buď v jeho kabině, nebo v observatoři, kde mlčky sledoval činnost služby.“
„Možná, že je nenapravitelným samotářem,“ uvažovala Alena.
„V tom to asi není, tomu nevěřím,“ odporoval Severson. „Kdo byl větším samotářem než kdysi já? Zvláště po probuzení. A dnes by mne samota určitě dohnala k šílenství. Copak může být na světě člověk, který by ani v této nekonečné noci nezatoužil po společnosti lidí? Když si pomyslím, že bych tu teď letěl docela sám, samotinký, otřesu se hrůzou…“
„Máte pravdu, Leife,“ řekl zamyšleně Navrátil — a podle starého zvyku zavřel oči. „Ale proč se nás tedy straní? Či snad nemůže zapomenout na naše dřívější spory? Nebo nám nedůvěřuje?…“
„Nebo se obává, že my nedůvěřujeme jemu,“ vyhrkl ze sebe Severson.
Navrátil se na něho překvapeně podíval.
„Proč tak soudíte? Jak by mu něco takového mohlo vůbec napadnout?
Tomu nevěřím,“ mávl rukou. „Nicméně si s ním promluvím a zeptám se ho docela zpříma, proč se nám vyhýbá…“
O čtyřiadvacet hodin později přišel Navrátil do klubovní místnosti hluboce zadumán.
„Co vás trápí?“ zeptala se Alena, která na svém učiteli okamžitě poznala, že něco není v pořádku.
„Nevím, co si mám o tom myslit. Představte si. Navštívil jsem Watsona, jak jsem slíbil — a než jsem se vůbec dostal ke slovu, uvítal mne: „Vím, proč za mnou přicházíte. Chcete se mne zeptat, proč nechodím na besedy do klubu. Nemám pravdu?“ Dovedete si představit, jak mne tím překvapil. Povídám mu tedy: „Ano, udivuje mě, že to víte — a ještě více nechápu vaše samotářství. Jedno naše moravské přísloví říká: Kde jsou kamna, tam je pec, kde jsou lidé, tam je řeč. V angličtině se to sice nerýmuje, ale pravdy je v tom hodně. Kdysi se u nás na vesnici s oblibou besedovalo u pece, hlavně v zimě. Hospodyně při besedě předly len nebo se dralo peří. Večer co večer se scházeli mladí i staří — a věřte, i v těžkých dobách jim pak bylo veseleji. Samota, milý Watsone, není zdravá…“ Vyprávím mu o všem možném, působím na jeho cit a přesvědčuji ho vědecky — a on jenom pokyvuje hlavou, usmívá se a mlčí. „Nebojte se — rozhodně se nedomnívám, že mně po našich sporech nedůvěřujete,“ povídá mi najednou. Tisíc mlhovin — povídám si — ten člověk nám buď čte myšlenky, nebo je jasnovidec. „Kdepak,“ povídám a pořád se ještě divím. A on mně dává jasně najevo, že o tomto problému nechce dál hovořit. „Nezlobte se, ale zatím vám nemohu říci, proč nechodím do klubu,“ řekl mi na zakončenou. Prý až přijde čas, dovím se to. A teď si, člověče, lámej hlavu, co má za lubem…“
„Podivín, myslila jsem si to už dávno,“ usmála se soucitně Alena.
23. VZRUŠENÉ CHVÍLE
Na Seversona učinilo Navrátilovo vyprávění hluboký dojem. Hned při prvních slovech si vzpomněl na záhadný dopis a tajný rozhovor s Ditrichsonem.