Že by přece…
Podezření rychle vzrůstalo. Když si v ložnici ulehl na postel, zaměstnávalo už všechny jeho myšlenky.
Což jestli se Watson tajně schází s Ditrichsonem? Co dělá o samotě? Nepracuje snad na plánu přepadení posádky Paprsku?
Pokud se tajnými plány zabýval jenom Olaf, nebylo tu tak velké nebezpečí. Olaf je příbuzný, dalo by se s ním mluvit.
Ale co teď, když za zády nic netušících poctivých lidí číhají dva zločinci? A vím o nich jenom já! Mohu ještě mlčet? Nebudu spoluvinníkem? Když však oba prozradím, udám i svého synovce. Nebude to zrada na vlastní krvi?
Severson se převracel na posteli se strany na stranu a čelo ho pálilo. Prudký tep srdce cítil až ve spáncích.
— Udám je, — rozhodl se po těžkém duševním zápase.
— Jak však prokážu, že jsou zločinci? — uvědomil si najednou. — Vždyť Ditrichson varovný dopis zničil — a jiných hmatatelných důkazů nemám. Všechno zapřou a prohlásí mne za blázna. Nakonec budou vědci věřit spíše svým kolegům než neznámému návštěvníku z minulosti…
Alena! Alena je má jediná záchrana. Ta určitě uvěří! Svěřím se jí se svým tajemstvím.
Ne, to nemohu. Hned by mi přestala věřit, poněvadž jsem jí všechno tak dlouho zamlčoval. Neodpustila by mi, že jsem něco před ní skrýval…
Severson za celou dobu, určenou ke spánku, nezavřel ani oka. Půl hodiny před zahájením směny vstal, umyl se — a rozhodnutí odložil o den. Pak o týden — o měsíc…
— Proč jsem tak zbabělý?! — vyčítal si neustále.
— Kdyby ses raději zítra probudil v Jarlsbergu, — přál si kolikrát, když uléhal ke spánku.
Život v malém opuštěném světě mezi dvěma hvězdami plynul zatím klidně, bez velkých vzrušení. Se Země přicházely zprávy o nových úspěších lidstva v boji s nepřízní přírody — a s planety X nesrozumitelné programy s vřískavou hudbou. Zdálo se, že jsou stále stejné. Jen poslech se nepatrně zlepšil.
Seversonovo špatné svědomí pomalu usínalo…
Až jednou…
„Vidíte, Leife, mnozí měli obavy, že se tu v Paprsku utrápíme nudou — a zatím nám tu ubíhá čas rychleji než na Zemi. Uvědomujete si vůbec, že bez několika dnů letíme vesmírem celý rok?“ zeptala se Alena, když se setkala se Seversonem v laboratoři.
„Dlouhý čas má jenom člověk nečinný,“ uvažoval Severson. „My si tu na nedostatek práce nemůžeme naříkat,“ zasmál se. „Kolik důvtipu si vyžádá třeba jen tahle naše kuchyně. Robinson to měl opravdu pohodlnější. Když měl hlad, zabil některé zvíře a bylo po starosti. Pro nás je zásobování poněkud složitějším problémem — ba přímo vědou v pravém slova smyslu. Maminka vařila podle kuchařky, kde stálo: Vezmi tři vejce, patnáct deka másla, půl kila mouky a deset deka cukru. Žloutky utři s cukrem a bílky, šlehej — a tak dále. Ta by se podivila, kdyby četla naše kuchařské předpisy: Vezmi atomy uhlíku, přidej do nich třicet elektronů a povař je pod tlakem tří tisíc atmosfér… A to ještě to říkám velmi zjednodušeně.“
„A dodejte ještě, že v naší závodní jídelně se musí každý nejprve naučit jíst,“ zasmála se Alena. „Vzpomeňte si jen, jak jste se ošíval, když jste musel po prvé vypít šálek čaje z láhve s podobným dudlíkem, jaký mají kojenci…“
Dívka se zarazila. U vchodu do laboratoře se ozval podivný šramot.
Již udělala několik kroků, aby se podívala, co se děje, když tu se dveře prudce otevřely.
Objevil se v nich Ditrichson. Oči mu horečnatě plály a rozcuchané vlasy vlály mu kolem hlavy jako meduse. Chvějícíma se rukama se přidržoval veřejí a nepřítomným zrakem chvíli tupě zíral do laboratoře.
Severson se otřásl hrůzou.
„Doktorko Svozilová, zachraňte mne,“ zašeptal Ditrichson a schoulil se do klubíčka.
Když ho Seversona Alenou vzali do náruče, aby ho odnesli dokabiny pro nemocné, byl už v bezvědomí.
Alena mu rychle změřila tep a teplotu.
„39,8. Zavolejte hned Wroclawského, Leife. Pokusím se zatím určit diagnosu…“
Výsledek lékařské prohlídky byl překvapující: Prudký virový zánět mozkových blan.
„Nakažlivá nemoc. Jak je to možné?“ kroutil hlavou Navrátil.
„Dnes, kdy už ani na Zemi není nakažlivých nemocí,“ dodala Molodinová. „Kdy nám atomová energie pomohla zbavit se všech nebezpečných mikrobů i virů… Tím překvapivější je to zde, v uzavřeném prostoru, který jsme tak důkladně probádali…“
„Zbývá tu už jen jedna možnost: Ditrichson měl nákazu v sobě hned při vstupu do Paprsku,“ mínil Scheiner.
„To není možné,“ bránil se Wroclawski. „Jak víte, spolupracoval jsem na Ditrichsonově zdravotní prohlídce těsně před startem a mohu přísahat, že byla provedena stejně důkladně jako u ostatních.
V žádné mikroskopické sondě nebyly objeveny ani mikroby, ani viry.“
Akademik Navrátil položil na stůl několik snímků.
„Tyhle sondy však jasně ukazují celou kolonii virů v nebezpečné blízkosti mozkové kory. Pravdu má nesporně soudruh Scheiner. — Teď si teprve uvědomuji — včera těsně před zahájením směny mne Ditrichson navštívil a požádal mne, zda by místo něho nemohl převzít službu v elektrárně akademik Watson. Prý mu to ochotně přislíbil. Když jsem se Ditrichsona zeptal po příčině, řekl mi, že se necítí dobře. Vypadal zdravě a tak jsem si myslil — přiznám se — že trochu simuluje. Již delší dobu totiž pozoruji, že mu práce příliš nevoní. Nevěděl jsem ovšem, že v sobě nosí tak těžkou nákazu,“ dodal Navrátil na omluvu.
Při zmínce o Watsonovi to v Seversonovi hrklo jako ve starých hodinách.
— Proč Olaf požádal právě Watsona? — blesklo mu hlavou. — Zřejmě se stýkali tajně. Nemá Watson prsty také v jeho onemocnění? Ne — teď už nesmím mlčet. Po prvním zločinu by mohly následovat další… Všechno řeknu — alespoň Aleně. Všechno? I o Ditrichsonovi? Ne, toho zatím neprozradím. Stejně je nemocen a nemůže tedy nikomu ublížit…
Alena, která nyní vykonávala funkci lékaře, většinu času prodlela u nemocného. Seversonovi se stýskalo. Veselý život v klubovní místnosti ho už tolik nelákal. Volný čas trávil většinou v knihovně, kde teď daleko usilovněji doháněl to, co kdysi zaspal v Arktidě. Prohluboval své povrchní znalosti nukleární fysiky, studoval biologii a seznamoval se s novými stroji a přístroji. A večer, když se uzavřel do své ložnice, přemýšlel o tom, jak sdělí své palčivé tajemství Aleně. Pečlivě promýšlel každou větu, ba každé slovo. Svou výpověď se učil nazpaměť — a vkládal do ní také odpovědi Aleny.
Stav nemocného se zatím podstatně zlepšil. Po rychlém zásahu Wroclawského a Aleny horečky klesly. Příčina nemoci — viry — byly nejprve isolovány od organismu a hned nato zničeny.
Konečně nadešel okamžik, kterého se Severson tolik obával. Dvacetkrát si už řekl, že bude mlčet — a dvacetkrát se znovu rozhodoval, že promluví.
„Alenko, rád bych se vám s něčím svěřil,“ začal nesměle, když se sešli v klubu. Byli tam téměř sami. Jen na opačné straně kruhové místnosti seděli Čan-su s Cahénem nad zmagnetisovanou šachovnicí a občas popotáhli ocelovou figurkou.
„Napadlo mi to v době, kdy jste zachraňovala Ditrichsona,“ dodal rychle šeptem. Náhle si uvědomil, že mluví docela jinak, než jak se to naučil o samotě. Ta tam byla všechna odvaha. Jasně si uvědomoval, že mu na čele vyvstávají kapky potu, který se hned rozlil po celém povrchu těla a příjemně chladil.