„Co vás trápí? Jen ven s tím,“ povzbuzovala ho Alena, která zpozorovala, že s jejím přítelem není něco v pořádku.
„Necítíte se snad nemocen?“ zeptala se náhle a zbledla. „Kdy jste se naposledy setkal s Ditrichsonem?“
„Naposledy jsem ho viděl před měsícem. Domníváte se snad, že jsem se od něho nakazil?“
„Doufejme, že ne,“ pokoušela se o úsměv Alena. „Ale — opatrnost matka moudrosti, jak říká akademik Navrátil. Jak vidím, udělali jsme chybu, že jsme speciální lékařskou prohlídku neprovedli hned u všech členů posádky. Spoléhali jsme příliš na výpověď Ditrichsona, který tvrdil, že se v poslední době stýkal jenom s Watsonem, Čan-suem, Molodinovou a Cahénem. Kapitánem je dnes Molodinová —“ zaváhala.
„Okamžik, požádám ji hned, aby virovou zkoušku nařídila u všech členů posádky. Jak vidět, příliš jsme zpohodlněli. Příliš jsme si zvykli na život bez nakažlivých chorob. Málem jsme už zapomněli na všechnu ostražitost. Ale řekněte mi, kdo by něco takového očekával zde, v Paprsku, který je dvojnásob dobře chráněn před nezvanými hosty?“ dodala již cestou k vchodu do hlavní šachty.
— Já hlupák, že jsem s tím vůbec začínal — rozčiloval se v duchu Severson. Pozdě bycha honit, řekl by však Navrátil. Teď se už nedalo ustoupit.
Když mu Alena po návratu z řídicí kabiny oznámila, že se má bezodkladně dostavit do ordinace k Wroclawskému, cítil se Severson jako odsouzenec, kterému odložili popravu na příští den.
Výsledek virové zkoušky byl negativní, k velké radosti Aleny i Seversona.
„Hlavně když jste zdráv. Všechno ostatní se dá lehce napravit, viďte, Leife,“ oddechla si Alena a šťastně se usmála.
„Nu — a nyní mně povězte, co vás trápí…“
„Trápí a netrápí“ usmál se rozpačitě Severson. „Mé domněnky jsou možná stejně liché jako vaše s tou nemocí. Co vám teď řeknu, jsou opravdu jenom domněnky, kterým se možná budete smát Ale za úvahu stojí.“
Zmlkl na okamžik, aby si lépe promyslil, jak na to.
Alena trpělivě čekala, až znova naváže rozhovor.
„V době, kdy jsem byl sám, sledoval jsem život v letadle pozorněji než dříve,“ lhal Severson. „Zdá se mi, že tu není všechno v nejlepším pořádku…“
Alena pozvedla údivem obočí, ale nepromluvila.
„Především se mi nelíbí Watson…“
Severson čekal, jak jeho slova zapůsobí. Alena se ulehčeně zasmála.
„Tedy Watson se vám nelíbí? A já si už myslila, že vám tu někdo křivdí. Abych pravdu řekla, také ho nemám příliš ráda. Nelíbí se mi jeho věčné samotářství…“
„Mně nejde jenom o jeho samotářství,“ skočil jí Severson do řeči. „Vzpomeňte si jen, jak ostře vystoupil proti vám na zasedání Světové akademie věd. Řeknete mi možná, že svou chybu uznal a že dokonce se sám dobrovolně přihlásil do nebezpečné a riskantní výpravy. Není to však při nejmenším podezřelé? Nezdá se vám to divné, že vlk se přes noc změnil v beránka? Možná, že Watsonovi křivdím, ale nic bych za to nedal, že se k nám přidal jenom proto, aby celou výpravu znemožnil a tím dokázal, že pravdu měl on…“
„Pro válečné rány — co to, prosím vás, říkáte?“ zděsila se Alena. „Watson má své chyby jako každý z nás. Možná, že jich má o něco víc. Ale považovat ho za zločince, to se mně zdá příliš silné. Nezlobte se, Leife, víte dobře, že vás mám ráda, ale jedno vám teď musím vytknout: Ještě jste se nezbavil všech přežitků starého světa. Přes všechnu naši péči dodnes trpíte nedůvěrou v člověka. V každém vidíte nejdříve nepřítele, který vás chce ošidit nebo vykořistit. Nedivím se tomu, za kapitalismu se tak žilo všude. Ale — prosím vás na kolenou — uvědomte si, že od těch dob se svět změnil od základů, že dnes už není člověk člověku vlkem, ale přítelem. Či myslíte, že bychom dokázali pokořit přírodu a dobývat vzdálené končiny vesmíru, kdybychom se nemilovali, kdybychom si dokonce nevěřili?“
Severson zrudl v obličeji. Na širokém čele mu vystoupily žíly.
„Alenko, vím dobře, že jsem člověk starého světa,“ zašeptal vzrušeně. „Možná, že právě proto vidím teď pozůstatky minulosti ve Watsonovi lépe než vy. Obávám se, že totéž, co jste před chvílí řekla o nakažlivých chorobách, platí i v případě Watsonově. Příliš jste se spoléhali na to, že choroby jsou navždy potřeny. A teď se zase příliš spoléháte na to, že v žádném z vás už nezůstala po minulosti ani stopa. Že všichni lidé jsou už dobří. A já tomu nevěřím. Nedávno jsem četl dějiny Sovětského svazu. Znáte přece případ Beriji a jiných záškodníků, kteří se dovedli skrývat přes třicet let po osvobození od kapitalismu, než byli odhaleni. Nezapomeňte, že imperialismus padl teprve před čtyřiceti lety. Že vám tu imperialisté zanechali své děti, do kterých možná vložili stejné símě zloby, jakým byly viry u Ditrichsona.“
Alena se dívala na Seversona s netajeným údivem.
„Teď jste mne pořádně překvapil, Leife. A — přiznám se — dal jste mi pěknou lekci. Vidím, že rostete rychleji, než jsem předpokládala — a omlouvám se. Proč však podezíráte právě Watsona? Máte snad nějaké důkazy? Říkal jste přece, že jste v poslední době pozorněji sledoval život kolem sebe…“
Severson byl v koncích. Stačilo by sice, kdyby Aleně vylíčil případ Ditrichsona a prozradil ji, že existuje tajná zločinecká organisace „Bratrstvo silné ruky“, která chce v příhodný okamžik ovládnout Zemi a prostřednictvím Ditrichsona dokonce i planetu X, ale pomyšlení, že by zradil vlastního prasynovce, vzalo mu všechnu odvahu.
„Watson se skrývá před ostatními,“ začal pomalu po krátké pomlce. „Ví z vás někdo, co dělá o samotě? Neví! Občas se stýkal s Ditrichsonem. A Ditrichson najednou těžce onemocněl. Nemá v tom náhodou Watson prsty? A ještě na jednu podezřelou věc jsem si vzpomněclass="underline" Jak to, že Watson věděl, proč za ním Navrátil přichází? Když se nad tím zamyslíte, dáte mně možná za pravdu…“
Severson si oddechl. Výpověď dopadla šťastně. A zapůsobila, neboť Alena se po krátké úvaze zeptala:
„Neměli bychom to říci i Navrátilovi? Zdá se mi, že v mnohém máte pravdu. Stále se mi však nechce věřit, že by Watson tak hluboko klesl. Vždyť je to vědec…“
„Zatím Navrátilovi nic neříkejte,“ řekl rychle Severson. „Napřed bychom se měli přesvědčit sami, zda je na mém podezření něco pravdivého. Nejlépe by bylo, kdybychom ho nějaký čas sledovali. Přesvědčme se, co dělá o samotě, čím se zabývá ve své kabině a jak se chová ve službě.“
„Není to sice docela správné, ale buďsi — zahrajme si tedy na detektivy. Ukáže-li se, že jsme mu křivdili, osobně se mu omluvím…“
24. DETEKTIVOVÉ
Když se Severson dověděl, že jeho prasynovci skončila už povinná karanténa, navštívil ho v nemocniční kabině. Přes to, že byl překvapen špatným vzhledem nemocného, ovládl se a pozdravil ho s úsměvem:
„Jsem rád, že to už máte za sebou, Olafe. Vypadáte dobře, za několik dnů budete opět jako rybička…“
„Ba ne,“ smutně zakýval hlavou Ditrichson. „Jsem ještě příliš slabý. Ještě si poležím — nejméně měsíc. Znám tu zatracenou nemoc a dobře vím, jak probíhá.“
Posadil se na posteli a ukazováčkem Seversonovi naznačil, že má přistoupit blíže.
„Nebojte se, strýčku, nenakazím vás. Rád bych vás o něco poprosil — a nerad bych,aby to slyšely nepovolané uši. Stěny někdy slyší… Nic na tom sice není, ale bude lépe, když to zůstane mezi námi…“