„Vhgt — svls — ohoghim — svln — gh — vhgt,“ četl Severson šeptem. „Buď je to japonština — nebo šifrovaný text.“
„Japonština to určitě není, japonsky trochu rozumím. Ani žádnou jinou řeč mi to nepřipomíná. Spíše bude pravda to druhé… Podívejte se, tyhle značky, to jsou přece náznaky not, — la-la-lá-la,“ snažila se noty přečíst.
„Jsou-li to noty, tak je Watson určitě bez hudebního sluchu. Vždyť to nemá žádnou melodii. Já bych spíše soudil, že jsou to tajné značky.“
„Leife, Leife, zdá se mi, že příliš podléháte romantismu detektivek,“ žertem mu zahrozila prstem Alena. „Za chvilku uvidíte záhadu ve všem. Nicméně tyto přístroje i blok stojí za úvahu. Uložte všechno na původní místo a pojďme už raději. Poradit se můžeme i jinde…“
V klubovně bylo právě veselo. Navrátil vyprávěl veselé historky z moravského Slovácka, které se dědí z dědy na otce a z otce na syna: o tom, jak Francek Pagáč ošidil svatého Antoníčka, jak Jožka Nesvadbúj pucoval okna sekyrú, anebo jak na mezi, pro kterou dva sedláci prosoudili grunt, každou noc strašilo.
„Pojďte si sednout mezi nás,“ zval příchozí rozesmátý Scheiner.
„Jen je nechte na pokoji.“ usmál se lišácky Navrátil „Jistě si chtějí říci něco důležitějšího než jsou ty moje povídačky. A většinu historek už oba znají. Vždyt jsou to moji staří spolupracovníci — a ty já něčím podobným častuji často.“
Alena se začervenala až za uši.
„Pojďme mezi ně,“ zašeptala.
„Za chviličku,“ poprosil Severson. „Jen, co se dohodneme, jak dál.“
„Měli bychom o tom říci Navrátilovi.“
„Ještě ne, ještě je moc brzy. Brzy možná přijdeme ještě na závažnější věci. Přišel jsem na nápad, jak můžeme Watsona sledovat i při práci.“
„Jak?“
„Pomocí služebního televisního telefonu. Nevím, jak se to dá zařídit, ale snad to půjde.“
„Dobrá — dobrá — a teď už tiše, sledují nás…“
Seversonův návrh s telefonem byl ještě odvážnější než prohlídka kabiny, ale Alena už neodporovala jako z počátku. Výsledky prohlídky skutečně opravňovaly naše detektivy k účinnějším zásahům.
Uskutečnění návrhu si vyžádalo více času, neboť bylo zapotřebí v centrále udělat takové opatření, aby bylo možno kdykoliv vypnout signální světlo u aparátu, který Watson nejméně používá.
Vniknout nepozorovaně do centrály nebyl snadný úkol, neboť byla umístěna nedaleko atomové elektrárny, kde ani Alena ani Severson nemívali služby.
Příležitost přišla teprve po několika dnech, a to docela nečekaně. Severson byl opět reportérem ve vysílání pro Zemi. Alena měla právě volno a proto přišla do studia, aby svému příteli pomohla. Na programu reportáže byly jako obvykle záběry z jednotlivých pracovišť. Těsně před zahájením vysílání žádal Severson telefonicky všechny členy posádky, aby se připravili. Watsonův služební aparát však nefungoval.
„Volejte zatím další, podivám se do centrály, zda nemá poruchu,“ mrkla Alena významně na Seversona a odběhla.
„Všechno v pořádku,“ usmála se, když se za chvíli vrátila. „Můžeme začít s vysíláním. — I s přijímáním,“ dodala šeptem.
Televisní vysílání se vydalo na dlouhou, předlouhou pouť. Na Zemi dorazí teprve za tři čtvrtě roku. Nechme je letět a zúčastněme se raději prvního pokusu s televisním telefonem…
Alena přikryla oko ikonoskopu tuhým papírem a vytočila číslo Watsonovy pracovny.
Se zatajeným dechem sledovali teď naši detektivové obrazovku. Za okamžik se na ní objevil záběr z observatoře. Watson seděl zády k aparátu, pomocí něhož byl pozorován.
„Podařilo se to,“ šeptala Alena. „Signální světlo nesvítí…“
V tom se Watson otočil. Rozhlédl se po observatoři — a znova se věnoval své práci.
„To jsem se lekl,“ ulevil si Severson.
„Nebojte se, je to v pořádku. Jak jsem vypozorovala, na tomto aparátě Watson téměř nikdy nehovoří. Používá hlavně ten, který vidíte na jeho stole.“
Výjev na obrazovce se neměnil.
„Dnes asi nezjistíme nic zvláštního, vypněme to raději,“ navrhla Alena po deseti minutách. „Watson je příliš svědomitým pracovníkem, aby zanedbával službu u průzkumných astroradiolokátorů a astrogravimetrů.“
Severson již sahal na páčku, když tu najednou Watson vyskočil a zoufale zamával rukama. Rychle otočil červeným vypínačem, kterým bylo možno zapnout aparáty ve všech kabinách najednou.
„Pozor, pozor, nebezpečí, pozor, pozor, nebezpečí dvacet pět minut před námi. Řítíme se do velké mlhoviny. Okamžitě manévrujte vpravo — směr souhvězdí Panny…“
V Aleně by se krve nedořezal.
„Nebojte se, Alenko, mlhovina nám přece nemůže uškodit,“ snažil se ji uklidnit Severson.
„Přidržte se,“ zvolala Alena místo odpovědi. Sotva to dořekla, zachvěla se jim podlaha pod nohama. Oba prudce vrazili do stěny a jejich těla se zabořila do ochranných polštářů.
Pohonné reaktory se za několik okamžiků rozezpívaly naplno.
„Nestalo se vám nic?“ vypravila ze sebe těžce dívka.
„Ne, co se děje? Proč nás předem neupozornili?“ řekl vyčítavě Severson.
„Slyšel jste přece Watsona — to byla nejvážnější výstraha, jakou jsem kdy slyšela. Jde nám přece o život, pochopte to. Nám všem. Musíme se vyhnout mlhovině za každou cenu, i kdyby měl někdo z nás při manévrování přijít o život. Zbývá nám příliš málo času. Vletímeli do mlhoviny, shoříme zaživa i s Paprskem.“
„Jak to, že ji Watson zpozoroval tak pozdě?“
„Jak to mohu vědět? Sama se tomu divím…“
Alena se podívala na hodinky.
„Tedy — za čtyřiadvacet minut se rozhodne všechno,“ řekla pomalu.
Severson ji chtěl vzít kolem ramen, ale odstředivá síla ho příliš držela na témž místě, kam byl vržen. „I kdyby to skončilo jakkoliv, stálo to za to žít. Miluji tě, Alenko…“ zašeptal Severson sotva slyšitelně a do očí mu vyhrkly slzy.
„Ty dobře víš, že já tebe též…“
„Zlobíš se na mne?“
„Proč blázínku. Skoro jsem vděčná, že tento těžký okamžik prožíváme. Kdy jindy bychom dostali tolik odvahy, abychom si to řekli tak otevřeně? Bála jsem se, že moji lásku odsuzuješ jako sentimentalitu. Že chceš zůstat pouze u přátelství. Nebo že snad jsi stále ještě věrný dívce, kterou jsi kdysi miloval…“
„Žádnou dívku jsem dosud opravdově nemiloval, neměl jsem prostě na to čas. Měl jsem sice dvě milenky, ale ty se jmenovaly Arktida a Antarktida. Jak se teď asi daří Amundsenovi?“ vzpomněl si najednou na zprávy z Moskvy.
„Co myslíte, podaří se to Tarabkinovi?“
„Myslíme, že se mu to podaří,“ zdůraznila dívka slovo myslíme. Severson pochopil, kam tím míří.
„Promiň, zvyk má železnou košili, řekl by Navrátil,“ usmál se. „Kolik minut nám ještě zbývá?“
„Zapomeňme na čas,“ zaprosila dívka. „Nechmo ho běžet svou cestou. Vyprávěj mi raději o svém mládí. A o tom jak se ti líbilo mezi námi. A o Míťovi z Moskvy. Rád na něho vzpomínáš — a já ráda poslouchám…“
V řídicí kabině všichni mlčí. Molodinová a Navrátil jsou upoutáni v křeslech a napjatě sledují promítací plochu astrotelevisoru.