Gruber se dívá na hodinky. Scheiner má hlavu odvrácenu k hlavnímu trupu letadla. Upřeně pozoruje ohnivou čáru, kterou kreslí na obloze pohonné reaktory.
„Nevyhneme se,“ šeptá Molodinová.
Na trupu letadla vyšlehlo několik plamínků.
Teď zablikaly další.
Houstly.
V některých místech se už kovový plášť letadla rozžhavil do růžova.
Přes všechna opatření teplota vzduchu v kabině nebezpečně stoupala. Vědce zalil pot. Těžce lapali po vzduchu.
„Mlhovina řídne,“ vydechl Navrátil a na okamžik ztratil vědomí.
Skutečně — plamínky rychle pohasínaly. To bylo neklamné znamení, že ubývá také volně plujících atomů vodíku, s kterými se Paprsek setkal při svém nepředstavitelně rychlém letu.
„Mlhovina byla příliš řídká — a zachytili jsme ji jen v okraji,“ radoval se Watson, když se letadlo octlo mimo nebezpečí. „Proto jsem ji také objevil tak pozdě. Přiznejte se, že jste mi všichni v duchu spílali za nepozornost ve službě… Pamatujte si: Všechno, co Watson dělá, dělá pořádně…“
Náhlý pohyb letadla si na štěstí nevyžádal vážné oběti. Jenom Wroclawski to odnesl několika modřinami na čele a na rameni.
25. VÝLET DO VZDUCHOPRÁZDNÉHO PROSTORU
Jediná vteřina stupně, o kterou by se Paprsek vychýlil ze své dráhy, znamenala by v těchto obrovských vzdálenostech ztrátu cíle a zbloudění v nekonečných prázdnotách vesmíru. Proto pozornost vědců, kteří se střídali ve funkci kapitána letadla, byla nyní soustředěna hlavně na vyrovnávání letu. Při ztížené orientaci musela být všechna měření provedena s nejvyšší možnou přesností. Nejprve určil polohu letadla každý sám, nezávisle na výpočtech druhých — a teprve potom, po srovnaní všech výsledků, byly opraveny pravděpodobné chyby a zahájeno manévrování.
Severson využil tohoto údobí zvýšené činnosti k splnění úkolu, který mu dal Ditrichson. Bez velkých potíží odnesl z laboratoře polarisační přístroj a prozářil jím celou Olafovu kabinu.
Dvě plechové krabičky nalezl v tajné skrýši, kterou mu prasynovec popsal. Schoval si je do kombinésy a rychle se s přístrojem vrátil do laboratoře, aby byl na svém místě, kdyby ho snad někdo náhodou potřeboval.
— Polovina úkolu je splněna, — řekl si ulehčeně, když si sedl na postel ve své kabině.
Opatrně vytáhl jednu krabičku a prohlížel si ji se všech stran. Bílý, matně se lesknoucí kov byl hladký — bez jakýchkoliv značek a nálepek.
— Co v ní může být? Škoda, že tu není gravitace. Možná, že bych to uhodl podle váhy.
Zatřepal krabičkou u ucha, ale uvnitř se nic nepohnulo.
Přiložil ji těsně k uchu a pozorně naslouchal, zda v ní netiká nějaký pekelný stroj. Opět nic…
— Otevřít — nebo neotevřít? Váhal.
— Raději ne, — rozhodl se konečně. — Olaf mne určitě zbytečně nevaroval…
Obě krabičky schoval do skřínky s prádlem a zamířil k atomové elektrárně.
Gruber a Madarász, kteří měli službu u reaktorů, nevěnovali příchozímu příliš pozornosti. Seděli před dlouhou, do půlkruhu stočenou deskou a bedlivě sledovali kontrolní obrazovku.
„P 327, R 72, A 136, K 720,“ ozval se Navrátilův hlas z řídicí kabiny. Vědci otočili několika knoflíky, podívali se na sebe, kývli hlavou na souhlas — a Madarász ohlásiclass="underline"
„P 327, R 72, A 136, K 720 — provedeno!“
Severson je mlčky pozoroval. Trpělivě čekal, až s nimi bude moci promluvit.
„Mohu si prohlédnout pohonné reaktory?“ zeptal se, když se mu zdálo, že je vhodný okamžik k rozhovoru.
„Prostor pod námi je uzavřen,“ odpověděl úsečně Gruber, aniž se na Seversona podíval.
„Jak víte, jsou v provozu,“ mírnějším hlasem dodal Madarász. „Až vyrovnáme let, rád vám pomohu při studiu.“
„Promiňte, — neuvědomil jsem si to,“ vykoktal Severson zmateně a tiše vyklouzl z elektrárny.
— Jsem to hlupák, — vyčítal si. — Zatracená nevědomost! Zatracené krabičky i s prasynovcem a celým jeho povedeným bratrstvím! Proč se vůbec chovám jako slabomyslný? Proč mně Olaf nařídil, abych krabičky vhodil do pohonných reaktorů? Asi je mám tak zničit.
Ale proč je tedy bral s sebou do letadla, když je mám teď zničit?
Podívám se věci na kloub — otevřu je, — rozhodl se náhle.
Nebylo to však tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Víčko krabičky odolávalo i násilnému páčení. A doléhalo tak těsně, že se pod ně nedala vsunout ani špička nože, který si vzal Severson na pomoc.
— Krabička je zřejmě z hliníku. — pomyslel si. A hliník je dosti měkký. Při trošce trpělivosti se za hodinu dostanu dovnitř…
Plech byl však daleko tvrdší, než Severson předpokládal. Ostří nože se při prvním setkání s kovem ulomilo, aniž v něm zanechalo sebemenší rýhu. Prudké údery na kolmo postavený nůž dopadly stejně bezúspěšně. Jediným výsledkem byla ulomená špička nože.
— Čertovo dílo! rozčilil se a mrskl krabičkou na podlahu. Pružná podlaha ztlumila náraz a záhadný předmět odrazila opět do prostoru.
Severson vykulil oči: Krabička byla otevřena — a kolem ní se vznášelo několik proužků hedvábného papíru a řada skleněných ampulek, v jakých bývají dopravovány injekční látky.
Uchopil jednu z nich a prohlédl si ji proti světlu. Tekutina uvnitř byla naprosto čirá…
Mezitím pokračovala krabička s ampulkou na své cestě kabinou podle zákona: úhel odrazu rovná se úhlu dopadu. Vypolštářované stěny však odrážely letící předměty nejrůznějšími směry. Za chvíli to v kabině vyhlíželo jako v rojícím se úlu.
Krabičku a několik ampulek ulovil poměrně brzy. Na prohlížení však nebylo kdy. Nejprve bylo nutno pochytat také ostatní ampulky, aby při svém volném letu nenarazily náhodou na tvrdý předmět a nerozbily se.
V Seversonovi se probudila lovecká vášeň. S koženou kuklou létal po kabině a s úsměvem na rtech vzpomínal na potrhlého profesora botaniky, který se síťkou v ruce běhal po louce za vzácným motýlem. Trvalo to dobrých dvacet minut, než se poslední létající předmět octl v kapse kombinésy.
Všechny nápisy na skle byly latinské a laiku nesrozumitelné.
Severson zabalil ampulky do hedvábného papíru a uložil zpět do krabičky.
— Jednu bych si měl schovat jako corpus delicti — pro případ potřeby, — napadlo mu. Bez dlouhého vybírání vzal první, na kterou sáhl. Dvojnásob pečlivě ji omotal jemným papírem a vstrčil do kapsy. Přiklopil víko krabičky a vsunul ji opět mezi prádlo…
Pohonné reaktory opět utichly. Život posádky se vrátil do normálních kolejí.
Na návrh Molodinové byl změněn rozvrh služeb. Po šestihodinové směně, která měla na starost řízení a provoz letadla, připadly na každého vědce ještě dvě hodiny, určené vědecké práci. Tím snad nechceme říci, že do té doby členové posádky ve volném čase vědecky nepracovali. Šlo spíše o to, aby průzkum mezihvězdných prostorů byl prováděn systematičtěji. Proto také byly rozděleny i jednotlivé úkoly: Čan-su a Cahén budou zkoumat radiohvězdy. Madarász kosmické paprsky, Navrátil střed naší Galaxie, Watson ostatní galaxie, McHardy mlhoviny, Scheiner novy, Fratev znovu přeměří paralaxu hvězd — a tak dále.
Jak vidno již z krátkého a stručného výpočtu úkolů, práce tu bylo dost — žádný z členů posádky nemusel mít strach z dlouhé chvíle nebo z nudy.