Také chvíle společné zábavy byly stále stejně pestré. Čech i Rus, Číňan i Američan, Polák i Bulhar — všichni si přinesli ze svých domovů nepřeberné kulturní bohatství. Veselé i vážné historky z minulosti, vzpomínky ze života, anekdoty, verše, veselá kouzla a společné hry — jedním slovem nevyčerpatelné studnice zábavy i poučení.
Velké obliby dosáhlo Seversonovo vyprávění o minulých dobách.
Mladí vědci nové generace nevycházeli z údivu nad pošetilostí lidí, kteří se bez protestu nechali vykořisťovat a stejně slepě se na rozkaz pánů hnali do války proti slabším národům. Skutečně volné chvíle, které Seversonovi zůstaly, věnoval výzvědné službě.
Alena pomalu ztrácela o Watsona zájem.
„Sledujeme ho už hezkou řádku dní, pozorujeme ho při práci a občas nasloucháme za dveřmi jeho kabiny. A co jsme zjistili nového? Nic,“ říkala.
„Je sice pravda, že přijímač v kabině a záhadné poznámky ukazují na něco nekalého, ale velmi pochybuji o tom, že je nám to nějak nebezpečné.
Alespoň teď ne, pokud letíme vesmírem. A do té doby, než přistaneme na planetě X, máme přece dosti času, abychom si na to posvítili…“
Severson dívce neodporoval. Tajně však sledoval Watsona dál. Nešlo mu přec jenom o Watsona, ale i o Ditrichsona — a ti dva už představovali skutečné nebezpečí pro posádku Paprsku…
Ditrichson se konečně uzdravil. Sotva se to Severson dověděl, sedl si k televisnímu telefonu a vytočil číslo Watsonova náhradního aparátu.
Jeho předpoklad se ukázal správným.
Olaf skutečně navštívil Watsona jako jednoho z prvních.
— Jaké štěstí, že tu teď vedle mne nesedí Alena, — řekl si ulehčeně, když napjatě sledoval scénu na obrazovce.
„Jak se daří, marode? Jsem rád, že vás vidím opět v pořádku,“ uvítal Olafa Watson.
„Děkuji, už je to dobré. Ale dalo mi to co proto! Už jsem měl strach, že se z toho nevylízám. Především vám mnohokrát děkuji za přátelskou pomoc…“
„Za jakou?“ divil se Watson.
„Nu, za výpomoc ve službě, za časté návštěvy v nemocnici, i za důvěru, kterou jste mi tam projevil. Je toho dost, ne? Jak jste daleko s prací? Daří se vám to?“
Watson ho uchopil za ruku a přiložil prst k ústům.
„Pst, tišeji, příteli! Co kdyby nás někdo poslouchal! Nejste přece malé dítě, abyste všechno, co víte, vyžvatlal… Jde to dobře kupředu. To bude překvapení, až…,“ a teď snížil hlas tak, že mu nebylo rozumět ani slovo.
„Ty jsi mi pěkný detektiv, Leife,“ ozvalo se najednou za zády Seversona. Polekaně se otočil.
„Nelekej se, to jsem já,“ zasmála se Alena uličnicky „Ale stejně tak dobře by to mohl být někdo jiný. Moc opatrný nejsi, viď, ty můj Sherlocku Holmesi,“ položila mu ruku na rameno.
„Stojíš tu už dlouho?“ zeptal se zmateně.
„Ne, právě jsem přišla. Co je u Watsona nového? A, podívejme se, má vzácnou návštěvu. Zesil, prosím tě, zvuk, ať slyšíme, co si povídají…“
Severson zbledl jako stěna. Naklonil se ke skřínce, aby mu Alena neviděla do obličeje, a chvějící se rukou sáhl na knoflík.
V nouzi nejvyšší je pomoc boží nejbližší, říkávalo se kdysi. A Seversonovi přispěchal teď na pomoc šťastný nápad i bez pána boha.
„Nejde to víc zesílit už jsem se o to pokoušel. Ale o nic nepřijdeš, Alenko. Vyprávěli si anekdoty a některé z nich byly kapánek pikantní, tak raději pokračují šeptem, aby je někdo neslyšel, že se baví tak neslušně.“ rozpovídal se Severson, kochaje se svým důvtipem.
Olaf se skutečně zasmál — a Watson s ním.
„Až se zase dovíte něco nového, pozvěte mne. Buďte hodně zdráv, Watsone! Musím se teď představit Molodinové a Navrátilovi…“
„Vidíš, pořad ti to říkám, že jsme špatní detektivové,“ usmála se shovívavě Alena a vypnula aparát.
Severson uléhal na postel vzrušen.
— Tedy přece — spiklenci jsou spolčeni, — přemítal a po celém těle se mu rozlilo nepříjemné teplo. Zdálo se mu, že tíživý pocit obrovské odpovědnosti se proměnil v balvan, který mu těžce leží na srdci.
Nespal celou noc, jak se ze zvyku říkalo době, určené ke spánku. Jak víme, na Paprsku nebylo noci ani dne, jara ani zimy. Dobu práce, studia i odpočinku určovaly pouze atomové hodiny, které neúprosně měřily čas bez ohledu na nezvyklé prostředí.
Podle tohoto pořádku bylo tedy pro Seversona ráno, když se odhodlal k odvážnému činu…
Službu měl tentokrát kratší než obvykle. Řídil vysílání pro Světovou akademii věd.
Sedl si k mikrofonu a přečetl hlášení o výsledcích vědeckého průzkumu. Většinou to byla čísla, značky a zkratky, z nichž mnohým vůbec nerozuměl. Srozumitelná mu byla pouze jediná zpráva: „Madarász při průzkumu kosmického záření objevil dosud neznámé paprsky, které působí rušivě na některé prvky, hlavně s menší atomovou vahou. První pokusy ještě neskončily. Podrobnější zprávu vám dáme později. Paprsky nazýváme zatím,zero‘.“
Severson ani netušil, jak velký rozruch tato zpráva způsobí, až se po dlouhé pouti vesmírem dostane na Zemi…
Skončil vysílání a tajně se vytratil do skladiště. Pozorně si prohlédl seznam uskladněného zboží, opsal si jedno z čísel a vyhledal bednu, ve které byl hledaný předmět uložen. Na štěstí byla upevněna hned na kraji, aby mohla být po přistání vyložena mezi prvními.
Otevřel ji a vylovil z ní koženou brašnu s fotoaparátem. Uvedl zase všechno do pořádku a jako zloděj se špatným svědomím odplížil se do své kabiny. Tam teprve si fotoaparát prohlédl důkladně. Jeho značku znal. S podobným aparátem se seznámil za pobytu v Praze. Byl to dokonalý přístroj, s nimž se dalo pracovat i v úplné tmě.
Z podlouhlé skříně, umístěné ve stěně kabiny, vyňal dlouhé smotané lano a skafandr, který byl připraven pro případ hrozícího nebezpečí.
Pootevřel opatrně dveře a rozhlédl se. Chodba byla prázdná.
Jednou rukou přitiskl k sobě podivná zavazadla a druhou se přitáhl k pružné tyči na stěně. Několika hbitými pohyby doručkoval k východu z letadla. Rychle stiskl červený knoflík a chvíli netrpělivě čekal.
Vedle knoflíku se rozsvítilo zelené světlo. Otevřel dveře a vstoupil do úzké komory, kterou před okamžikem vyplnil vzduch.
Všechna tato zařízeni znal dokonale — spolupracoval na jejich montáži v halách na Měsíci. Dobře věděl, že při otevření výchozích dveří zazní v řídicí kabině poplašný signál, který kapitána letadla okamžitě upozorní na závadu. Vytáhl proto z kapsy nůž a všechna lanka na stěně přeřízl. Tím zároveň zhasl i zelené světlo, svítící do chodby.
Teď teprve si klidně navlekl skafandr. Jeden konec lana si připnul na přesku u pasu a druhý ke kroužku na rámu dveří.
Takto zajištěn otevřel východ z letadla a pomalu vplul do volného mezihvězdného prostoru.
Strachem se mu sevřelo hrdlo. Křečovitě se přidržel veřejí a přitiskl se k hladké stěně kolosu. Hvězdná obloha se v ní odrážela jako v zakřiveném zrcadle. Hvězdy svítily klidně a nepohnutě. Zdálo se skoro, že Paprsek ztratil svou šílenou rychlost a nehybně teď stojí ve vzduchoprázdném prostoru.
Mrtvý klid rušila jenom kulatá okna, svítící tu a tam z obrovského trupu letadla.
Severson opatrně pootočil hlavu. Jeho zrak padl na velkou kouli, ve které jako v hlavě byl umístěn mozek kolosu: řídicí kabina, pozorovatelny, observatoře a vysílací stanice. Za velkými okny se pohybovali vědci. Klidně konali svoji práci, aniž tušili, že se na ně někdo dívá zvenčí.