— Skutečné nic netuší? Nespatřil mne náhodou někdo? — lekl se Severson a rychle se podíval na svůj skafandr. Dopadal na něj jenom slabounký odraz světla. Na tak velkou vzdálenost nemohl být viditelný…
Chvíli pozoroval život v hlavě Paprsku.
Vše v pořádku! Vpřed!
Postupovalo se mu špatně. Rukavice klouzaly po lesklém kovu a kmity nohama a rukama příliš nepomáhaly. Přitom bylo nutno důsledně se vyhýbat ozářeným oknům, takže cesta se stále prodlužovala.
Zastavil se, aby si odpočinul a přesněji určil cíl. — Ano, tahle řada je to — šesté okno…
Šplhalo se mu již líp — konečně přišel na nejvýhodnější systém: kmih levou nohou, pravou rukou se přichytit a skrčit se. Kmih pravou nohou, napnout tělo a levou rukou se přichytit…
Lezl jako žába, ve strachu, aby se neopatrným pohybem neodrazil od trupu letadla. Okamžitě by odletěl do prostoru a musel by začít od píky: přitáhnout se pomocí lana k východu a pak znova prodělat trudnou cestu po lesklém kovu.
Chvílemi se mu zdálo, že místo něho se pohybuje kolos pod ním. Byl to klam, který vzniká v prostředí, kde není nahoře ani dole. Člověk si pořád myslí, že má hlavu nahoře…
Nejvíce ze všeho se Severson obával pohledu pod sebe a za sebe. Číhala tam na něho strašlivá závrať, která odzbrojuje největší siláky.
K cíli namáhavé pouti se dostal teprve za hodinu. Zachytil se okraje okna a chvíli odpočíval. Pak vytáhl z kapsáře skafandru zrcátko a naklonil je před očima do takového úhlu, aby se mohl nepozorovaně podívat do kabiny.
Na lesklé ploše zrcátka se objevil Watson. Seděl zády k oknu a psal.
Severson nahlédl do okna. Na stole ležely záhadné tabulky, které si už s Alenou prohlédli, a nějaké slovníky.
Watson občas přejel tužkou po rubrikách tabulky, poznamenal si něco a zalistoval v některém slovníku.
Teď se podezřele pohnul…
Severson schoval rychle hlavu za rám okna.
Když za chvíli nahlédl opět do kabiny, Watson měl na uších sluchátka a otáčel ladicím knoflíkem magnetofonu.
— Asi si nahrává na pás vysílání se Země, — dohadoval se Severson.
Rychle vytáhl fotoaparát z brašny, zaostřil a stiskl spoušť.
— Jeden snímek už máme, — řekl si spokojeně. — Pro jistota ještě jeden, kdyby se ne…
Aparát mu najednou vypadl z ruky a trup letadla sebou trhl a otočil se kolem své osy.
Severson hrůzou zavřel oči. Zdálo se mu, že padá do bezedné propasti.
Prudké trhnutí mu opět připomnělo záchranné lano.
Rychle zpět do letadla! Co se s ním stalo?
Po několika pohybech mu novým leknutím ztuhla krev v žilách. Někdo ho uchopil za ruku. Otevřel oči.
Před nim stál Navrátil, ozářený světlem z komory. Vtáhl ho dovnitř a prudce přibouchl dveře.
„Co blázníte, člověče? Jste náměsíčník — nebo sebevrah?“
Vzal ho pod paží a vešel s ním do chodby. Tam teprve si sundal kuklu skafandru a odšrouboval také Seversonovu.
„Promiňte, že jsem se na vás tak obořil,“ řekl už mírnějším hlasem, když spatřil křídově bledou tvář záhadného poutníka.
„Co jste tam, pro pět ran do škopku, hledal, nešťastníče?! Pálí vás snad dobré bydlo? Nu — uklidněte se nejprve, vždyť já se polekal možná víc než vy…“
Severson stál před Navrátilem jako opařený. Vzpomněl si na fotoaparát.
„Ja — já — jsem — fotografoval,“ zakoktal ustrašeně jako žáček, kterého přistihl pan učitel při opisování.
„Fotografoval? A co jste tam venku fotografoval, prosím vás? Nebojte se mne přece — vždyť vás nekousnu…“
Seversona polil studený pot.
„Fotografoval jsem Paprsek. Chtěl jsem získat zajímavý snímek pro televisní vysílání,“ napadlo mu šťastně. „Když jste mi zatahal za lano, aparát mi vypadl z ruky.“
„To je nápad — zajímavý snímek! Uvědomil jste si vůbec, že jste tam mohl přijít o život? Jediné zrníčko prachu, letící vesmírem, mohlo vám provrtat srdce. Stejně tak vám mohly uškodit paprsky zero. Nevíme ještě, zda nepronikají i skafandrem. Musíte se okamžitě nechat prohlédnout lékařem…“
Severson se zatím poněkud vzpamatoval.
„Promiňte mně tu nerozvážnost, soudruhu Navrátile. Velice mne mrzí, že jsem vám způsobil tolik nepříjemností. Už to nikdy neudělám — přísahám.“
„To pevně věřím. Máte štěstí, že jsem vás zahlédl z řídicí kabiny. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne! Pamatujte si to! A až vám po druhé něco podobného napadne, poraďte se nejprve se mnou nebo se soudruhem, který bude právě kapitánem.
Rozuměli jsme si?“
„Ano — a neříkejte to, prosím vás, nikomu. Měl bych ostudu.
„Už je pozdě. Viděli vás všichni v řídicí kabině…“
Alena uhodla okamžitě, proč Severson vylezl z Paprsku.
„Vidíš, vidíš, pořád ti to říkám, abys zanechal toho pátrání, že to stejně nikam nevede,“ vyčítala mu. „Kolik chybělo, abych tě ztratila! Kdyby ses alespoň mně slůvkem zmínil… S tím samozvaným pátráním musíme skoncovat. Oznámíme prostě všechno Navrátilovi a bude to!“
„Ne, ne, ještě ne,“ protestoval zoufale Severson. „Ještě není vhodný čas. Slibuji ti, že pátrání už zanechám a že už neprovedu žádnou hloupost. Musíme však Watsona ještě nějaký čas pozorovat. Vždyť kromě věcí v kabině nemáme proti němu žádných hmatatelných důkazů. Pozbyl jsem i snímku, který jsem tak pracně získal… Možná Watsona ještě při něčem přistihneme. Stačí nám k tomu přece televisní telefon…“
„Stará chyba se opět opakuje,“ řekla tiše Alena. „Ale když já ti neumím odporovat…“
Brzy nato navštívil Seversona Olaf.
„Buďte zdráv, strýčku! Jak se vám daří, vy parašutisto? No, no, nezlobte se hned. Přišel jsem se vás jen zeptat, co jste udělal s krabičkami.“
„Zničil jsem je, jak jste žádal,“ zalhal si.
„Opravdu? Nu dobrá… A proč jste vlastně lezl z letadla? Nestopujete mne snad?“ zeptal se s úšklebkem ve tváři.
„Neradil bych vám to. Víte, fízly nemám rád…“
Severson zrudl a mimoděk sevřel ruce v pěst.
„Kdybyste nebyl mým prasynovcem, ztrestal bych vás na místě, vy bratře silné ruky. Příliš si dovolujete. Ale varuji vás, nezahrávejte si se mnou! Stačí slovo — a budete v pasti, z které vám nepomůže ani pánbůh. Znáte přece Navrátilovo přísloví se džbánem a jeho uchem?“
Ditrichson polekaně ustoupil.
„Nechtěl jsem vás urazit, strýčku,“ řekl smířlivě. „Snad ještě není tak zle… Výlet z letadla mi tedy nemůžete vysvětlit?…“
„Mohu,“ odsekl Severson. „Lezl jsem tam vlastně kvůli vám. K reaktorům jsem se nedostal, tak jsem s těmi vašimi prokletými krabičkami praštil do vesmíru.“
„Škoda. Hladina opadla — ještě jsem je mohl upotřebit. Nu i tak vám mockrát děkuju,“ řekl ironicky.
26. WATSONOVO TAJEMSTVÍ
Minul rok, minul další. V práci a zábavě ubíhá čas rychle…
V Paprsku se celkem nic nezměnilo. Jen zprávy se Země přicházely se stále větším zpožděním.
Navrátil občas prohlížel kontrolní záznamy směrovaného astrogravimetru.