„Marnost nad marnost! Vypuštěné slovo nechytíš a světlo nepředhoníš… Obávám se, že se doktor Zajac dal do marného boje. Gravitace — to je takový stohlavý drak. Jednu hlavu mu usekneš a pět dalších mu naskočí. Spíše se oholíš sekyrou, než zmodeluješ gravitaci…“
Jediným příjemným vyrušením z klidného života byly paprsky zero. Brzy se ukázalo, že jsou velmi dobrým služebníkem v atomové fysice. Pomohly vědcům dokonaleji poznat pohyb v atomech a v laboratoři podstatně urychlovaly obtížný proces přeměny prvků.
Nerozlousklým oříškem zůstával nadále zdroj paprsků a stejně bezvýsledné byly i pokusy o jejich umělé vyrobení v laboratoři.
Zprávy se Země byly očekávány vždy s velkým zájmem.
První pokusy o ovládnutí počasí pomocí atomové energie vyvolaly na Paprsku vlnu nadšení. Méně radostné byly zprávy o oživování Amundsena. Operace postupovaly velice pomalu, protože tělo hrdiny bylo na několika místech poraněno. Tarabkin však — k velké radosti Seversona — stale neztrácel naději…
Paprsek je již pět let na cestě mezi Zemí a Proximou Centauri. Spojení se Zemí se opožďuje o dva a půl roku…
Ve službě zůstal jen nejnutnější počet vědců. Všichni ostatní jsou v klubovní místnosti na oslavě významného výročí.
Zpěv, recitace, hudba…
A slavnostní hostina.
„Pečená slepice, moje oblíbené jídlo!“ zvolala radostně Molodinová. A pirožky!“
„Plněná paprika!“ přidal se Madarász.
„Vepřová, knedlík — a zelí se škvarky,“ zaradoval se Navrátil.
„Ať jsem president na planetě X, jestli tohle lečo není ještě lepší, než jaké dělávala maminka!“ jásal Fratev.
„Vy jste kouzelník, Aleno. Všem jste nám kápla do noty. Jak se vám to mohlo tak dokonale podařit?“ divil se Čan-Su.
Alena se šťastně usmála.
„Copak jsme se za těch pět let nepoznali dokonale? Jak bych nevěděla, co kdo rád? Vždyť jste v klubu už tolikrát vzpomínali na oblíbená jídla. Když jsem dokončovala výkresy naší kuchyně, napadlo mi, že ji občas musíme obohatit o národní jídla každého z nás…“
„Ona tajně propašovala do Paprsku bednu konserv, aby se nám umělá jídla nepřejedla, že je to tak?“ dodal za ni Navrátil.
„Kdo by to do vás řekl, že jste tak dokonalou kuchařkou!“ řekl uznale Scheiner.
Severson stiskl dívce ruku a zašeptaclass="underline"
„Povedlo se ti to dokonale — gratuluji…“
Sotva hostina skončila, Navrátil zanotovaclass="underline"
Všichni se přidali a klubovnou znělo vesele dáclass="underline"
Následovaly ruské národní písně, maďarské, polské, francouzské, anglické…
„Soudružko Molodinová, mám pro vás důležitou zprávu. Až budete mít chvíli čas, navštivte mne,“ ozval se Watsonův hlas v řídicí kabině.
„Nemůžete mi to říci hned? Nesmím se teď vzdálit. Právě jsme zpozorovali, že se Paprsek nepatrně vychýlil z dráhy. Jak jistě uznáte, je to vážná věc. Zjišťujeme příčinu.“
„Tedy stručně. Zachytil jsem další rozhlasovou stanici na planetě X. Hovoří jinou řečí než první a je o něco slabší. Ostatní vám povím později. Spěchám teď do observatoře — pomohu kolegům v průzkumu…“
Na obrazovce služebního televisoru se objevil Cahén: „Soudružko Molodinová, astrogravimetry hlásí větší těleso směrem k Penebole…“
„Další — o něco menší těleso směrem k Regulu,“ pokračoval za chvíli v hlášení.
Molodinová se spojila s radiolokační stanicí:
„Soudruhu Wroclawski, prozkoumejte prostor směrem k Regulu a Penebole.“
Asi za půl hodiny Wroclawski oznámiclass="underline"
„Směr Regulus: temné těleso — velikost 0,3 — vzdálenost 26,7 minuty.
Směr Penebola: temné těleso — velikost 0,08 — vzdálenost 32,9 minuty.
Směrem ke středu souhvězdí Lva: temné těleso — velikost 0,04 — vzdálenost 39 minut.“
Molodinová zapnula rychle všechny televisní telefony na Paprsku.
„Pozor — pozor — připoutejte se. Spouštíme pohonné reaktory!“
Přesně za minutu vyšlehly z trysek letadla rudé plameny.
„Jak se u nás říká — měli jsme víc štestí než rozumu!“ poznamenal Navrátil. „Vyhaslá sluneční soustava — či co to vlastně bylo — mohla nám stejně tak dobře stát přímo v cestě…“
„To bych ji objevil už dávno,“ odporoval Madarász, který byl právě prvním pilotem. „S hlavního astrogravimetru nespouštím oči…“
S obrazovky nahlédla do místnosti věčně usměvavá tvář Frateva.
„Představte si — největší těleso u Regula je radiohvězdou,“ volal radostně. „A jak intensivně vysílá! To už není šum, to je přímo rachocení vodopádu!“
Navrátil si nasadil sluchátka a spojil se s radioteleskopem.
„Fratev měl pravdu, poslechněte si,“ nabídl sluchátka Molodinové. A s úsměvem dodaclass="underline"
„Již jsem si myslel, že kapánek přehání — jako obvykle.“
„Není o tom pochyb, zdroj radiovln nemůže být daleko. Překontrolujte, prosím, zda radioteleskop je přesně zaměřen na největší temné těleso.“
Navrátil přistoupil k velké desce a přihmouřenýma očima sledoval několik obrazovek.
„Ano, hlášení astrogravimetru, radiolokátoru i teleskopu se shodují. Radiovlny vycházejí z tělesa velikosti 0,3.“
„Pak tedy stojíme na prahu tajemství radiohvězd!“ zaradovala se Molodinová.
„Jsou to bez pochyby uhasínající slunce, jejichž teplota klesla natolik, že nezáří viditelným světlem.“
„Máte pravdu,“ ukázal Madarász na promítací plochu astrotelevisoru.
„Podívejte se, uhasínající slunce vyzařuje ještě infračervené a ultrafialové paprsky…“
„Proxima má od této chvíle své jméno neprávem. Nejbližším sluncem je — jak je pojmenujeme?“ poškrábal se Navrátil za uchem.
„Radia Fratevi. Ať má Fratev radost, vždyť první uslyšel její hlas. navrhl Čan-su.
Severson se za chvíli posadil k mikrofonu a hlásiclass="underline"
„Zvláštní zpráva pro Zemi. Předně: odhalili jsme tajemství radiohvězd. Jsou to temná tělesa, či lépe vyhasínající slunce. Jedno z nich je nedaleko nás. Nazvali jsme je — —
Probůh, co se děje?! Do kabiny mi zvenčí vnikla oslnivá záře. Okamžik…
Temné slunce se rozzářilo! Ba vybuchlo. Šíří se kolem něho ohnivý pruh. Vypínám — zavolám vás za chvíli…“
Náhlé vzplanutí nové oslnivé hvězdy vyvolalo v Paprsku zděšení.
„Nezasáhne náš žhavá hmota, kterou slunce odvrhlo?“ zeptal se ustrašeně Ditrichson.
„Pohonné reaktory na plný chod!“
Watson se vřítil do řídicí kabiny.
„Nedělejte to, nezvyšujte rychlost nad těch sto padesát tisic kilometrů! Může to špatné dopadnout, vždyť jste to ještě nevyzkoušeli!“
„Padni oko nebo zub, těžko teď vybírat — není na to čas. Daleko méně riskujeme zvýšenou rychlostí, než kdybychom se motali v dosahu novy — a uhořeli,“ mínil Gruber.
„Tak zlé by to snad nebylo. Ale křídla bychom si asi popálili — jako Ikaros,“ řekl Madarász.
Jediný Čan-su zůstal naprosto klidný.
„Souhlasím s akademikem Watsonem,“ prohlásil, jako by šlo o bezvýznamný spor. „Nezvyšujme rychlost zbytečně. Plýtváme tak pohonnými látkami — a budeme je ještě potřebovat. Nezapomínejme, že čím rychleji se rozjedeme, tím více pak musíme brzdit. A nova Radia Fratevi? Tu nechme klidně na pokoji. Vyvržená žhavá hmota neletí rychleji než dva tisíce kilometrů za vteřinu. Nemůže nás nikdy dohonit.“