„Za tři roky, až doletí k vám můj hlas, zazáří na vašem nebi nová hvězda,“ pokračoval Severson ve vysílání.
„Až ji spatříte, vzpomeňte si na nás a pojmenujme ji Radia Fratevi.“
Vznícení temného slunce ve vzdálenosti pěti světelných hodin není pro očitého svědka zjevem zrovna příjemným. Pro naše dobyvatele vesmíru to však byla přímo ideální příležitost ke studiu života hvězd.
Náhlé vzplanutí hvězdy pozorovali už hvězdáři několikrát. Dálo se to však v tak obrovských vzdálenostech, že výsledky bádání byly velmi skrovné. Teprve teď mohli vědci sledovat fysikální a chemické změny jak na slunci samotném, tak i v prstencích hmoty, kterou hvězda obrovskou silou odvrhla od sebe.
Po několika hodinách octl se Paprsek v zesíleném dešti roentgenových a kosmických paprsků. Také nově objevené paprsky zero zářily daleko intensivněji.
„Nakonec máme štěstí v neštěstí, jak se u nás říkává,“ usmál se spokojeně Navrátil. „Nezbývá než naší milé Radii Fratevě uctivě poděkovat za nesmírně cenná fakta, která poskytla naší vědě. Teď už není sporu o tom, že nám tato fakta pomohou rozluštit tajemství nov a ostatních hvězd a že nám konečně blíže osvětlí i záhadu kosmických paprsků. A nebojím se říci, že se o veliký skok přiblížíme také k rozřešení vzniku hvězd.“
„Ano, sklízíme bohatší úrodu, než jsme očekávali,“ přikývla Molodinová. „A kolik nových velkých objevů nás ještě čeká v sluneční soustavě Proximy Centauri a v soustavě Alfy Centauri!“
„A kdo může vyloučit možnost, že se nám podaří odhalit zákonitosti celé naši Galaxie?“ snila Alena.
Jasně žlutá barva Radii Fratevy se po několika dnech změnila v oranžovou, pak v rumělkově červenou. Viditelnost hvězdy se zmenšila tak, že ji bylo možno pozorovat jedině silnými dalekohledy nebo astrotelevisory.
„Měli jsme ji pojmenovat Prskavka Fratevi a ne Radia,“ smál se Fratev. „Také jenom zazářila, natropila trochu rozruchu — a zhasla.“
„Správně! Český básník Erben by řekclass="underline" prskla a zhasla docela…“
Život na Paprsku se vrátil opět do normálních kolejí. Vědci obrátili objektivy svých přístrojů k cíli cesty, k souhvězdí Proximy Centauri.
Severson v rušných událostech na Watsona téměř zapomněl. Připomněl mu ho teprve rozhovor s prasynovcem. Olaf si totiž stěžoval na neustálé bolesti hlavy, které ho někdy dohánějí až k šílenství.
— Kdyby ti raději praskl celý tvůj zločinný mozek — měl bych aspoň po starosti, — pomyslel si Severson. Když si však na okamžik uvědomil dosah svého tajného přání, zachvěl se.
— Kam až jsem se to dostal?! K takovému řešení sahá jenom zbabělec, rozčiloval se sám na sebe. — Čas letí a cíl cesty se blíží! Je třeba jednat…
A znovu se pustil do pátrání. Watsona sledoval teď v observatoři denně.
Po mnoha marných pokusech se mu konečně podařilo přistihnout ho při další zločinecké činnosti…
Zapnul televisní telefon a bez zvláštní pozornosti sledoval výjev na obrazovce. Nepoutal ho — byl příliš podobný těm předcházejícím. Vždyt znal už každý Watsonův pohyb. Ani na tom, že právě vytočil nějaké číslo na televisním telefonu, nebylo vůbec nic zvláštního.
Co se však dělo dál, Seversona nesmírně překvapilo. Na obrazovce Watsonova aparátu vyvstal záběr z řídicí kabiny. Čan-su hovořil s Navrátilem o nové objevené planetě v souhvězdí Alfy Centauri A. Žádný z vědců si však telefonu nevšímal.
„Copak jim tam nesvítí signální světlo?“
Když se Watson nabažil pohledu do řídicí kabiny, spojil se s klubovní místností. Právě tam bylo veselo. Wroclawski vyprávěl anekdoty a celá společnost se smála. Některým vtipným anekdotám se usmál i Watson.
Ani v klubu nikdo nezpozoroval, že je telefon v činnosti.
Severson se pojednou klepl do hlavy.
— Jsem to hlupák! Ze mně to nenapadlo hned! Watson dělá přece totéž co já: odposlouchává, co se děje v řídicí kabině a v klubu. Ale co chce vyzvědět? Pravděpodobně podává zprávy Bratrstvu silné ruky… Teď už je opravdu nejvyšší čas zakročit…
Severson se rozhodl, že hned po službě řekne všechno Aleně a požádá ji, aby o dvou spiklencích informovala Navrátila.
Sotva vstoupil do klubu, kde měl s Alenou sraz, zarazil se.
Sál byl těsně po střídání směn téměř prázdný, jen u okna s pokroucenou borovicí seděl — Watson. Byl tak zaměstnán rovnáním nějakých papírů, že si příchozího vůbec nevšiml.
Watson v klubu? Vždyť sem nikdy nechodí! Co zase má za lubem? honilo se Seversonovi hlavou. Sedl si na druhý konec sálu, vytáhl z kapsy blok a předstíral, že něco píše. Přitom pozorně sledoval záhadného návštěvníka.
Watson se tvářil spokojeně. Chvílemi se jeho oči dokonce usmály dvěma vějířky vrásek u spánků. Když všechny papíry urovnal do silné slohy, opřel se loktem o rám okna, několikrát si pohladil prošedivělé vlasy a zahleděl se do hvězdné oblohy.
Do sálu přicházeli další hosté — Navrátil, Molodinová, Čan-su, Scheiner, Fratev, Madarász, McHardy… Každý se při pohledu na Watsona zatvářil stejně udiveně jako Severson.
Alena přiběhla celá udýchaná. Omlouvala se, že se zdržela v kuchyni.
„Co říkáš tomuhle návštěvníku?“ zašeptal Severson a očima ukázal na Watsona.
„Mám z něho radost. Konečně dostal rozum…“
„Ty jsi věděla, že sem dnes přijde?“ divil se Severson.
„Věděla, říkal mi to Navrátil. Na jeho žádost jsem připravila čaj a zákusky.“
„Proč se tak náhle změnil? Nesleduje tím nějaký nekalý cíl?“
Alena se zasmála.
„Ty jsi přece jen nenapravitelný! Kdy se konečně začneš dívat na lidi s té lepší stránky? Ve všem vidíš nějakou záhadu. Vypadá to, jako bys trpěl nemoci imperialistů — špionážomanií. Ti také viděli v každém vyzvědače a záškodníka…“
„A ten přijímač — a šifrované poznámky — to není nic?“ řekl uraženě Severson.
Alena se již k odpovědi nedostala. Navrátil se postavil do středu sálu a na jeho znamení sál utichl.
„Drazí soudruzi, sedněte si, prosím, k společnému stolu, abychom byli pěkně pohromadě. Akademik Watson nám chce sdělit něco velmi důležitého…“
Severson se podíval na Alenu tázavým pohledem. Pokrčila pouze rameny, že nic neví.
„Dovolíte-li, budu hovořit vsedě,“ zahájil oficiálně Watson svůj projev. „Vím dobře, že mnozí z vás mne mají za nenapravitelného samotáře — a někteří dokonce za mrzouta, který nemá rád lidi. Rád bych vám proto dnes složil účty ze své samoty…“
Odmlčel se a očima přejel po všech přítomných. Usmál se.
„Na vás nyní záleží, jak mé účty zhodnotíte. Dnes tedy vám mohu prozradit, proč jsem mezi vás nechodil. Potřeboval jsem hodně času. Pokoušel jsem se totiž rozluštit smysl slov neznámé řeči obyvatelů planety X…“
Poslední slova působila jako bomba.
„Domnívám se, že se mně to podařilo — alespoň částečně…“
Alena strčila lehce do Seversona a významně na něho mrkla.
„Jak jsem již soudružce Molodinové oznámil, planeta X vysílá na dvou stanicích. Tu druhou jsem — žel — objevil teprve nedávno. Na neštěstí hovoří docela jiným jazykem než ta první. Celá moje práce se tedy zabývá pouze silnější stanicí, kterou posloucháme již mnoho let. A nyní důkazy…“