Watson přistoupil k magnetofonu a sklopil páčku vypínače.
Sálem se ozval skuhravý hlas.
„Tak hovoří obyvatelé planety X normálně. A nyní si to pusťme pomaleji. Dávejte pozor: nejčastěji zaslechnete tato slova: vhgt — svis — ohoghim — svln a gh. Zřejmě jsou to slova, kterých neznámí lidé nejčastěji používají. Zjistil jsem si, která slova jsou nejčastější v mnoha světových jazycích, a dospěl jsem k názoru, že mezi podivnými slovy musí být zájmena, slovesa ve významu býti — a tak dále.
Bylo by to příliš zdlouhavé, kdybych vám měl popisovat celý postup, jak jsem krůček za krůčkem odhaloval smysl slov. Kdo se o tento problém zajímá blíže, může si prostudovat tyto materiály,“ položil ruku na silnou slohu.
„Chtěl bych vás však ještě upozornit, že cesta k rozluštění je velmi složitá. Z počátku jsem to zkoušel pomocí nejrůznějších dešifrovacích systémů, které jsou známy z dob rozdělení lidstva. Nedařilo se mi to. Pak jsem prostudoval vědecké spisy akademika Hrozného a Lexy, kteří rozluštili neznámou řeč a neznámé písmo na nápisech z Orientu. Ani to mi příliš nepomohlo. Teprve po roce marného hledání jsem si povšiml, že některá slova mají sice stejná písmena, ale vyslovována jsou po každé jinak.
Rozdíly jsou ve výškách tónů jednotlivých slabik. Neznámí lidé vlastně nemluví, ale zpívají. Našemu sluchu to příliš nelahodí, ale pro ně to má velký význam. Jednotlivé tóny jim totiž nahrazují písmena…
A nyní vám přečtu překlad několika souvislých vět, které se mi podařilo sestavit:
,Matematický turnaj (souboj nebo olympiada) měl dobrý průběh a vysokou úroveň. Absolutním vítězem je — nesrozumitelné jméno.‘
,Nepřátelská země (nebo světadíl) usiluje o zničení naši civilisace (nebo náboženství). Bůh nám vložil do ruky meč (nebo zbraně), abychom ztrestali rouhače. Naše země (světadíl) je pro nás příliš malá. Nejúrodnější krajiny mají bezbožní — nesrozumitelný název národa — a my hladovíme. Musíme rozšířit svůj životni prostor. Naše trpělivost je už u konce. Vyhlásíme svatou válku…‘
Zdá se tedy, že návštěva na planetě X nebude pro nás nijak příjemná. Podle výsledků, ke kterým jsem dospěl dlouhou a trpělivou práci, schyluje se tam k bouři. Je docela možné, že se dostaneme přímo do válečné vřavy…“
Zmlkl.
V sále leželo těžké ticho.
„Přiznám se — a jistě mluvím za nás za všechny — že mne akademik Watson příjemně překvapil.“ ujal se slova Navrátil. „Za jeho gigantickou práci musíme mu vyslovit upřímný a vřelý dík…“
Všichni nadšeně souhlasili potleskem.
„V každém případě má pro nás tato práce velkou cenu. Usnadní nám první styk s obyvateli planety X.
Nezlobte se však, soudruhu Watsone, když poukážu i na stinné stránky problému. Jistě nepochybujeme o tom, že vám i nám přeji na této cestě mnoho úspěchů. Nechci také pochybovat o vaší poctivosti a pečlivosti. Obávám se však, že při vší důkladnosti v luštění, můžeme snadno podlehnout klamu. Nezapomínejte, že naše myšlení je příliš pozemské, abychom mohli proniknout do myšlení neznámých tvorů jen na základě zvukových záznamů. Připouštím sice možnost, že akademik Watson odhalil tajemství neznámé řeči, ale obávám se, že smysl slov je v mnoha případech jiný, než jim teď přikládáme…“
Rozproudila se živá diskuse. Jedni stáli na straně Watsona, druzí pochybovali s Navrátilem.
„Rozhodl jsem se právě, že prostuduji hudbu neznámých lidi,“ prohlásil Madarász, když se vědci rozcházeli do svých kabin. „K odhalení její zákonitosti nebude zapotřebí slovníků…“
Severson byl Watsonovou zprávou tak ohromen, že celou besedu sledoval jako ve snách.
— Zabýval se poctivou prací — a já ho podezříval — přemýšlel.
— Proč se však tak často stýká s Olafem? Proč odposlouchává rozhovory? A kdo mi tedy vstrčil do kapsy varovný dopis? Ne — není to všechno v pořádku! Neluštil záhadnou řeč jen pro vlastní potřebu? — napadlo mu náhle…
27. DOBRÝ SLUHA — STRAŠLIVÝ PÁN
„Pozor, pozor! Za deset minut zapneme pohonné reaktory! Připoutejte se, otočíme letadlo!“
Hlas Molodinové, přenášený do všech kabin, zněl slavnostně.
„Sláva, blížíme se už k cíli!“ zvolala Alena. „Viď, že z toho máš také radost, Leife? Já ohromnou. Cesta byla krásná a zajímavá — všechna čest! Ale všeho dočasu. Přiznám se ti, že ta věčná noc mně už někdy šla na nervy. Ani nevíš, jak se už těším! Ty také, viď. To bude nádhera, až ucítíme pod nohama pevnou půdu a nad hlavou nám zazáří skutečné slunce. A dokonce ne jedno, ale hned tři!“
Ze zásuvky vyndala pouzdro s demodulátorem a podala ho Seversonovi.
„Podívej se na ně… jak vesele nám září vstříc!“
Severson si prohlížel tři slunce se zatajeným dechem. Jak byly pestré! Jedno bylo žluté, jako naše Slunce, druhé oranžové a třetí červené.
„Ke kterému z nich letíme?“ zeptal se zadumaně.
„K tomu největšímu, které svítí rumělkovým svitem. Říkám sice největšímu, ale ve skutečnosti je Proxima Centauri nejmenším sluncem v celém trojhvězdí. Zdá se nám teď největším, protože je nám nejblíže.“
„A jak daleko za ní jsou ta další dvě slunce?“
„Přibližně čtrnáct světelných dnů, čili kousek. Náš Paprsek takovou vzdálenost urazí nanejvýše za šest týdnů. Také se tam podíváme, až se rozloučíme s obyvateli na planetě X. Bude to zajímavá cesta. Zlaté slunce — Alfa Centauri A — má sedm planet a oranžové — Alfa Centauri B — čtyři planety. Je docela možné, že na některé najdeme myslící tvory, podobné našim lidem. Obě slunce se vzájemně otáčejí kolem téhož těžiště i se svými slunečními soustavami. A kolem této dvojice obíhá Proxima se svými planetami…“
V zádi kolosu se ozval šum a praskot.
Trojhvězdí uniklo ze zorného pole přístroje. Hvězdná obloha se dala do pohybu. Objevilo se souhvězdí Panna, pak Vlasy Bereniky, Velký vůz a Malý vůz s Polárkou na oji, Kasiopeia, Mléčná dráha — a souhvězdí Andromeda, uprostřed něhož svítila nepatrná hvězdička — Slunce naši sluneční soustavy…
Na Paprsku nebylo jediného člověka, který by v osudovém okamžiku spal. Ložnice vědců byly prázdné. Všichni se shromáždili v hlavě letadla, aby pomohli při rychlých operacích, které si vyžádalo otáčení letadla.
Sotva se Paprsek ustálil v nové poloze, přišel nový nával práce. Všechny přístroje musely být znovu seřízeny — antény, radioteleskopy, astroradiolokátory, astrogravimetry…
Alena vyhlédla z okna.
„Obloha už stojí nehnutě, můžeme se odpoutat…“
Severson rozepjal pás a zvedl se s křesla. Leknutím vykřikl.
Nohy se podlomily pod váhou těla.
„Neboj se, nic se ti nestalo!“ smála se Alena. „Vrátila se nám pouze tíže. Už jsi na ni dávno zapomněl, viď, Leifíčku?“
„Jsem to hlupák…“ Začervenal se jako děvčátko a napřímil se.
„Je to tím, že Paprsek zmírňuje rychlost. Vím to — a přece jsem na to zapomněl…“
„Nic si z toho nedělej, za osm let člověk na všelicos zapomene… A než začneš chodit, přezuj se. Boty s ocelovými podrážkami jsou zbytečné — podlaha už není magnetická.“