Severson popošel několik kroků a dupl si.
„Rozhodně si na to zvyknu rychleji než na nedostatek tíže,“ usmál se. „Mám takový krásný pocit, jako bych už stál na pevné zemi…“ Vytáhl z kapsy tužku, vyzvedl ji do výše a upustil. Nezůstala nehybně v prostoru, jak by tomu bylo ještě před půl hodinou, ale rychle spadla na podlahu.
„Opravdu jako na Zemi,“ řekl spokojeně.
Na televisním telefonu zablikalo červené světlo.
„Soudružka Svozilová se má dostavit do řídicí kabiny.“
Severson osaměl.
Za ta dlouhá léta práce v laboratoři znal už všechny přístroje tak dokonale, že mohl pracovat samostatně.
Podíval se na hodinky.
— Ještě dvacet minut, — řekl si a položil před sebe silný blok, který proměnil v důvěrný deník.
— Čím začít, — přemýšlel a z roztržitosti okusoval konec tužky.
— Dojmů je tolik…
„Buďte zdráv a vesel, strýčku! Jak se máte?“ ozvalo se najednou ve dveřích.
— Olaf — co tu chce?
Podíval se na něj překvapeně a místo odpovědi kývl hlavou.
„Tváříte se tak kysele, jako byste žvýkal šťovík. Nemáte snad ze mne radost?“ usmíval se Ditrichson sladce. „Mám zde na hodinku zaskočit za Svozilovou, je na kapitánské poradě. Vidím, že byste ji tu viděl raději než vlastního synovce. Nu, snad se sneseme. Co tu máte důležitého na práci?“
„Za deset minut musíme vyjmout z mezihvězdného prostoru umělé bílkoviny. Vystavili jsme je tam záření paprsků zero. Pokus číslo 823. Ale to si zařídím sám…“
„Jak vidím, nejste dnes nějak v náladě, strýčinku. Nu jak chcete. Podívám se tedy, jak pokračuje příprava jídel…“
„I to si obstarám sám,“ řekl Severson nevrle.
Ditrichsonovi se vznítily v očích zelené plamínky, ale ovládl se. Sedl si do křesla a zadíval se na kontrolní desku vysokotlakého kotle.
„Poslyšte, mám nápad,“ obrátil se za chvíli k Seversonovi. „Chtěl byste své snoubence udělat radost?“
„Radost? A čímpak?“ zeptal se Severson neochotně.
„Pokusem číslo 824, který možná přinese překvapující výsledky. Můžete pak klidně říci, strýčku, že to byl váš nápad. Rád vám ho daruji.“
„Není třeba — nerad se chlubím cizím peřím, jak říkává Navrátil. Jak si pokus představujete?“
„Celkem jednoduše. Vyzkoušejme, jaké změny způsobí v umělých bílkovinách radioaktivní záření. Než se Svozilová vrátí, může být pokus hotov. Ta se pak bude divit, až ji vybídneme, aby si bílkoviny prohlédla pod elektronovým mikroskopem…“
Seversonovi se návrh líbil. Na chvíli se dokonce i zbavil nepříjemného pocitu z Olafovy přítomnosti.
„Dobrá — a jak to provedeme?“
„Podívejte se…“ Ditrichson vytáhl z regálu plochou uzavřenou nádrž s bílkovinami a podal ji Seversonovi.
„Zajděte s tím do atomové elektrárny. Nevcházejte tam však hlavním vchodem, zbytečně byste rušil službu u reaktorů. Projděte zadními dveřmi číslo 14. Přímo proti dveřím uvidíte stěnu s několika uzávěry. Jeden z nich otevřete a vložte do něho kazetu s bílkovinami. Nechte ji tam pět minut — to stačí úplně. Pak ji přineste sem — to je vše. Nic složitého na tom není. Já se zatím postarám o pokus číslo 823. Kdy mám kazetu vytáhnout?“
„Za dvě minuty. Pomohu vám ještě.“
„Ale, strýčku, copak jsem malé dítě? Vždyť jsem starší než vy. Jen klidně běžte, škoda času. Svozilová se může brzy vrátit — a bylo by po překvapení…“
U dveří číslo 14 se Severson zarazil.
— Neposlal mne Olaf pryč jenom proto, aby nám něco provedl v laboratoři? napadlo mu. Již se chtěl vrátit, ale nakonec si to rozmyslel.
— Za těch deset minut, co budu pryč, nemůže tam nic pokazit. Ostatně — všechno si pak důkladně překontroluji.
Vstoupil do úzké chodby. Podíval se na stěnu s několika řadami uzávěrů a rozhlédl se.
Trhl sebou úlekem. Jeho zrak padl na několik skafandrů, které byly připevněny plátěnými pásy k protější stěně. Na první pohled se zdálo, že tam stojí opřeno několik lidí…
Zasmál se své bojácnosti a kazetu s bílkovinami položil na podlahu. Stoupl si pak na špičky, uchopil kovové kolo uzávěru a několikrát jím otočil.
— Ještě málo, — řekl si po prvním nezdařeném pokusu uzávěr otevřít — a točil kolem dál.
„Zadržte, proboha, zadržte!“ vykřikl někdo a uchopil ho za ruce. Severson ztratil rovnováhu a klesl volajícímu muži do náruče. Vytřeštěnýma očima se mu podíval do obličeje.
Watson!
„Co blázníte člověče?! Omrzel vás snad svět? Nebo vás ta dlouhá cesta připravila o rozum? To nevíte, že radioaktivní záření zabíjí? Divím se Navrátilovi, že takového nevzdělance vzal do letadla. A ještě víc mne udivuje Ditrichson. Proč vám, hlupák, neřekl, že se tu nikdo nesmí pohybovat bez skafandru? Nevidíte je tu? Ten váš pitomý pokus s bílkovinami lehce mohl skončit rozložením bílkovin ve vašem těle!“
Severson si marně srovnával myšlenky v hlavě. V první okamžik si vůbec nemohl uvědomit, jak se dostal do hlavní chodby a proč mu Watson tak nadává. Jeho poslední slova ho však rázem vzpamatovala.
„Ditrichson za to nemůže. Já na to zapomněl,“ zašeptal. „Jak to, že jste mne tu objevil? Jak víte, že mne sem poslal Ditrichson a že provádíme pokus s bílkovinami?“
„Jak to vím? Prostě jsem váš rozhovor zaslechl. O tom si však promluvíme později. Natáhněte si teď skafandr a dokončete si ten váš zatrolený pokus. Co myslíte, že zjistíte? Nic nového, je to už vyzkoušeno dávno…“
„Vy odposloucháváte televisním telefonem. Můžete mi říci, proč to vlastně děláte?“ zeptal se Severson zpříma.
„Máte pravdu, dělám to — a hlavně dříve jsem se tím bavil často. Je to moje slabost a určitý nezpůsob, přiznávám. Ale nakonec — čemu jinému teď vděčíte za svůj život, než právě mému zlozvyku?“
„Jsem vám velmi vděčen a nadosmrti zavázán, soudruhu Watsone,“ řekl Severson teplým hlasem. „Teď vidím, jak jsem vás špatně znal, jak jsem se ve vás mýlil. Jste dobrý člověk — a právě proto mi nejde do hlavy, proč odposloucháváte cizí rozhovory…“
„Místo abyste mi poděkoval, vyslýcháte mne tu jako prokurátor,“ zatvářil se Watson přísně. „Když tedy jinak nedáte, řeknu vám to. Bylo mně prostě smutno, samotu snáším hůře než si myslíte. Planeta X si vyžádala všechen čas, na zábavu nezbývalo. Navštěvoval jsem tedy kabinu kapitána aspoň po telefonu. O žádné tajnosti tam přece nejde. K vám do laboratoře jsem se dostal náhodou. Nevědomky mne tam přepojil Fratev, když aparátem, na který já byl zapojen, volal soudružku Svozilovou. Doufám, že této mé slabosti proti mně nezneužijete. Jsem tak jako tak na Paprsku neoblíben pro staré spory s Navrátilem. Skoro mne mrzí, že jsem se tenkrát tak nerozvážně přihlásil…“
Severson mu pevně stiskl pravici.
„Naopak, všichni si vás velmi vážíme — máme vás rádi, věřte tomu…“
Tentokrát to myslel opravdově…
Aleně se o události v atomové elektrárně ani nezmínil. Watsona teď navštěvoval často. Drobnými pozornostmi snažil se mu prokázat vděčnost a přehlušit tak špatné svědomí.
Olafovi se důsledně vyhýbal.
— Poslal mne do elektrárny úmyslně, aby se mne zbavil? Tak hluboko přece jen neklesl, aby mohl klidně zavraždit vlastního strýce! Spíše to byla nešťastná náhoda a má prokletá nevědomost…